Pět kulatých penízků - část třetí
PKP 3/6
Dva dny zůstali Casp s Rattem ve stanu v údolí společně s vesničany, aby mohli sledovat následky svého nevědomého počínání, než se za mohutné bouře vrátili do Moghu s jedním členem navíc – Illou. Podali hlášení svému veliteli, přijali vyjádřená a jistě zcela upřímná slova soucitu a ubytovali Illu v hostinci nejblíže kasárnám. Oba dva se potom pokusili vrátit do jejich normální pracovní rutiny, ale v jejich myslích zuřila bouře. Asi deset dní se ti dva navzájem hádali, jestli Ille říct co provedli, nebo ne, až jim nakonec nezbylo nic jiného, než jít s pravdou ven. Její hysterie nebrala konce a oba dva měli co dělat, aby ji uklidnili.
„Takže dneska?“ zeptal se Casp Ratta s rukama v kapsách a výrazem nervózního ustrašence se zločineckými úmysly.
„Už jsem ti řek', že jo, hlavně už sklapni Caspe. Po západu slunce, přesně v tu chvíli, než ponocní rozsvítí louče. Čau.“
„Nazdar,“ hlesl zaraženě Casp a otočil se směrem své prohlídky ulic.
Přesně jak se domluvili, v desetiminutové mezeře mezi potemnělým světem a rozsvícením pouličních ohňů stáli ti dva skrčení u dveří krámku čarodějky Kanny a páčili zámek kouskem drátku. Najednou to cvaklo a oni se vsoukali dovnitř.
„Kde to je?“ sykl Casp, který u Kanny ještě nikdy nebyl.
„Za závěsem,“ řekl Ratt a promnul si oči. „Pojď zamnou.“ Casp stačil cestou vrazit do nějaké skříňky a rozsypat po ní cosi, co se dunivě kutálelo. „Caspe já ti říkám, že jestli nás kvůli tomu tady chytěj jako zloděje, končíme u vojska a je z nás odstrašující příklad. A to ti řikám, že tě zabiju dřív, než to udělají oni na tribuně,“ zavrčel nervózně a vtáhnul ho za sebou za závěs.
„Hej, hej, co je? Kdo je? Hej,“ znělo místností skřípavě a Caspovi povolily panty úst.
„Co to...?“
Ratt se neobtěžoval s vysvětlením a rovnou se zeptal: „Kdo z vás opakuje: Taris?“
„Já,“ ozvalo se. Ratt natáhl ruku, nadávající věc strčil do kapsy a vystrkal kamaráda zase z obchodu ven.
Když se bezpečně a nepozorovaně dostali za roh posledního domu v ulici, Ratt vytáhl z kapsy to nadávající cosi. „Ve skutečnosti jsem až do teď doopravdy nevěřil, že existují mluvící kameny,“ vydechl Casp.
„Ne? Tak proč jsi po mě kruci chtěl, abych ho ukradl?!“
„No přeci...“ zamával Casp rukama ke kameni. „To máš jedno. Tak co říká?“
Kámen blábolil a Ratt ho pevně chytil, přesně tak, aby viděl na jeho pohyblivou část, kterou se zdály být ústa. „Kdo je Taris? Co o něm víš? Proč jsi říkal, že přichází? Mluv nebo s tebou třísknu o zem!“
„Taris! Taris! Znovu přijde, znovu...“
„No jo, ale kdo to je ten Taris?!“
„Kanna a kouzla. Mocné věci. Zlí lidé.“
„Takže čaroděj,“ pohlédl Casp na Ratta. „Ten šutr to snad věděl dopředu nebo co? Musíme z něj vymáčknout všechno.“
„No to teda nevím jak. Rozumí mu snad jen Kanna, takže budeme mít štěstí, když nebude opakovat to samý. A teď už pojď. Nevím co to bylo za debilní nápad nechat si uniformy.“
Druhého dne za časného rozbřesku ještě před tím, než začínala Caspovi služba, se ozvalo na dveře Illina pokoje, kam ji ti dva přišli navštívit a obeznámit s novými skutečnostmi, zaklepání. Nebylo jisté, jestli to bylo překvapení, když se na druhém konci objevila tvář mladé ženy s hustou kaštanovou kšticí, jejíž majitelku Casp s rukou na klice neznal.
Zato Ratt zbledl. Casp otočil hlavu zpátky na klepající a rázem začal couvat, protože hezká tvář mladé ženy se změnila k nepoznání. Znetvořila se, zvrásněla, zrudla, protáhla se a šlehaly z ní jasně oranžové plamínky.
„Kdes' vzal Bela ty zmetku?“ namířila si to rovnou k židli, kde Ratt seděl.
Casp se chvíli rozmýšlel, jestli otevřenými dveřmi utýct, ale nakonec je zabouchl a přitiskl se ke zdi vedle Illi.
„K-K-K-Kanno!“ vykoktal Ratt ze sebe a ruce, v nichž Bela držel, mu zdřevěněly.
„Jestli je chceš ještě někdy používat,“ kývla hlavou k jeho pažím, které začaly obrůstat kůrou, „tak tu jistě existuje vysvětlení, které by mi zabránilo vás zabít.“
„Ratte!“ vykřikl Casp, který začal spolu s Illou zarůstat do dřevěné zdi. „Dělej něco!“
„Tak dobře,“ vychrlil Ratt, když kamarádův obličej už skoro mizel ve stěně. „Ukradli jsme ten kámen a omlouváme se. Tak už je pusť prosím!“
Kanna zastavila vrůstání těch dvou a se zájmem se posadila na postel. „Tak mluv.“
Ratt zkusil zahýbat prsty, ale jediné, co poznal bylo, že kůra přestala růst, nikoli mizet. „Znáš vesnici jménem Tam'mis? Vypálili ji do základů.“
„A co já s tím?“ zakroutila Kanna hlavou.
„Když jsem u tebe byl naposledy, tvůj kámen něco říkal o Tarisovi a ty jsi ho hodila pryč. Myslíme si, že naši vesnici zničil právě ten Taris, o kterým Bal mluvil. Jen jsme chtěli zjistit víc, to je vše. Pustíš nás?“
„Někdo zničí vesnici a vy se mi vloupete do obchodu? Nemohl jsi se mě Ratte prostě zeptat místo tý námahy?“
„Ne někdo, ale Taris. Teda... asi.“
„Jak jste na to přišli?“
„To si myslíme,“ řekl Casp.
„A to proč?“
„Dedukce.“
„Tak víte co, vy dva chytráci? Zůstaneme tu takhle tak dlouho, dokud mi to prostě všechno nepovíte. Já mám v rukávu ještě spoustu zábavy, takže se nudit nebudeme.“
„Jsme vojáci našeho Výsosti a tohle je napadení a otevřený projev neúcty králi, takže nás...“
„Ššš,“ udělala Kanna jen a Casp zmizel ve zdi.
Illa zaječela a Ratt se začal čarodějnici omlouvat. Do dvou minut zase Casp lapal po dechu osvobozeným obličejem a Ratt pochopil, že jí budou muset říct všechno. A tak jí to řekli – jakým způsobem Tam'mis shořel, co bylo nad zemí a taky... proč to ten někdo zřejmě udělal.
„Mince?!“ vyjekla Kanna, hned jak to uslyšela a v zápětí se začala hrozivě smát.
Ratt, Casp i Illa na ni zůstali zírat. „Co je?“
„Ále,“ mávla rukou s prchajícím smíchem. „Vy asi nemáte nejmenší tušení, co mi tu říkáte, jinak totiž nechápu, že by jste byli tak klidní a ještě k tomu naživu.“
„C-“
„Uzavřeme dohodu,“ pronesla Kanna náhle mrazivým tónem. Oči jí potemněly, tvář zbledla a vlasy ztmavly. „Pomůžu vám tuhle prekérní situaci vyřešit a pomůžu vám setřást Tarise, ale budu za to něco chtít.“
„Em, tak jo. A co?“
„To si ještě rozmyslím,“ zamračila se.
„Kdo je teda ten Taris?“ dostal ze sebe Casp, zatímco se s Illou vynořovali ze zdi.
„Vážně ani netušíte?“
„Právě, že tušíme.“
Θ Ѻ ϴ ʘ Ѳ