VII. Marga
VII. Marga
Celejch dlouhejch osm měsíců mi bratři Hallemnovi nedovolovali vystrčit nos z domu bez doprovodu alespoň jednoho z nich. A proč to všechno? Slyšela jsem jenom pořád samý bláboly a bláboly a bláboly. Ani Liana mi nic nepovídala. A Marvan? Ten byl v jednom kuse v tahu. Vážně, já Lianu obdivuju. Má doma šest uštěkanejch pubertálních pejsků co dost často línaj a manžela, kterej v jednom kuse vrčí a značkuje všude v dohledu, aby se ujistil, že jeho paranoia nebude vyplněna. Já tu rodinu vážně nechápu. Já tu rodinu miluju. Miluju, že mě přijali mezi sebe a ani jedinkrát mi nedali najevo, že nejsem jejich. Neštěkám a neslintám, ale oni mě stejně mají za vlastní. A mají mě rádi!
Když kluci dobodyguardovali, byl zase podzim. V důsledku toho, že jsem byla přes půl roku nejstřežejším objektem Průrvy, začala jsem se vydávat trochu dál od naší čtvrti. Hallemnových dům ležel na kraji města ve zvlněným terénu. Nebyly to roztáhlé kopce s údolíčky a průsmyky. Ne. Byly to šílené kopce a kopečky, namačkaný těsně u sebe, že úhel vzestupu a sestupu byl mnohdy míň jak třicet stupňů a sedla mezi nimi nebyly větší než několik málo metrů čtverečních. Ani moc stromů tu nerostlo a ty co už tu byly, si vysázeli majité zdejších domků před desítky let. Moje výpravy vedly za druhý kopec západně od našeho domu. Vždycky jsem se dívala na slunce, který zapadá za nařasenou zem a vždycky jsem to slunce chtěla vidět co nejdýl. A tak jsem odpoledne vyběhla, abych do večera stihla být na konci všech těch kopcích. Jenže jsem zjistila, že těch kopců namačkaných kolem je tolik, že jsem nikdy na poslední pahorek ani nedoběhla. Rozumně jsem se o tom nezmiňovala žádnýmu Hallemnovi. Nelhala jsem jim, ale prostě když na to nepřišla řeč, nic jsem neříkala.
A tak se stalo, že jsem našla tu chajdu, kde bydlela Stařenka.