20.07.2016 21:02

PROLOG
(před šesti lety)

 

„Kdy přijede bráška?“

     Lefel své desetileté dcerce naklepala polštář, uhladila ho a usmála se. „Darl se vrátí zítra.“

     „Byl pryč dlouho,“ řekla na to smutně. „Elmah pro něj na uvítanou uvázala kytku. Teta Nerlena ji za to moc chválila.“

     „Vždyť je to milý, nemyslíš?“

     „Já pro něj ale nemám nic…“ zamumlala.

     „A co kdybys mu uvařila oběd, co říkáš?“

     Holčička se zamračila a naštvaně si založila ruce na prsou. „Neumím vařit.“

     „Darl nemusí vědět, že jsem ti s ním pomohla, hm?“ šeptla Lefel spiklenecky a popohnala dcerku k posteli.

     „Dobrou noc, Meonik,“ políbila ji na tvář, když se schoulila na měkkém polštáři.

     „Dobrou mami.“

 

Byla to dusná letní noc a venku se proháněl teplý vánek. Pochodně už dohasínaly, když se nad vesnicí objevila modrá mlha. Spadala pozvolna dolů jako temný třpyt, a když zahalila celý Saland od země až po nejvyšší střechu, vtrhlo do vesnice bezmála sto královských vojáků. Psismodci se rozdělili do skupinek a začali vtrhávat do domků.

     Dveře domu Poortlů se z nenadání rozletěly. Na prahu stál velký muž v temně modrém hávu s kapucí na hlavě a za ním čtyři další. Manželé Poortlovi, probuzeni nenadálým hlukem a křikem svých zděšených sousedů, přiběhli do předsíně a zírali na vetřelce neschopni slova.

     „Je tady Meonik Poortlová, věk deset let?“ přečetl Psismodek z neobyčejně dlouhého pergamenu.

     „Meonik?“ hlesla Lefel a obrátila vyděšené oči na svého muže.

     Pan Poortl si neohroženě stoupl před svou ženu, vypjal hruď a rozkřikl se.

     Psismodek pozvedl obočí a střelil po něm pohledem. Když otec rodiny utichl, nevzrušeně pokračoval dál. „Je tady Darl Poortl, věk patnáct let?“

     Pan Poortl malý okamžik jen rozčarovaně zíral na muže, který jakoby ho snad ani neslyšel a potom odpověděl: „Já jsem Darl.“

     „Vy nejste ten, koho potřebujeme,“ odvětil voják a obrátil se na své muže. „Prohledat!“ nařídil jim.

     Královští vojáci bez zaváhání vešli dovnitř. Dva z nich chytili vzdorující manželé Poortlovi a ostatní začali procházet dům.

     „Uteč, Meonik!“ zakřičela Lefel z plných plic, když vojáci vyrazili po schodech.

     Z horního patra se ozvalo rozespalé: „Mami?“

     „Utíkej!“

Dveře Meoničina pokoje se s hlukem rozletěly. Čekala v nich maminku, ale uviděla jen mohutnou, neznámou postavu. „Jsi Meonik Poortlová, věk deset let?“ zeptal se Psismodek holčičky s hnědými kudrlinkami.

„A-ano...“

     „Půjdeš s námi.“

     Meonik zavřískala, když ji ten muž bolestivě uchopil za útlou paži. „Mami, kam mě vedou?!“

     „Meonik!“ vykřikl Darl, když viděl svou dceru, jak ji od nich vleče voják pryč.

     „Ne! Tati, udělej něco!“ prosila vyděšeně.

     „Nemůžu, nejde to…!“

     Meonik modrošedými očky hledala únik, ale pevný stisk muže ji držel na místě.

     „Darla Poortla, věk patnáct let, jsme nenašli, pane,“ oznámili vojáci, když se vrátili do chodby.

     Muž s pergamenem se jen řezavě zasmál. „Spalte dům. I s ním,“ rozkázal.

     „Ne, Darl tady není! Je pryč, není tu. Není!“ křičela Lefel, ale bylo to zbytečné.

     „To hned zjistíme,“ ušklíbl se Psismodek a pohybem ruky naznačil, aby je vyvedli ven.

     Lefel omámeně a v slzách sledovala, jak jejich stavení pozvolna zachvacují namodralé plameny. Víc než polovinu vesnice polykal oheň, vojáci se šklebili na peklo, které vyvolali a potom, až příliš dlouho od chvíle, co všechno kolem vzplálo, si Lefel uvědomila, že nemá svou dceru. Křičela, volala, pobíhala kolem, ale bylo pozdě. Musela se na ten prokletý oheň dívat moc dlouho.

     Znenadání se celý Saland, jako když luskne prsty, ocitl v naprosté, dusivé tmě. Vše, co hořelo, ať už to byly pochodně nebo samotné domy, rázem uhaslo. Na malý okamžik zavládlo úplné ticho. Vesničané byli dezorientovaní, vyděšení a zmatení.

     A ještě dřív, než se kdo stačil z té tmy vzpamatovat a přivyknout nové situaci, začalo všechno znovu hořet, jakoby ani nikdy nepřestalo.

     Psismodci byli do jednoho pryč, zmizeli a s nimi i děti mnoha rodin.

     Otřesení vesničané začali hasit své domovy a hledat unesené. Nikdo nechápal, co se právě stalo.

 

* * *

 

Meonik vlekli temnou nocí. Neměla boty, byla jí zima, a když konečně zastavili, kdesi před ní se rozžehla pochodeň a ozářila kruh skládající se z modře oděných mužů a ubrečených dětí.

     Byli v lese.

     Meonik sebou trhla, ale ruce na jejích ramenou spočívaly pevně. Uprostřed kruhu stál muž s pergamenem a pouhým prsem si odškrtával jména ze seznamu, která na něj ostatní vojáci volali.

     Kromě svého mezi výčtem uslyšela jméno i své sestřenice Elmah. Vyhledala ji očima a na malý okamžik byla ráda, že tu není sama. Potom ale Psismodci svým zajatcům přitiskly pevně dlaně na hlavu – jednu zepředu na čelo a druhou zezadu na týl – pronesli slova, která zněla až moc dunivě a Meonik se takřka nepochopitelně podlomila kolena.

     Zavrávorala, ale neupadla. Rozhlédla se po ostatních a všimla si, že všichni, kromě ní a Elmah bezvládně leží u nohou svých únosců.

     Královští vojáci bedlivě pozorovali ty dvě dívky, které se navzdory všemu stále držely na nohou. Když bylo jasné, že se k zemi nesesunou, postrčili je blíž k muži s pergamenem ve středu kruhu.

     „Výborně. Přesně vás jsme potřebovali,“ zašklebil se voják a hbitě popadl ty dvě za vlasy. Než Meonik mohla třeba jen vykřiknout, propadla se proti své vůli do hlubokého spánku. A když se probudila, ležela v obrovské neznámé místnosti na tvrdé lavici a jediné co měla, byla šedá deka složená pod její hlavou.

     Téměř nic si nepamatovala.          

 

 

 

I
NOVÁČEK

 

Meonik procitla z neklidného spánku a pohled, který se jí naskytl, byl stále stejný a stále stejně zoufalý.

     Převalila se na tvrdé lavici, která měla nahrazovat postel a podívala se z jednoho ze tří vysokých, štíhlých oken. Ani dnes nebylo přes mléčně skleněnou výplň nic vidět, stejně jako každý jiný den i každou jinou noc od chvíle, co se tu ocitla.

     Čas už dávno nepočítala, všechno bylo pořád stejné, jejich šaty i jídlo i vydýchaný vzduch i všepohlcující beznaděj i ta okna, co nikdy neukázala víc, než jen výsměšný příslib čehosi tam za nimi.

     Ale něco bylo dnes přeci jen jiné.

     Mravenčilo ji z toho v zádech, hučelo v uších, mlžilo se před očima. Doslova to cítila v kostech.

     To ten kluk. Seděl na lavici s otrhanou přikrývkou a nehýbal se, na čemž by samo o sobě nebylo nic divného, jen kdyby vytrvale neupíral své oči na přímo na ni.

     Meonik nakrčila obočí a začala na něj zírat stejně neústupně a vytrvale, jako to dělal on. Během toho nepřetržitého očního kontaktu a tichého souboje vůlí si uvědomila, co se jí na něm celou tu dobu nezdálo – jeho neotupělý, a přesto přehnaně lhostejný výraz v obličeji.

    Musel tu být nový, o tom nebylo pochyb, ale přesto si nemohla vzpomenout, jestli ho viděla, když ho do Pokoje zavřeli, nebo ne. Byla si jistá, že nikdo takový, jako on, sem v minulých měsících nepřibyl. Věděla to jistě, protože vždycky, když vedli nové nebožáky, stála ve čtvrté řadě, bezpečně schovaná před pohledy stráží, ale dostatečně blízko, aby mohla všechno sledovat a on mezi příchozími rozhodně nebyl. A navíc sem bez výjimek přiváděli pouze děti mladší jedenácti let a to tenhle rozhodně nebyl.

    Takže odkud se tu vzal?

    U Meonik se objevila Elmah. Zastavila se před ní, odhodila si pramen dlouhých hnědých vlasů z tváře a nechápavě pohlédla směrem, kterým upírala zrak její sestřenice.

    „Aha,“ hlesla bezvýrazně, když spatřila objekt Meoničina zájmu. „Takže už to víš.“

     Takže už to víš. Ta věta byla pro Meonik tak nekonkrétní, že kdyby na to měla zrovna náladu, mohla by odpovědět jakkoli. Věděla toho totiž spoustu, jako například jména všech dětí v Pokoji, kolik prasklin je na které zdi, že jídlo se každý týden střídá za to předchozí s železnou pravidelností nebo třeba že se odsud už nikdy nedostanou, i když starší jedinci v tichosti mizeli obklopeni stáží neznámo kam. Kromě ale všech těchto naprosto zřejmých skutečností ji stále pronásledovaly otázky jako proč tu jsou a za co, na které neuměl odpovědět nikdo.

 Místo toho se ale Meonik jen obyčejně zeptala: „Co vím?“

     „Přišli sem tři nový a s nimi i ten,“ pohodila Elmah ke klukovi hlavou. „Museli je sem strčit asi někdy uprostřed noci, nebo co.“

     Meonik se zarazila. „Proč mě nikdo nevzbudil? Víš, že vždycky, když sem někdo jde, sledujeme dveře.“

     „Jasně, že jo, jenže my spali taky. Co jsem se zatím ptala, neviděl je sem přicházet nikdo,“ pokrčila rameny.

     „Hmm,“ udělala na to Meonik. „To je trochu nezvyklý, nemyslíš?“

     „Myslím,“ souhlasila Elmah. „Ale co s tímhle?“ ukázala prstem za sebe na nováčka.

     „Co s ním?“

     „Je divnej.

     „Už za ním někdo byl?“ zajímala se Meonik.

     „Jo. Zajma.“

     „A?“

     „Nic. Vůbec s ní nepromluvil. Dokonce se na ni ani nepodíval,“ pokrčila Elmah rameny.

     „To se nikoho ani nezeptal, kde je?“ Meonik se nechtělo věřit, že by na světě existoval člověk, který by zůstával klidný i ve chvíli, kdy je uvržen do vězení a celý jeho život se rázem ocitl v troskách. Ona sama několik prvních týdnů jen plakala a chodila v kruzích po obvodu Pokoje, dokud jí v tom ostatní nezabránili.

     „Ne,“ řekla Elmah. Ruce měla založené v bok a s lehkým náznakem nevraživosti vyzývavě zabodávala oči do nováčka. „Celou dobu tu prý jen sedí a takhle na tebe civí. Páni, ten má ale výdrž, neotravuje tě to už?“

     „Trochu,“ připustila Meonik a zvedla se z tvrdé postele. „Půjdu za ním já,“ oznámila.

     Elmah sledovala, jak Meonik nevzrušeně míří k neznámému a potom se sama otočila a vrátila k jižní zdi, kde stála o stěnu opřená jejich kamarádka. Zajma se mračila, krátké černé vlasy jí padaly do očí a čekala, s jakým názorem na toho hulváta, který ji ignoroval, zatímco ona se mu jen snažila popřát bezbolestně beznadějný zbytek života, přijde Meonik.

 

„Můžu si sednout?“ zeptala se Meonik toho kluka.

    Nováček seděl s lokty opřenými o kolena, díval se pořád na její postel a neodpověděl, jakoby ani nevnímal, že před ním někdo stojí.

    Meonik se rozhodla jeho mlčení považovat za souhlas a i kdyby nechtěl, bylo jí to jedno. Posadila by se tak jako tak.

    „Tak ty jsi prý dnes přišel, je to pravda?“

    Ticho.

    „Nechceš se mnou mluvit?“

    Ticho.

    „Víš vůbec, kde jsi?“

    Ticho.

    Meonik si povzdychla. Ještě se jí nestalo, aby tu s ní někdo nemluvil. Nikdy. Každý chtěl trochu utišení. „Povíš mi aspoň, jak se jmenuješ?“

    „Ty první.“

    Meonik překvapeně povytáhla obočí, ale jinak na sobě nedala nic znát a představila se mu.

    Nováček si její jméno zašeptal, jako by zkoušel každé písmenko a potom, aniž by na ni pohlédl, řekl: „Edvid.“

    Meonik to jméno nic neříkalo. Dokonce si ani nevzpomínala, že by se tak v Pokoji někdo jmenoval. Krátce se ohlédla na Zajmu, která se na ně s rukama založenýma na prsou neustále mračila a Meonik přestala kolem Edvida našlapovat po špičkách. Natáhla k němu ruku a nasadila svůj obvyklý, cynický tón.

    „Těší mě, Edvide, že jsem první, komu jsi dovolil tě přivítat v tvým novým domově. Říkáme mu Pokoj. Hezký, že jo?“

    Edvid se na ni poprvé od chvíle, co si k němu přisedla, podíval a Meonik si ho měla možnost konečně pořádně prohlédnout. Měl hezkou, navzdory chování milou tvář, tmavé vlasy, hnědé oči a úzké rty se mu posmutněle kroutily. Takhle zblízka vypadal ze všech v Pokoji nejstarší, muselo mu být o několik let víc než jí a to bylo opravdu hodně. Někoho, komu by bylo dvacet, by odsud už dávno odvedli. Nechali by ho nenávratně a bez jediného vysvětlení zmizet stejně jako všechny, komu bylo sedmnáct, tak to tady zkrátka chodilo. Meonik to věděla moc dobře, protože den, kdy i ona dosáhne toho zlomového věku, k ní chvátal mílovými kroky a děsil ji víc, než co jiného.

    Edvid její ruku ale nepřijal a Meonik si uvědomila, že na něj hloupě zírá. Nevěděla, co se v tom krátkém okamžiku, kdy se dívali jeden druhému do očí, stalo, ale najednou se cítila rozrušeně, jakoby jí něco vibrovalo pod kůží a vířilo v hlavě jako parazit.

    Prudce obrátila hlavu zpátky k Elmah a Zajmě, vedle kterých teď postávala i Reesy. Reesy z nich čtyř byla nejmladší s drobnou postavou, jasně modrýma očima a zrzavými vlasy kudrnatými a stáčejícími se jí po ramenou v nadýchaných spirálkách. Měla stále ještě dětskou, světlou tvář, kterou ale navzdory očekávání nezdobila ani jediná piha.

    Meonik se dívala na své tři nejlepší kamarádky, vnímala svoje rychle bijící srdce a snažila se vzpamatovat, ale místo toho se to celé ještě zhoršilo, když ji bez varování zasáhla vlna vzpomínek.

    Na mysl jí přišel Stern. Přítel, nejcennější bytost, kterou tu měla, až do dne, kdy z Pokoje z ničeho nic zmizel. Nebylo mu ještě sedmnáct a neprovedl nic, kvůli čemu by ho mohli chtít odvést, ale stalo se to a ona byla zničená. Chyběl jí tak moc, že jednoho dne už to nemohla snést a tak v sobě udusila všechny emoce a na obličej si nasadila kamennou masku, aby už nikdy nemusela cítit stejný smutek a beznaděj, jako tehdy.

    Jeho tvář se jí teď promítla před očima v živých barvách a na okamžik jí to ochromilo. Cítila se ještě hůř, než před chvílí a nebyla schopná slova. Jakoby se jí někdo vrtal v hlavě a vytahoval na povrch věci, které schovala.

    Zamrkala, upamatovala se a zhluboka. Zamračila se na Edvida vstala z jeho lavice. Nezdálo se jí, že by s ní chtěl mluvit a ona se ho rozhodně o žádný rozhovor doprošovat nehodlala, i když cítila šanci, že by jí mohl říct něco o tom, jak se sem dostal nebo jaké to je mimo zdi Pokoje. Byla ale rozrušená, že ji něco vůbec dokázalo rozrušit, že zkrátka musela být chvíli sama.

    Opustila Edvida, prošla kolem kamarádek, které na ni zvědavě koulely očima, a zamířila na druhý konec Pokoje. Sotva ale ušla dvacet kroků, už je slyšela volat svoje jméno.

    S povzdychem se zastavila a otočila. Hnala se k ní Zajma. „Tak co? Jak to šlo? Co říkal?“

    „Že je Edvid.“

    „A dál?“

„Nic.“
„To ti řekl jen ,Edvid‘ a nazdar?“

    „Přesně tak.“.

    „A odkud přišel? Jak to tam vypadalo? Proč je přitáhli v noci, kolik mu je a proč na tebe tak zírá, to ti neřekl?“

    „Ne.“

    „Hm.“

    „Co hm?“

    „Jen, že je to divný.“

    „A co tady divný není?“

 

Den uběhl ani Meonik nevěděla jak. Měla plnou hlavu toho nového kluka a vzpomínek, které se nepozorovaně vyplížily napovrch a ona je neuměla zatlačit zpátky do zapomnění. Pořád ještě se cítila trochu zmatená z toho všeho a klid neměla, ani když přišla noc.

     Nakonec vzdala pokusy usnout, vstala a zamířila do umýváren. Byla to jediná část Pokoje, kde byly nějaké dveře a relativní pocit soukromý. Po jedné straně zdi se táhla v řadách kamenná umyvadla a po druhé stály malinké kabinky s káděmi a otvory v zemi, kde se myli. Ze zdi potom vykukovaly úzké roury, z kterých samovolně vytékala voda.

     Jak Meonik procházela okolo jednotlivých umyvadel, voda se spouštěla a když je míjela, přestávala zase téct. Došla k pátému umyvadlu a v její blízkosti začala voda z trubky ztékat do žlabu, kde vykreslovala mokré mapy. Nabrala si ledovou vodu do rukou a důkladně si omyla obličej a spánky. Zastudilo ji to až na kost, ale přesně to potřebovala – probudit se, aby mohla znovu usnout.

     Ještě chvíli tam jen tak stála opřená o chladný kámen a dívala se na vodu, než se za doprovodu žbluňkání a šplouchání zase vrátila do velké místnosti. Když přicházela, všimla si, že není jediná, kdo bdí.

     Edvid byl vzhůru, seděl na své lavici a nepřítomně zíral do podlahy. Meonik se ani chvíli nerozmýšlela, zamířila k němu a beze slova se posadila na jeho postel. Edvid na její přítomnost nijak nezareagoval a Meonik nepředpokládala, že by ji chtěl cokoli říct a tak tam jen seděli a mlčeli.

     Meonik měla v hlavě prázdno jako už dlouho ne. Nemyslela na nic, jen hleděla neurčitě před sebe a připadala si vedle Edvida lehká jako prach. Zamrkala a…

     …prudce otevřela oči.

     Ležela na cizí posteli, z které jí volně visely nohy na zem, u jejího trupu seděl Edvid s pohledem upřeným na špičky svých ošoupaných bot a Meonik se cítila dokonale zmatená. Posadila se a došlo jí, že usnula. Nemohla ale spát dlouho, protože v Pokoji byla stále tma a vše se zdálo tak jako předtím.

     Nevěděla, co má dělat a cítila se zvláštně v rozpacích, což se ještě zhoršilo, když pohlédla na Edvida a zjistila, že on ji už dávno pozoruje.

     „Ehm… promiň,“ špitla.

     „Neomlouvej se, to je dobrý.“

     Meonik na něj zírala, protože on zíral na ni, přemýšlela o tom, proč se vedle něj cítí zvláštně, a když ji najednou bez varování popadl za ruku, měla co dělat, aby úlekem nevykřikla.

     Šokovaně hleděla na jejich ruce, cítila jeho horkou dlaň v té své, slabé brnění v konečcích prstů a uvnitř ní se praly zapomenuté pocity, přičemž posledních pár vteřin vítězil vztek. Nikoho na sebe nenechala sahat a tenhle kluk nebude výjimkou. Pokusila se mu vyškubnout, ale Edvid ji držel až k nesnesení pevně a k tomu všemu jí naléhavě hleděl přímo do očí.

     Meonik byla čím dál tím víc naštvaná, mračila se a měla už jen kousek od toho, aby na Edvida začala chrlit nadávky, ale on se ani nepohnul, jakoby s ním vůbec nelomcovala.

     „Mám odpovědi na tvoje otázky,“ promluvil. „Ale to bude muset počkat.“

     Meonik se s ním přestala prát a strunula.

     „Mám pro tebe nabídku,“ oznámil jí.

     Ani se nepohnula. „Jakou?“ dostala ze sebe přiškrceně.

     „Úkol. Jestli budeš souhlasit.“

     Meonik měla pocit, že ji Edvid vidí do hlavy. Díval se na ni tak upřeně, až měla pocit, že se nemůže hnout a jeho hlas byl vemlouvavý a neodolatelný, šeptal jí a spřádal plány. Poslouchala každé slovo, hltala je, jako by to byl vzduch, který musí vdechnout, jinak zemře. Děsilo ji to a lákalo zároveň, neměla nejmenší tušení, co tohle všechno znamená a co se to děje, ale přes to všechno, přes ty podivné, nepravděpodobné a podezřelé věci, kývla na jeho poslední otázku hlavou, protože už stejně neměla, co ztratit.

 

Jakmile se začalo rozednívat, Meonik se rychle vrátila do své postele a v ní nehnutě ležela až do chvíle, kdy se zcela neočekávaně otevřely velké dveře. Malý okamžik se nedělo nic, všechny oči se upíraly na jedinou cestu vedoucí z Pokoje, a potom se ve dveřích objevil Nuvein a vlétl dovnitř.

     Jejich věznitel měl podobu dvakrát tak velkého orla a jeho peří bylo ocelově šedé. Vzpouru nikdo neplánoval, už jen pro všechny ty odstrašující případy těch předešlých, kdy díky jeho pařátům s drápy a ostrému zobáku v tratolištích krve skončil do posledního každý, komu jen v daný okamžik prošla hlavou myšlenka na útěk. A jeho oči – jedno temně modré, druhé pampeliškově žluté – prohlédly jakýkoli kov, byť byl schovaný a zastlaný vrstvami látek a dřeva. Byla to tak trochu záhada, nikdo netušil, jak to Nuvein dělá, ale rozpoznal i zrnko kovu zapadlé v rýze podlahy.

     A jeho přítomnost nikdy nevěstila nic dobrého.

     V Pokoji se vzedmula vlna nervozity a znepokojení. Nuvein se ukazoval jen zřídkakdy, některé děti ho právě teď viděly poprvé a jeho křídla máchala vzduchem a vířila nejen prach, ale i strach. Děti začaly vystrašeně pobíhat po Pokoji a schovávat se pod lavicemi.

     Meonik vyskočila na nohy ve chvíli, kdy se k ní přihnala Reesy. „Co se děje? Proč tu je?“

     „Nevím,“ zakroutila Meonik hlavou s pohledem upřeným na kroužícího Nuveina. Jeho šedomodré peří se zalesklo v záhybech pokaždé, když zatnul sval. Vypadal, jako by byl postříbřený, když si je tak nadřazeně prohlížel. Plachtil místností a jeho křídla byla delší než postele.

„Běhá mi z něj mráz po zádech. Mám pocit, jako kdyby viděl skrz mě,“ špitala jí Reesy.

     „Stůj klidně a nevšímej si ho,“ nařídila jí Meonik. „Nemáš se proč bát, ne?“

     Reesy strnula a zamrkala. Meonik k ní sklopila oči. „Reesy!“ oslovila ji až troufale nahlas. „Nemáš doufám u sebe nic z kovu, že ne?“

    „Nemám, neboj.“

    Meonik si oddychla. Reesy se možná děsila Nuveina, ale až uslyší, co se jí chystá říct za chvíli, bude mít její kamarádka teprve pravý důvod blednout strachy.