Pět kulatých penízků - část čtvrtá
PKP 4/6
„Vážně, Kanno, vážně? Dva dny?“ zalamentoval Casp, když se od toho dne, kdy si přišla pro Bala, poprvé znovu sešli u ní v obchodě.
„Přestaň si pořád stěžovat, dřív jsem tu knihu prostě nesehnala. Nemáš ani ponětí, co to je.“
„Tak nám to teda řekni. Slíbila jsi, že v tom pojedeme všichni stejným dílem,“ přidal se Ratt.
Kanna si ho nevšímala a položila na stůl velké kožené desky. „Tahle kniha patřila mojí babičce. Psala si ji jedna čarodějka, co žila hodně na severu, ani nevím, jak se jmenovala. Sbírala informace o... no o lidech jako jsem já. Jsou jich tu stovky. Jako mála jsem si v tom čítávala a jméno Taris se tu objevovalo dost často. Jenom musím najít tu stránku. A – tady to je.“
„No aspoň něco,“ zamručel Casp ohlížeje se po Ille, která stála s rukama ovinutýma kolem loktů pár kroků za nimi.
„Taris,“ přečetla Kanna s prstem na textu a všichni se k ní nahrnuli. „Bez zjevného původu, sto osmdesát šest let starý-“
„Cože?!“
„Nepřerušuj,“ sykl po Rattovi Casp.
„Dovednosti v hodnosti zeleného gryfa,“ pokračovala.
„A to znamená zase co?“
„To znamená, že nad ním už je jen žlutý drak, stříbrná mlha a modrý vichr.“
„A ty jsi asi tak kde, Kanno?“ zeptala se Illa.
„Já jsem bílý vlk.“
„Vlk je asi míň než gryf, co?“ pronesl Ratt.
„To sice je, ale nemyslete si, že jsem nějaký pískle,“ upozornila.
„Ale stejně na něj nemáš.“
Kanna po Caspovi střelila nepříjemným pohledem. „Zatím ne,“ připustila a začala dál listovat starou knihou. Po čtyřech hodinách knihu zase zavřela. „Teď mě poslouchejte,“ řekla. „Taris je nebezpečný i pro starší čaroděje, než jsem já, takže naše priorita bude nepřiblížit se k němu na tolik, aby nás mohl všechny po jednom a pomalu dostat. Taris je v tuhle chvíli někde tady,“ ukázala na zvláštní mapu, po které se válely malé kůstky a všechny se hromadily kolem jednoho místa.
„To udělala kdy?“ sykl Ratt ke Caspovi a Ille, ale nikdo ho nevnímal.
„A co bude až k němu dojdeme?“ zeptal se namísto Casp.
„Vzhledem k tomu, že jste mu vzali něco, co očividně moc chce vrátit, zabije vás při první příležitosti hned co dostane ty mince zpátky.“
„Takže?“
„Takže se ho musíme zbavit dřív, než to udělá on nám.“
„A co jsou ty mince zač?“ ozvala se Illa. „Proč je tolik chce?“
„To zatím nevím,“ odpověděla Kanna. „Nejspíš budou něčím vzácné, ale čím?“ pokrčila rameny s nepřesvědčivým výrazem. „Kde jsou?“ obrátila se na Ratta a Caspa. „V tom stromě?“
„Jo,“ řekl Casp a Ratt se ošil. „Co je?“ podíval se po něm.
„Už tam nejsou.“
„Cože?!“
„Vzal jsem je odtamtud.“
„Jak jsi to... Kdy...“ dostával ze sebe ztěžka Casp. „Proč?“
„Protože jsem už nechtěl, aby se tam kvůli tomu zase něco stalo!“ vykřikl. „Kvůli nám tam umřeli lidi. Já tam mám mámu, Caspe, na rozdíl od tebe.“
„Víš ty vůbec, co jsi udělal?!“ zavrčela rozezleně Kanna. „V tom stromě byly v bezpečí. Díky tomu, že jste je zařezali do dubu, Taris je nemohl najít. Ani já. Žádnej čaroděj. Ale teď jsme tady všichni jako pobíhající terč! Pitomče!“
„To jako že je dokáže vystopovat?“ otázala se Illa.
„Jo,“ odsekla. „Pravděpodobně je otázka času, než nám vykopne dveře. Kde jsou teď?“ střelila pohledem po Rattovi.
„Strčil jsem je do jednoho držáku na pochodně.“
„Kam že?“ nevěřil Casp.
„No v kasárnách by nám je ukradli!“ bránil se Ratt.
„Dobře, sbalte se,“ rozhodla Kanna. „Odjíždíme.“
„A ty mince?“ zajímal se Casp.
„Vyzvednu je.“
„To určitě,“ odfrkl si. „Ještě bys' s nimi zmizela. Jdu s tebou.“
„Jak myslíš,“ procedila mezi zuby a obrátila se k odchodu.
O dvě hodiny později měli všichni čtyři přes rameno svůj skromný ruksak a Ratt lovil váček s mincemi z kovového držáku.
„A nestačilo by jen vyrobit dubovou truhlici a do ní je schovat?“ navrhla Illa. „To by je přece mělo ochránit před vypátrání, nebo ne?“
Casp vykulil oči a pohladil sestru po ruce. „Ty jsi úžasná!“
„Ne, to by nešlo,“ zamítla Kanna. „I kdyby to byla truhla z toho nejkvalitnějšího dubu, neskryje mince. Jedině živej, stále rostoucí strom má tu moc.“
„Tak je do toho stromu v Tam'misu vrátíme,“ nevzdávala to Illa.
„Ne. Našel je i tam,“ řekl Ratt. „Proto jsem je vzal pryč.“
„Ratt má pravdu,“ vložila se zase Kanna. „Taris je schopnej najít je i přes duby. Jen se mu díky tomu nikdy nedostanou do rukou. Jenže co na tom, když zničí celý okolí. Ani stromy nejsou řešení.“
„Takže se Tarise prostě musíme zbavit,“ uzavřel Casp.
„Hm,“ potřásl Ratt hlavou. „Takže kam teď?“
„Zkusíme ho vylákat někam, kde se předem připravíme a na přemožení získáme výhodu.“
Všichni čtyři šťouchli koně do slabin a v tichosti skryti noční tmou opustili město.
Z Moghu ujeli opačným směrem, než doutnal Tam'mis a koně v plném trysku trápili až do dalšího setmění. Nakonec byli všichni z jízdy unavení – zejména Illa – až se rozhodli na noc utábořit na trávě u potoka. Kannina kouzla se ukázala jako nesmírně užitečná a zejména práci usnadňující, takže se na ni Casp přestal pořád nedůvěřivě mračit.
Druhého dne časně ráno znovu vyrazili na cestu.
Zrovna trochu zvolnili tempo, aby nechali koním při průjezdu lesem odpočinout, když Casp začal. „Hele, Kanno, kam to vůbec jedeme?“
„Někam, kde budeme mít výhodu, už jsem to přece říkala.“
„No jo, jenže kam?“ nedal se. „Mě se totiž zdá, že nemáš nejmenší páru, kam nás to táhneš.“
„A na tom snad nějak záleží?“
„Jsme královští vojáci. Už nás určitě hledají, takže jo, záleží.“
„Tak jste si to prostě měli zařídit...“ Kannina věta zůstala nedořečená.
Uprostřed lesní cesty se nad nimi z nenadání ozval skřípot a když všichni zvedli při pomalém tempu hlavy vzhůru, stačili ještě vidět, jak praskla jedna obzvlášť silná větev a padá přímo na ně.
Ratt s Caspem byli přesvědčeni o tom, že je to jejich poslední vteřina, ale obrovský kus dřeva se jim sotva centimetry nad hlavami rozštípl a na ně dopadli jen neškodně velké třísky. Koně se jim splašili, zchodili své jezdce a rozutekli se po lese.
Jediný, kdo zůstal vzpřímeně stát byla Illa – celá zadýchaná, s rukama zdviženými k nebi a vytřeštěným výrazem na všechny na zemi.
„Všichni v pořádku?“ hekl Ratt a rozhlédl se. „Kanno?“
Čarodějka ležela kus od nich a vypadala, jako kdyby byla omráčená. Všichni se k ní seběhli a zjistili, že jí z hlavy ztéká slabounký pramínek krve. Illa s ní zatřásla a Kanna konečně otevřela oči.
„Uf,“ vydechl Ratt. „Díky za záchranu Kanno. Jsi celá?“
„Co?“ chytila se za temeno. „To jsem nebyla já. Mě něco praštilo do hlavy ještě dřív, než se ta větev utrhla úplně.“
„Nebyla?“ divil se Casp. „Tak kdo teda?“
Pohled pomalu padl na andělsky vypadající Illu. „Nemám nejmenší tušení, jak jsem to udělala,“ hlesla a objala si lokty.
„Tohle byl útok?“ zeptal se Ratt a pomohl Kanně vstát. „Byl to čaroděj? Byl to Taris?“
„Co já vím,“ zavrčela. „Ať to byl kdo byl, musíme vypadnout hned pryč.“
„Koně utekli,“ utrousil Ratt.
„No to je skvělý!“ zatřásla si těžkou sukní a rozhlédla se po třískách všude kolem. „Illo?“ přimhouřila na ni oči. „Co jsi to udělala? Myslím, že by jsi mi měla něco říct.“
„Ne!“ zaječela. „Dejte mi všichni pokoj a pojďme už konečně vypadnout. Nemám zájem umřít někde v lese s dvěma pitomci, co nás do tohodle dostali a čarodějkou, která se sesype dřív, než útok začne.“ Chytila si světle modrou sukni, nadzdvihla ji až ke kolenům a teatrálními kroky si to začala štrádovat vpřed.
Kanně znovu zrudl obličej, ale nebyl už nikdo, na koho by mohla křičet, protože Illa už byla za kopečkem následovaná Caspem a Ratt.
Θ Ѻ ϴ ʘ Ѳ