Vzdej to. - kapitola I. Jenine
KAPITOLA I.
Jenine
Seděl jsem ve svém autě a snažil se nevnímat neodbytný tlukot deště a rytmické zvuky stěračů, když se mi skrz tiché písničky z rádia z mysli vynořila dávno ztracená vzpomínka. Mě bylo jedenáct a Jenine devět. Ani nevím, proč jsem si teď na to léto vzpomněl. Pousmál jsem se sám pro sebe a přeřadil před zatáčkou na mokré silnici. Byla už noc a já se vracel unavený z práce domů.
Nechal jsem auto u garáže, vyšel vrzající schody do patra a spadnul rovnou do své postele. Ani jsem se neobtěžoval svlékat nebo dokonce se umýt a rovnou jsem se dobral ke spánku. Přišel okamžitě a byl vysvobozující jako vždycky po těžkém dni.
Ráno jsem otevřel oči a na nočním stolku vedle mě mi svítil do očí budík. Ukazoval šest čtyřicet devět a já zaúpěl. Proč jsem se vzbudil tak brzy? Proč? Převalil jsem se ke zdi a snažil se ještě usnout, ale začal mě do tváře kousat zip z mikiny a tak jsem to po dvou minutách křečovitého svírání očí vzdal. Přesunul jsem se do koupelny a smyl ze sebe všechno, co mělo být pryč už včera v noci.
„Nazdar,“ ozvalo se ke mně z kuchyně, když jsem sešel schody.
Překvapeně jsem se otočil ke stolu. Seděl tam Blake, můj o rok starší bratr a něčím se ještě v pyžamu cpal. „Čau,“ hlesl jsem. „Je sedm ráno, co tu děláš?“
„Snídám,“ řekl nechápavě a zvedl před sebe ruce s namazanýma rohlíkama, v každé jeden.
„Hm.“ Posbíral jsem z lednice co se mi zalíbilo a donesl jsem všechno na stůl. Posadil jsem se naproti bráchovi a připojil se k jeho činnosti.
„Co včera v práci?“ zeptal se mě po pěti minutách vytrvalého žvýkání.
„Co bys čekal, je to bar.“
„A ty utěrka,“ uchechtl se a věnoval mi odvážný pohled, aby viděl jak mě tím popíchl.
„Aspoň něco dělám,“ odsekl jsem a nasoukal si do pusy polovinu rohlíku, abych si zajistil mlčení na to, co přijde.
„Já taky makám,“ bránil se. „Nebo snad opravování auťáků nepovažuješ za práci?“
„Ae o,“ zahuhlal jsem a pokýval energicky hlavou.
„Co budeš vůbec dneska dělat?“ zeptal se mě po chvíli. „Někam se chystáš, že už jsi taky vzhůru?“
„Já bych ještě klidně spal,“ řekl jsem. „Ale prostě jsem se vzbudil. Asi zajedu za Jenine, dneska pracuju až od čtyř,“ pokrčil jsem rameny. „Naši ještě spí?“
„Každej normální člověk ještě spí.“
Zhruba za půl hodiny jsem seděl zase v autě a snažil se naštelovat topení, protože bylo příšerné chladno. Venku bylo pořád mokro, všechno klouzalo, nad lesy visel těžký opar a nebe bylo jako hadr, s kterým se až moc často máchá v savu a špíně. Bylo hnusně jako už celé předešlé týdny. Vůbec se mi v tom nechtělo jít pěšky. Zapnul jsem stěrače před tou vlhkou mlhou a zamířil vesnicí přes řeku a na druhý konec k domu kousek stranou od všeho ostatního.
Když jsem byl před mostem, uslyšel jsem za sebou v dálce houkačky. Trochu mě to znervóznilo, netušil jsem, co by mohli tady policajti chtít. Něco se snad stalo? S pohledem stále přilepeným ke zpětnému zrcátku jsem dojel na příjezdovou cestu Barneyů. Jenine červený brouk stál tam, kde vždycky a já zaparkoval vedle něj. Její rodiče stáli na zahradě a pan Barney objímal plačící paní Barneyovou. Nechápal jsem, co tam tak brzy dělají a proč pláčou. Houkačky za mnou sílili a já se s nepříjemným tušením odpásal a vystoupil z auta.
Došel jsem k nim blíž, ale než jsem je stačil pozdravit, uviděl jsem slzy v jejich zdrcených tvářích. Sirény už byly na mostě a já obrátil hlavu k otevřené kůlně. Došel jsem k ní a vstoupil dveřmi.
V tu chvíli se mi zastavil celý svět.
Jenine...
Visela tam z trámu s oprátkou kolem krku a byla průsvitnější než papír. Byla tak bledá, že musela být mrtvá. Paže a nohy jí visely dolů, jen prázdné oči na mě zíraly a ty tmavě fialové rty jakoby něco říkaly.
„Jenine...“ hlesl jsem a celý se roztřásl. Ani jsem neslyšel, že se sirény přiblížily, jen se kolem mě prodrala do kůlny spousta lidí.
Pořád jsem na ni zíral. Nemohl jsem uvěřit, že tam přede mnou je dívka, kterou jsem celý život znal a najednou... tu nebyla. Díval jsem se do její důvěrně známé tváře a potom mě někdo popadl za ruku a odtáhl mě ven.
Jenine. Podíval jsem se na její rodiče, které právě někdo odváděl do domu a v zápětí mě za nimi postrčil někdo další. Ocitl jsem se v tiché předsíni, kterou narušoval naříkavý pláč paní Barneyové. Nemohl jsem tam sedět. Nemohl jsem mluvit a nemohl jsem tam s nimi jen tak sedět.
Vstal jsem a vyšel hlavními dveřmi zase ven. Zrovna vynášeli Jenine z kůlny. Byla tak bezvládná. Tak křehká...
Musel jsem odvrátit pohled. Všude kolem stála zaparkovaná policejní auta, která stále blikala a já měl dojem, že tohle je ten nejhnusnější a nejpršavější den, jaký kdy v mým životě nastal.
Poodešel jsem stranou za dům, abych se nemusel dívat na všechny ty cizí lidi, co brali Jenine jen jako další nepříjemnost na začátek dne a vytočil jsem číslo na telefonu.
„Cale?“
„Blakeu...“
Za deset minut u Barneyů zastavilo tátovo auto s rodiči a bráchou. Byl jsem tak rád, když jsem ho uviděl, že se mi smutek a zděšení prodralo přes tvář a já se rozvzlykal.
„Brácho...“ poplácal mě po ramenou v bratrském obětí. Z jeho hlasu zněla lítost a otřesení.
Moji rodiče zmizeli v domě za Barneyovými a my zůstali stát a dívat se, jak si kůlnu fotí a omotávají ji žlutou páskou.
Blake pozvedl ruce a nerozhodně přešlápl. „Co se to proboha stalo?“ Díval se na všechny ty uniformy a já s díval na něj, protože jsem cítil slzy v očích a bál jsem se otočit na tu zkázu několik metrů ode mě.
„Ona...“ zlomil se mi hlas.
Blake si přejel dlaněmi po obličeji a zarazil se. „Někdo k nám jde,“ řekl a já se otočil
Malá, na krátko ostříhaná žena s čepcem na hlavě a v policejní uniformě k nám došla a přestože se snažila zapojit soucit, tvářila se neutrálně. Jako by tu prostě jen někdo ztratil klíče a ne život.
Znechutilo mě to.
„Vy jste příbuzní?“ zeptala se nás.
„Ne,“ řekl Blake. „Jsme jen rodinní známí.“
„A ty jsi tu dělal co?“ podívala se na mě. „Viděli jsme tě vycházet z kůlny.“
„Já jsem Jeninen kamarád. Byl...“ opravil jsem se a cuknul hlavou do strany, protože se mi po tváři svezla slza. „Přijel jsem sotva dvě minuty před vámi.“
„Vaše jména?“
„Blake Donovan. A tohle je můj bratr. Callum.“
„Ehm,“ vydala ze sebe jen a naškrábala si to do zápisníku.
„Kdo to Jenine udělal?“ dostal jsem nakonec ze sebe, přestože jsem si myslel, že mě ta otázka na místě položí.
„Kdo?“ zopakovala. „Vypadá to spíš na sebevraždu,“ řekla a já tomu nechtěl věřit.
„Jenine by to neudělala,“ ohradil jsem se a ona pozvedla obočí.
„Vyšetřování sotva začalo, takže s jistotou nemůžeme zatím říct nic. Určitě s vámi ale budeme chtít mluvit. Předvolání vám zašleme domů.“
„Jo,“ řekl na to Blake a já viděl jak už čeká, kdy ta ženská zase odejde.
Já čekal taky. Chtěl jsem pryč. Chtěl jsem vrátit čas. Chtěl jsem, aby bylo zase včera a já místo práce byl s Jenine. Aby se to nikdy nestalo...
Blake mě vzal zpátky do domu a já netušil, co tam budu dělat. V obýváku seděli truchlící rodiče a já k nim vážně chtěl dojít a vyjádřit jim upřímnou soustrast a že byla upřímná dokazovaly slzy co se mi vezly po tvářích. Máma ke mně v tu chvíli zvedla hlavu a když se na mě soucitně podívala, vzdal jsem to. Otočil jsem se ke schodům a pomalu se vlekl do patra.
Obrázky.
Všude na zdi visely obrázky. Zarámované okamžiky z života, který dneska ráno vynesli nohama napřed. Musel jsem sklonit hlavu, abych se vyhnul Jeninýmu úsměvu a došel jsem k jejímu pokoji.
Dveře byly pootevřené, ale sotva jsem do nich jen trochu strčil rozletěly se a na mě vyskočila žlutá masa. Zavrávoral jsem a spadl na zadek. U obličeje mi to zlostně vrčelo a teplý dech se mi srážel na kůži a teprve až po pár vteřinách si Basky uvědomil, kdo jsem.
Tohle se mi s ním ještě nikdy nestalo. Jeninen zlatý retrívr měl vždycky tak přátelskou povahu až jsem na chvíli zaváhal, jestli to zvíře co na mě sedí je vůbec její. Nakonec mě Basky olízl tvář a slezl ze mě. „Kámo...“ hlesl jsem k němu. Srdce mi bušilo jak jsem se lekl a nahlédnutí do jejího pokoje mu na klidu rozhodně nepřidalo.
Jeninen pokoj. Vypadal tak, jak vždycky, možná jen trochu víc rozházený, ne tak dokonale naklizený, jak si na tom vždycky zakládala.
Sednul jsem si na její nízkou a širokou postel a do ruky jsem si vzal jeden z jejích polštářků s potiskem koně. Měla je ráda. Vždycky měla radost, když se jí podařilo zajít do stájí a na jednom z nich se projet. Jednou jsem jí dokonce koupil vlastní sedlo. Šetřil jsem na něj celý rok, abych jí ho mohl dát k narozeninám, ale stálo to za to.
Basky přistál vedle mě a smutně si položil hlavu na přední tlapy. Z čumáku mu uniklo teskné zapískání a já mu položil ruku mezi uši. „Taky tomu nemůžu uvěřit, kámo,“ řekl jsem mu a rozhlédl se po pokoji.
Z šuplíků u stolu vyčuhovaly papíry a mě to v celé téhle tragédii přišlo najednou jako to nejvíc podivné. Jenine nesnášela zmačkané listy. Vždycky je hned vyhodila, jakmile na nich bylo přeložení, tak proč by je zavírala takhle hloupě?
Nejistě jsem se zvedl a natáhl se k šuplíku. Zatáhl jsem za madlo a otevřel ho. Byly tam kresby. Jenine kreslila? Prohrábl jsem to a objevil jich spoustu. Otevřel jsem druhý šuplík a tam jsem našel na samém dnu pod učebnicemi malý sešitek. Ten nebyl ke škole. Vzal jsem to i s těmi obrázky a vrátil jsem se k Baskymu na postel. Povytáhnul na mě oči a potom strčil čumákem do velkého polštáře. Díval jsem se na něj a najednou jsem uslyšel, že do domu vešli policajti. Mluvili s Jeninými rodiči.
„...někdo dopis na rozloučenou?“
„Ne,“ řekl plačící hlas paní Barneyové. „Jen jsme ji tam...“
Basky pořád šťouchal do polštáře a začínal na něj škrábat. Měl jsem dojem, že nemá daleko od vrčení a tak jsem ten polštář vzal a otočil. I když jsem se přesvědčil, že pod ním nic není Basky na mě pořád zíral a tak jsem pro jeho klid rozepl i potah. Vypadly na mě kožené desky a já na to koukal jako osel na mrkev.
„Můžeme vidět její pokoj?“ zeptal se hlas policistky ze zdola a vytrhl mě z dočasného zaražení.
Vyskočil jsem na nohy a začal si všechno, co jsme měl v rukách, strkat do bundy. Sám pořádně ani nevím, proč jsem se vypotácel z jejího pokoje na chodbu a skoro se srazil s policajty a necekl ani slovo o tom, co jsem si vzal.
„Co jsi tam dělal?“ zeptala se mě poměrně mladá žena s úhledně sčesanými vlasy a mě to v téhle situaci přišlo absolutně nepatřičné.
Vykuleně jsem se na ni díval a nevěděl, co říct. Jenine byla moje kamarádka, co jsem asi tak dělal v jejím pokoji? Přeci ji tam hledal a snažil se pochopit ten zmatek... Jenže to jsem jí neřekl.
Místo toho se mě zeptala: „Sahal jsi tam na něco?“
„Ne,“ dostal jsem statečně ze sebe a přísahal bych, že jsem byl bledej jako sejra.
Ještě chvíli si mě ne moc přesvědčeně prohlížela a potom se odebrala do pokoje s dalšími muži v patách. Basky na ně vedle mě tiše zavrčel, ale dál mi seděl u nohou a díval se stejným směrem jako já. Nakonec jsem se přiměl pohnout a sešel schody dolů. Vyhnul jsem se všem rodičům a zamířil ke svému autu. Blake mě na zahradě doběhl a beze slova mi vzal klíčky z rukou. Posadil se za volant dřív, než jsem se tam dostal já.