Pět kulatých penízků - část šestá
PKP 6/6
Hostinec byl srovnán se zemí a z trosek se pomalu soukaly čtyři postavy. Byli to Ratt, Casp, Kanna a Illa. Všichni byli od krve, umazaní a zničení, ale živí.
Taris z trosek už nevylezl. Byl mrtev.
Casp se sehnul a zvedl jednu nablýskanou minci. Podíval se na ni a zakroutil hlavou. „Nechápu, jak jsme to přežili.“
Kanna se zvedla z kolenou a sebrala druhou minci. „To díky Ille. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by byl čaroděj a přitom na něj neplatil magickej cejch. Ta holka má hodnost vyšší než já,“ oznámila neochotně.
Illa na to nijak nezareagovala a sebrala další dvě mince. Ratt si z tváře vyloupl poslední, která se mu rozžhavená jedním kouzlem propálila až do masa a zavrčel bolestí. „Asi mám zlomenou ruku.“
Všichni slezli z trosek. V okolí leželo pár mrtvol. Byl to smutný pohled, zvlášť když v tom byli nevině. Měli prostě jen smůlu, že je potkali.
„Je čas jít domů,“ řekla Kanna. „Tohle by jsme měli raději zamést pod koberec. Nehlásit se k tomu a vůbec se tvářit, že jsme si udělali jen výlet.“
„Jenže co když...“
„Řekla jsem ne!“
Illa si nadzvedla potrhanou sukni a sklonila se do trávy poseté popelem.
„Co je Illo?“ zavolal na ni Casp. „Jsi v pořádku?“
Illa se zadívala na předmět mezi prsty. „Myslím že...“ vytáhla z kapsy jednu z mincí a srovnala ji s právě nalezenou. „Mám šestou minci,“ pronesla.
„Cože?!“ vyhrkla Kanna. „To ale...“ zarazila se, když se přesvědčila na vlastní oči. „Illo,“ oslovila ji. „Co z nich cítíš?“
„Brní mi to v ruce, ta co jsem ji teď našla.“
„Co se děje?“ nechápal Ratt.
„Myslím že už s jistotou vím, co jsou ty mince zač.“
„Co?“
Kanna je vzala každému z rukou a vyskládala je do jedné řady. „V každé z nich je jedna živá duše. Zakletý život.“
„Co?!“ vykřikli Ratt s Caspem.
„Je to velice cenná a starodávná sbírka, Taris měl pravdu. Poskytuje nesmírnou moc. Napadlo mě, že by to mohlo bejt právě tohle, ale nechtělo se mi tomu věřit.“
„Co to znamená?“
„Je to skoro pověra. V těch mincích je uvězno pět pánů moci – jinými slovy mágové, co se řídili jen vlastním prospěchem. Říkali si černokněžníci. Tady,“ sáhla na první minci, „je zelený drak. Zlatý gryf,“ ukázala na další, „šílený lidký král co ukradl magii hoře.“ Kanna pozvedla čtvrtou minci a s hlubokou nenávistí ji protočila mezi prsty. „Tohle je nejkrvelačnější trpaslík, co kdy kráčel po zemi. A poslední, bájná vládkyně bouří.“
„Hezký,“ řekl Casp. „Před dvěma lety bych ti řekl, že mi vykládáš pohádky, ale dneska...“
„A co ta šestá?“ zeptal se Ratt.
„Tou se stal Taris, zdá se. Nějak jsme ho s Illou... zaklely. Jako ty ostatní.“
„A co to pro nás znamená?“ chtěl vědět Ratt. „Nebude už žádný vražedný běsnění kvůli těm mincím, že ne?“
Kanna se ušklíbla. „Tyhle mince jsou hotový poklad. Nejde o jejich finanční hodnotu. Jde tu o moc. Kdo je má, vládne. Taris byl tolik silnej hlavně díky nim. Žil skoro dvě stě let!“
„Takže teď budeme stoupat? Konec otrokaření? Konec služby? Co?!“ začal nadšeně jásat Casp.
„Nese to víc starostí, než radostí, to mi můžeš věřit,“ zpražila ho Kanna.
„No,“ vydechl Ratt. „Hlavně že všichni žijeme, co?“
„Pojďme domů,“ navrhla Illa. „Nejradši bych zapomněla.“ Sebrali se i s mincemi a namířili si to rovnou do lesa, odkud přišli.
„A co dohoda?“ zvolala za nimi Kanna, když se konečně vzpamatovala a také vstala ze země. Ratt s Caspem se začali hlasitě smát a Kanna se za nimi rozzlobeně rozeběhla. „Počkejte! Teď je přeci řada na moji odměnu. Obětovala jsem i Bala kvůli vám!“
„Ach jo,“ řekl Casp. „Svět je stejně krásnej, co? Sestřičko,“ sevřel Illu s úsměvem kolem ramen a podíval se na Ratta.