Pět kulatých penízků - část pátá
PKP 5/6
V sedlových brašnách měli vše – jídlo, vodu, deky... Naštěstí se Casp odmítl vzdát váčku s mincemi a proto je nosil pod košilí přivázané bezpečně ke svému tělu. A tak se plahočili lesem dobré dva dny, než se z něj dokázali vymotat a dalšího půl dne trvalo, než narazili na civilizaci. Illa s nimi po celou tu dobu odmítala mluvit a tak se naštvaní z toho, že přišli o koně, loudali beze slov.
„Nechci rejpat,“ promluvil po dlouhém mlčení Ratt, „ale proč nás musela zachránit Illa a ty, Kanno, jsi ležela na zemi?“
„Jo!“ přidal se Casp. „Nechtěla ses nás náhodou takhle zbavit a pláchnout si s mincemi sama, hm?“
„Dej už s tím sakra pokoj,“ šlehla po něm blesky z očí a promnula si hlavu. „Nachystal to tam zřejmě nějakej čaroděj, protože tohle nebyla běžná past. A mě, jako čarodějku, praštilo kouzlo ještě dřív, než vás ta větev.“
„Byl to Taris?“
„Jak to mám vědět?“ zavrčela zase, ale potom si vzdychla a dodala: „Ne, nejspíš ne. Znamenalo by to, že je před námi a v tom případě pochybuju, že by udělal něco tak triviálního. Zřejmě to byla nějaká stará nezaktivovaná past. Snad.“
„Hele,“ natáhl Ratt prst a všichni před sebou uviděli jedno jediné stavení s vývěsním štítem a podlouhlou stájí.
„V Důlku,“ přečetl Casp na ceduli, když se přiblížili. „Je to hospoda!“ usmál se a málem radostí do dveří vletěl.
Uvnitř bylo téměř plno. Jen pár stolů zůstalo neobsazených a panoval tam živý ruch. Byla to jediná hospoda přesně uprostřed cesty mezi dvěma vzdálenými vsi a široko daleko osamocené útočiště. Barevnými okny pronikaly dovnitř duhové pramínky světla, v kterých se třpytil poletující prach. Usadili se a za takřka poslední peníze si koupili jídlo a pití a rozhodli se pro alespoň jedno přenocování.
Když se jím na stůl donesly talíře pečené dobroty, povidel s masem a chlebem, rozvařená jablka a medovina, umastili si ústa a na chvíli pustili z hlavy starosti.
Ještě než dojedli, rozlétli se dveře hostince a pozornost tomu věnoval snad jen poněkud roztržitý Casp. Ratt začal na židli divně poskakovat a poplácávat se po břiše.
„Co ti je?“ zeptala se ho Kanna.
„Já nevím,“ řekl s pohledem na svůj trup. „Jako by mě něco pod košilí štípalo nebo co?“
Kanna mu rychlým pohybem vyhrnula oblečení až se Ratt zmohl jen na hluboký nádech. Na jeho kůži se šířila červeň směrem od místa, kde se jeho těla dotýkal váček s mincemi. „Kruci,“ zavrčela.
„C-co je?!“
„Nejsem si jistá.“ Obratně mu strhla váček z těla a vhodila ho do korbelu s medovinou.
„Co to děláš?“ vyjekl na ni Ratt, ale ona beze slova obrátila pohled tam, kam Caspův už nějaký čas směřoval.
„No do háje,“ hlesla, zbledla a sesunula se pod stůl.
„Em, Kanno?“ díval se za ní nechápavě.
„Dolu,“ sykla a začala pod stolem tahat za nohy i ostatní. Nakonec se natáhla ještě pro korbel s mincemi.
„Co se zase děje?“ otázal se Casp. „Mimochodem, nějakej divnej chlápek stojí v lokále a mě se nelíbí. Doufám, že není od vojska.“
„Ne, to není. Je to totiž Taris,“ vysvětlila Kanna a opatrně nakoukla zpoza židlí.
„Taris?!“ ozvalo se z tří úst zároveň.
„Ticho!“ sykla.
„Co teď?“ zabědovala Illa.
„Kde jsou mince?“ zeptal se Casp Ratta a ten ukázal na Kannu.
„Hodila je do piva,“ zakroutil rameny.
„Je to taková malá finta,“ řekla. „Taris bude mince cítit v každým moku. Momentálně je zmatenej a neví kde přesně tu jsou. Je to ale jenom otázka času, takže musíme vypadnout.“
„Pozdě,“ pípla Illa. „Jde sem.“
„Ne,“ vydechla Kanna. „To ne!“
Celý hostinec nepříjemně utichl, když Taris, velký muž s bujnými bílými vlasy a krátkým strništěm stanul uprostřed všeho a s podmračenou tváří pomalu pozvedl obě ruce dlaněmi vzhůru, jako král dává gesto, aby klečící poddaní zase vstali.
V tu chvíli se veškeré lihoviny vynesli ze svých nádob a všechen mok se rázem ocitl v uskupeních ve vzduchu. I Kannin korbel byl uchopen kouzlem. Pivo prošlo dřevěnou deskou stolu, ale měšec s mincemi zůstal pod ním a čarodějka ho stáhla zpátky do své kapsy.
„Jsme v háji,“ špitla. „Pivo je pryč, mince už nic nechrání. Hněte se! Musíme pryč!“
Začali po čtyřech prolézat pod stoly a využili momentální zmatenosti lidí. Taris už tou dobou zjistil, že někdo ty jeho mince zachytil. Přestal se tvářit obyčejně a zoranžověl.
„Nehrajte si semnou,“ řekl hlasem hlubokým jako voda. Stoly se rozjeli po podlaze až to zavrzalo a návštěvníci začali halekat, nadávat a motat se po hostinci.
Kanna konečně usoudila, že nedokážou utéci a vstala na nohy. Illa se k překvapení všech postavila jen malý kousek za ní, zatímco Ratt s Caspem zacouvali až ke stěně.
„Ty jsi čarodějka?“ podivil se Taris upřímně. „Vrať mi co je moje a možná odsud nebudeš muset odejít bez očí.“
„Nejsem si jistá že vím, co chceš, Tarisi.“
„Jo tak ty mě znáš? Pěkné. Vrať – mi – ty – mince!“
„Řekni, proč je tak chceš a možná se domluvíme.“
„Mám takovou sbírku, co...“
„No jasně,“ zasmála se. „Kdybys chtěl, prostě bys mi je vzal. Asi si je nechám.“
Taris ještě o něco povyrostl a kolem dlaně se mu začali sbírat temné stíny. Hostincem se pronesl vítr. Kanna se rozkročila a rozepjala ruce. Její oči se v obličeji rozšířily a celé jasně zezelenaly. Zrudl jí obličej a hodila po Tarisovi velice hlasitě ječícího Bala. Uhnul se mu a tak Bal s řevem proletěl kolem. Kanna se nadechla a metla po Tarisovi podivnou kouli, co se jí objevila v ruce. Taris znovu uhnul a mrštil po Kanně tu svou temnou. Ve zdi to udělalo doutnající díru a lidé začali s řevem utíkat. Oba dva čarodějové po sobě začali vrhat kouzla a stoly a vůbec všechno až to všude kolem svítilo, pískalo, kouřilo a vybuchovalo. Kdo mohl se schoval nebo prchl. Zůstal jen hostinský, dva mágové a tři zúčastnění přihlížející.
Ve chvíli, kdy se střechou na Tarisův pokyn prodrala pružná větev stromu a sápala se po Kanně, Illa z hlouby hrdla zařvala a kolem ní se začal stahovat třpytivě modrý opar dýmu neznámého původu. Namířila ruce před sebe a jako velké šlahouny vystřelil zhuštěný vzduch k překvapenému Tarisovi, kolem nějž už hořel ochranný kruh zrzavého plamene.
Tarise to odhodilo z jeho ochran a mrštilo jím to o zeď. Býval by prolétl skrz, jenže stejně tak jako Illa šlehl ze svých rukou bíle stříbřité provazce, kterými omotal Ratta a Caspa a použil je jako svou osobní kotvu. Oba dva se ocitli rázem na zemi s obličeji rozbitými o kamennou podlahu. Když se sebrali na nohy, ve tváři se jim konečně objevil bojový výraz.
Kanna se vypořádala s krvelačnou větví šmátrající po hostinci a znovu se pustila do stále zuřivějšího Tarise. V tu chvíli přestal mocný čaroděj věnovat pozornost dvěma mladíkům, kterým Kanna přehodila měšec do opatrování a tak ho mohli nepozorovaně obklíčit. Tasili své pečlivě schovávané zbraně a Taris byl zaskočen. Illa s Kannou na něj uvrhly svazovací kouzlo a do Tarise se zabodlo hned několik ostrých předmětů. K překvapení všech z něj neukápla ani kapka krve. Jen rány se šklebily černou šíleností.
Taris se vymanil z kouzel a znovu odmrštil vojáky pryč. Když se ale podíval zpátky na čarodějky, uviděl tam už jen jednu z nich – tu co měla potemnělé vlasy tvrdé jako hřeby, planoucí oči a zrudlou tvář – Kannu. Rychle se rozhlédl a dal tím Kanně prostor pro další mocný úder. Než ale stačil dopadnout, Taris ji vyslal dvakrát tak zničující magii, jejíž síla byla mladou ženu schopna ve vteřině zabít.
Než ale obě protichůdná kouzla dosáhla svých cílů, Taris vytřeštil oči a strnul v pohybu. Stejně tak se na místě zarazila všechna kouzla a vzduch se stal nehybným.
Zpoza Tarise vystoupila Illa, udýchaná a zpocená. V rukou stále držela modře se třpytící kopí, z nějž odkapávala stříbrná, hustá hmota. Byla to Tarisova kouzelná moc, o niž právě přišel. Skácel se k zemi a zmražená magie vybuchla v jednom ohlušujícím úderu.
Θ Ѻ ϴ ʘ Ѳ