Vzdej to. - prolog
PROLOG
Janine fňukala a já ji v té tmě nemohl najít. Konečně jsem ji zahlédl opřenou o strom směrem k lesu, jak si rukama drží ramena.
„Janine!“ vyhrkl jsem a sklouzl se po mokré trávě, až jsem upadl. „Proč brečíš? A proč tu stojíš? Nevidíš tu bouřku, co se sem žene?“
„Já – já se bojím Cale,“ popotáhla a já k ní naklonil hlavu, abych na ni lépe viděl.
„Tý bouřky?“
„Těch strašidel...“
Rychle jsem se otočil přes rameno k tmavému lesu, ale jen se tam míhaly větve v sílícím vichru. „Jenine, vždyť... tam nic není.“ Jenine se znovu zachvěla a já ji vzal za ruku. „Pojď domů.“
„Callume! Jenine! Pojďte rychle do domu nebo zmoknete.“
Odklonil jsem se od stromu a Jenine a podíval se přes zahradu na slabá světla z domu. „Moje máma nás volá,“ zatáhl jsem ji pomalu za ruku a ona nemotorně pohnula nohama. „Tak pojď.“
Spustil se prudký liják a ozval se hrom a my se rozeběhli přes zahradu do domu.