III. Karla
III. Karla
Seděla jsem ve sklepě na navlhlý matraci a čekala na brášku. Před půl rokem Denis přiběhl celý uřícený s výrazem, kterej jsem u něj nikdy předtím neviděla. Přiběhl a s Oliverem nás odtáhl daleko. Hodně daleko na druhý konec Průrvy. Hodně daleko od místa, kde jsme se potloukali. Hodně daleko od všech, který Denise někdy okradli a od všech, který okradl kdy Denis. Daleko. Prostě daleko. Pořád to opakoval a pořád se otáčel přes rameno. Pamatuju si, že ten den se v naší čtvrti objevilo tolik ježatejch, že i lichváři, obchodníci a měňaři zmizeli z ulic a celý půlden nevylezli.
A teď jsme byli tady. Daleko, jak brácha chtěl. Schovaný, jak se snažil. A máme domov. Poprvé od doby, co jsem se narodila nemáme stěny z kartonu, ale z betonu. Bylo fajn někam patřit. Vracet se na trvalý místo a ne jen hledat čistý kousek chodníku a okap dost široký na to, aby když pršelo pohltil aspoň půlku vody, co vás zalévala. Teď je podzim a mě je sedm. Denis mě nechává samotnou, protože Oliver za těch několik měsíců strašně vyrostl a bráška se rozhodl, že je na čase naučit ho něco do budoucna.
Dneska jsem si našla zábavu. Když jsem byla venku, našla jsem kousky oblečení. Ten pán, co u toho byl, říkal, že jsou z mrtvoly. Bylo mi to jedno, já žádnou nikdy naštěstí neviděla. Vzala jsem látku a přinesla ji domů. Dneska něco ušiju. Oliver ztratil ponožku a Denis má rozřízlý triko. I když nevím od čeho, je zablácený a Denis se pořád chytá za břicho. Je mi to jedno. Kdyby bráškovi něco bylo, řekl by mi to. Ale Denis je ten nejlepší brácha, jakýho kdo může mít. Postará se o mě, o sebe i o Olivera. Sehnal nám domov. Sehnal peníze. Máme jídlo i vodu. Sice ne každý den, ale máme. I přes to, že bráška nemá práci, za kterou by ho ježatý nehonili. Ale mě to nevadí. Já ho mám ráda. K narozeninám mi dokonce přinesl hadrovou panenku. Spím s ní a povídáme si. Říkám ji Csilla, jako se jmenovala maminka. Csilla.
Denis s Oliverem přišli dřív, než jsem je čekala. Byli zadýchaní a když přiběhli, zabouchly dřevěný děravý dveře, opřeli se o ně a ještě nějakou dobu na nich leželi a poslouchali, co se děje na druhé straně. Teprve až potom se na mě otočili.
Denis ke mně došel a dřepl si přede mě. „Ahoj, Kar. Jak se máš princezno? Všechno dobrý?“
„Jo.“ Denis se držel za břicho, špinavý čelo měl zpocený a světlý vlasy začínaly pod nánosem špíny tmavnout. Měl nateklý ret a zaschlou krev na bradě. „Co se stalo?“
„Nic, všechno v pořádku. Na najez se. Není ti zima?“
„Ne. Díky.“ Vzala jsem si chleba a kousek tvrdýho sýru. Trochu to smrdělo, ale já měla radost. Oliver si sedl na matraci vedle mě, pohladil mě po vlasech a zakousl se do svýho jídla. Měl rozseklý obočí a trochu šilhal.