14.12.2013 01:02

zamčené cesty

„Chci ho.“

    „Co jako?“

    „Chci ho zpátky,“ zopakovala pevně Elen. „Ten klíč. Vrať mi ho.“

    „Ne,“ ušklíbl se Derren.

    „Vrať mi, krucinál, ten klíč! Proč mi ho nechceš dát?“

    „Protože,“ zadíval se na ni Derren s neskrývanou radostí z jejího rozčilování, „ho tolik chceš.“

    „To si snad děláš srandu Derrene,“ zakroutila Elen hlavou a udělala malé kolečko ve snaze se alespoň trochu uklidnit. „Seš parchant, víš to? Hroznej – parchant!“

    Derren se jen zasmál. Založil si ruce na prsou a užíval si té situace, do které Elen dostal. Vážně se mu líbilo, jak ta hezká holka s tak dlouhými, tmavými vlasy, kterou znal možná už od střední, neví, kudy kam.

 

Elen seděla v křesle ve svém pokoji a s každou další myšlenkou v ní znovu rostl vztek. Těkala pohledem z jedné věci na druhou, z obrazu nad postelí na lampu na komodě, ale nic, na co se podívala, jí nedokázalo ani trochu uklidnit.

    Ten pocit, že chybí něco, co doprovázelo posledních několik měsíců každý její krok, každý její pohyb, jí ubíjel.

    Znovu si sáhla na krk a znovu tam nenašla to, co tam každý den bylo. Její prsty už nejméně po sté nenahmátly studené kroužky kovového řetízku, který nesl ne příliš veliký klíč.

    Ještě jednou si naštvaně vzdychla, podívala se z okna za svými zády a jen se přesvědčila, že venku je pořád tma. Nakonec se z křesla zvedla, došla k posteli a přes její šířku se natáhla po vypínači lampičky. A pak spadla do nerozestlaných peřin.

 

* * *

 

„Co je s tebou, Elen? Jsi v pořádku?“ zeptala se jí Carly, když mířily na parkoviště.

    „Jsem v pohodě,“ řekla Elen a začala něco lovit v tašce. „To jen ten... Derren. Vytáčí mě. Hrozně.“

    Carly se zatvářila jako někdo, kdo tohle téma slyšel už tolikrát, že jeho význam ztratil zcela smysl. „Kašli na něj, Elen. Je to blbec, prostě si ho nevšímej.“

    Elen v kabelce konečně našla klíčky od auta a odemkla. „Já ho ale nemůžu ignorovat. Víš dobře, že nemůžu.“

    Carly zaklonila hlavu a otráveně navrhla: „Tak mu taky něco vem. Třeba helmu na ragby. Možná, když ho jednou někdo sejme bez ní a on se praští, všechno se mu v mozku srovná.“

    Ještě, než Elen vlezla na sedadlo řidiče, podívala se přes kapotu červeného auta na svou kamarádku, která se svému vtípku zasmála, až jí světlé kadeře poskočily na ramenou.

    Zakroutila nad tím hlavou a poradila jí: „Nastup si, Carly.“

 

„Jsem doma!“ zavolala Elen, když za ní bouchly hlavní dveře. Odpovědí, nebo spíš ozvěnou, jí byla jen hudba linoucí se skrz zavřené dveře v prvním patře. „Jimmi?“ zakřičela ještě jednou a nechala ze sebe v chodbě spadnout školní tašku.

    Jen malý okamžik se rozhodovala, jestli jít po schodech nahoru, nebo do kuchyně. Vyhrála to lednice a zmrzlina v ní.

    Jenom tam tak seděla sama u velkého, dřevěného stolu ve velké kuchyni a ve velkém domě a přemýšlela nad tím, jak se život může během chvilky změnit.

 

„Tak co, máš to?“ volal Derren když si všiml, že k fotbalovému hřišti se blíží jeho kamarád.

    Kluk ve vytahané mikině a s velkou taškou přes rameno pomalu došel k čáře. Derren hodil míč svému spoluhráči zpátky a vydal se k lavičkám.

    „Nazdar,“ řekl a popadl svoji láhev s vodou.

    „Nazdar,“ zopakoval mu Jimmi a trochu s odporem se díval, jak si Derren stříká do obličeje vodu, pije ji a zase plive.

    „Máš to?“ zeptal se Derren znovu, když se přestal ovlažovat. „Šlo to?“ 

    „Jo,“ řekl Jimmi a sáhl do tašky. „Nebylo to lehký, ale lihovky a speciální lak na to zabraly.“

    Derren se natáhl po svojí helmě a s očividným nadšením si začal prohlížet její zdobení. „Páni, kámo, seš fakt dobrej,“ řekl a narazil si helmu na hlavu. „Jak vypadám?“

    „Tak jak vždycky,“ odpověděl mu Jimmi. „Jako debil.“

    Derren se na něj podíval a uchechtl se. Jimmi zakroutil hlavou a usmál se nad tím také.

    „Takže kolik?“ optal se Derren, když si helmu zase sundal a opětovně si prohlížel její malování.

    „S tím lakem a tak je to čtyřicet pět babek.“

    Derren se na něj podíval. „Říkal jsi dvaačtyřicet.“

    „Jestli chceš, sundám tu voděodolnou vrstvu a při prvním dešti si to může celý utřít do trika.“

    Derren se na Jimmiho znovu zašklebil a vydal se zpátky ke svému spoluhráči, se kterým si až doposud házel. „Vyrovnáme to večer v baru,“ řekl mu ještě přes rameno a dál si ho nevšímal.