25.07.2016 21:24

 

VI
AARA EHR

 

 

„Edvide, vstávej.“

    „Co je? Co–… Telere?“ Probral se neochotně a otráveně vydechl. „To, že ty zas nemůžeš spát, neznamená, že mě budeš budit taky…“

    Teler si odkašlal, což Edvidovi znělo jako zavrčení nějaké šelmy a tak se dal raději do pozoru.

    „Musíš jít se mnou,“ řekl Teler naléhavě.

 

Nad spícím oddílem bděly pouze dvě osoby. Edvid s Telerem si spolu chvíli o něčem šeptali a potom se každý vydala jiným směrem.

 

„Hej! Vstávejte, no tak.“

     Saeh sebou trhl a vyškrábal se na nohy. Naproti němu stál Edvid a oba dva na sebe zůstali okamžik nečinně zírat. Potom Saeh zatajil dech. Všichni ještě spali, odpočinek neskončil, takže Edvidova přítomnost musela znamenat něco důležitého, jen si netroufal hádat co.

     Meonik si promnula oči a mlčky ty dva pozorovala. Cítila mezi nimi trochu napětí, ale zároveň nepochybovala o tom, že Edvida ta nesmyslně hloupá zuřivost na Saeha brzy přejde.

     „Saehu, my… Našli jsme Aara Ehr!“ oznámil Edvid.

     Saeh chvilku nereagoval, jakoby pořádně nerozuměl, co mu to říká a když se mu potom v očích objevilo pochopení, s Edvidem se oba jako na povel otočili na Meonik, která se zrovna zaobírala zjištěním, že ji konečně přestala bolet záda.

     „Co je?“

 

Teler se tyčil nad třemi spáči a nerozhodně na ně zíral. Drobné dívky byly schoulené jedna k druhé a on nevěděl, jak začít.

     „Dámy?“ zašeptal. „Dá–…  to je jedno,“ máchnul sám pro sebe rukou a začal do dívek šťouchat. Ty ale jen cosi zabrblaly, zavrtěly se a spaly nerušeně dál.

     Teler, vysoký a svalnatý mladík s neotesanou, ale milou tváří, jen nechápavě zavrtěl hlavou. Přistoupil k prostřední z nich, Elmah, uchopil ji za ramena a začal s ní neomaleně třást, až nebohé dívce o sebe cvakaly zuby. Stejně tak probudil i zbylé dvě, poodstoupil, založil si ruce v bok a zadíval se na ně.

     Seděly tam, jedna vedle druhé, nohy natažené, vlasy rozcuchané, oči vytřeštěné, ústa dokořán. Marně se snažil potlačit smích. Jenže uběhlo několik vteřin a ony ani nemrkly. Teler se trochu polekal, jestli to s tím radikálním probouzením nepřehnal.

     „Není vám nic?“

     „Cože?“ zaskřehotala Reesy přiškrceně.

     „Musíte jít se mnou,“ sdělil jim. Dívky se ani nehnuly. „Poslyšte, omlouvám se vám, asi jsem to trochu přehnal…“

     „Asi?!“ zasýpala Elmah.

     „Trochu?!“ přidala se Reesy.

     „To teda zatraceně!“ dokončila zase Elmah.

     Zajma nebyla schopná slova. Její velké kruhy pod očima svědčily o svém.

     Teler rozpačitě těkal pohledem z jedné tváře na druhou. „Musíte jít se mnou,“ opakoval. „Hned!“ Ale ony dál zaraženě seděly. „Tak, dobře, jak chcete,“ pokrčil rameny. „Odnesu vás tam na zádech...“

     „Opovaž se!“

 

Tři malé skupinky se sešly kousek stranou od ostatních, kteří stále spali. Meonik přelétla očima všechny, kdo přišli – kromě Edvida se Saehem tam byly i její kamarádky a také Lort s Telerem. Meonik pořád nechápala, co znamenalo to, co Edvid říkal a jak tak koukala na Zajmu a její prázdný pohled, tak ani je se nikdo neobtěžoval obeznámit se situací.

     „Teler našel cestu,“ oznámil všem Edvid. „Ale nemáme moc času. Je to Aara ehr.“

     Meonik nechápavě zamrkala. „Řekneš už konečně, co to znamená?“

     Její otázku ale všichni přešli, protože mnohem zajímavější jim přišla ta Lortova. „V čem je problém?“

     „Nevíme jistě, jestli o tomhle východu ví Nuvein. Ale jakmile si to uvědomí, bude v p–… pasti.“

      Meonik se nejprve ušklíbla, ale potom jí došel význam a zarazila se. „Východ? Východ odsud? Odsud pryč? A to se musí zase nějak otevřít? To už snad ne…“

     „No to už snad vážně ne…“ zadoufal spolu s ní Lort.

     Meonik se zadívala na své kamarádky, protože byly až podezřele potichu a bez otázek a potom vykulila oči a ukázala na ně prstem. „Co jste jim udělali? Holky, co je?“

     Teler se rozpačitě podrbal ve vlasech. „Toho si nevšímej. Já je vzbudil.“

     „Jo aha, chápu,“ přikývla a znovu se obrátila na Edvida. „A na co teda čekáme?“ ptala se dál.

     „My nečekáme,“ oznámil jí. „My se chceme hlavně vyhnout problémům.“

     „Jakým? O co tady jde?“

     „Pamatuješ, jak jsme se bavili o vlivu Pokoje a Nuveinových kouzlech a všem tomhle? Tak přesně o to tady jde. Vy odsud nemůžete jen tak odejít. Pořád vás to drží, a i když ta moc nad vámi slábne, je pořád dost silná na to, aby vám zabránila opustit Pevnost.“

     „To mi chceš jako říct, že to bylo celý zbytečný, protože nás to stejně nepustí pryč?“ zhrozila se Meonik.

     „Samozřejmě, že ne,“ povzdychl si Edvid. „Postaráme se o to, ale vyžaduje to čas a úsilí a taky není tak úplně jistý, jak nám to půjde, ale… Prosím tě neděs se,“ pronesl, když viděl Meoničiny oči povylézat důlků. „Zařídíme, aby nad vámi už tohle místo nemělo moc. A k tomu tu nepotřebujeme být všichni, proto je tu jen nás osm, zbytek může ještě odpočívat.“

     „No tak fajn,“ řekla Meonik nejistě a podívala se po svých kamarádkách. Až na Zajmu už vypadaly o poznání lépe.

     Edvid, Lort, Saeh a Teler se postavili mezi dívky, s malým zápasením je chytli za ruce a všichni se spojili v kruh. Meonik, stejně jako Reesy, Elmah i Zajmu něco donutilo zavřít oči a pod víčky jim přelétla široká škála barev od nejsvětlejších po nejtemnější. Poté vše vyprchalo a kdesi v mysli se ozvalo jakési vibrující cvak. A potom to mučivě bolelo.

     Pálila je kůže, ne jen dívky, ale všechny. Emoce i fyzická bolest se přelévala z jednoho na druhého, v jeden okamžik nemohli poznat, jestli jsou sami sebou nebo v nich uvízly pocity někoho jiného. Kolem to šumělo, ale dost možná to byla jen krev hučící v jejich uších. Ve spojených dlaních ulpívala horkost i chlad, těla jim mravenčila.

     Když skočili, dívky zůstaly bezvládně viset v uzavřeném kruhu.

 

* * *

 

Chodba se znovu změnila. Nejen, že se rozšířila na příjemných deset metrů, ale také se před nimi objevilo rozhraní světla a tmy. Jako kdyby někdo spustil oponu. Když dorazili na předěl, chvíli trvalo, než si přivykli šeru a pak vykročili z jasného světla.

     První komplikace na sebe nenechala dlouho čekat – před nimi se objevily schody. Hladký, smetanově bílý mramor s drobnými puklinami a modrozeleným žilkováním klesal do hustší tmy v nepravidelných odstupech.

     Všichni se před nimi zastavili. Edvid sešel několik kroků a Meonik se na okamžik zdálo, že ho spolkla tma, ale to se jí možná jen zatmělo před očima vyčerpáním. Edvid na ně mávnul, aby šli za ním a všichni bez zaváhání vyrazili. Meonik se přikradlo na mysl, že stejně tak jako on by tam teď klidně mohl stát přízrak převlečený za falešného Edvida, který je vede do záhuby.

     Zatřásla hlavou, aby tu myšlenku při prvním schůdku zahnala, ale v hloubi mysli se jí držela víc než pevně.

     Hladký kámen se pod nohama smekal a zaoblené, oleštěné okraje přímo vybízely k uklouznutí. Sem tam se ozval hluk, jak někdo hledal znenadání ztracenou rovnováhu, ale jinak se zatím ještě všichni drželi na nohou. Nikomu se nechtělo být pokořen schody a už vůbec nikdo nechtěl být tím prvním, komu se to stane.

     Po nějaké době se schody začaly rozšiřovat, ale přechod od malých schůdků k větším byl plynulý a lehce přehlédnutelný. Po prostornějším mramoru se šlo pohodlněji.

     Schody ale brzy opět změnily svou tvář. Roztály se a rozšířily do velikostí a tvarů, které nebyly tak dobře schůdné a musely se začít seskakovat.             To pořád ale nebyl konec. Schody se stále tvarovaly a za chvíli už vůbec nevypadaly jako schody, ale spíš připomínaly malé, pravoúhlé krátery.

     Edvida to naštvalo. „Připravte lana,“ rozkázal a k jeho nohám dopadly čtyři silné, dva couly tlusté a značně dlouhé provazy. „Telere, Garleo a Hinqu, vy budete dělat ukotvení.“

     Všichni tři jmenovaní se vyrovnali v dostatečném rozestupu podél okraje schodu a nechali na sebe uvázat lana. Meonik si mezitím prohlížela Garlea s Hinqem, s kterými snad ještě ani jedinkrát nepromluvila.

     Garleo měl bujné, vzhůru trčí hnědé vlasy a zelené oči mu žíhaly medové paprsky. Na Meonik působil poněkud stroze, ale zato sebevědomě. Hinq měl zase černé vlasy a oproti Garleovi nebo Telerovi nebyl příliš vysoký.

     Jejich úloha nebyla vůbec lehká, museli udržet váhu všech členů oddílu, široce se rozkročit a nenechat se někým strhnou přes okraj, ale díky nim mohli slézt dolů do skoro nepropustné tmy. Když už zbývalo dostat dolů právě jen Hinqa  , Garlea a Telera, vylezlo si několik mužů na ramena a udělalo jim tak živý žebřík.

     Takovýmto způsobem zdolali osm čtyřmetrových schodů. Bylo to náročné a zdlouhavé a skoro se zdálo, že jen stojí na místě a vůbec se nehýbou. Nikdo netušil, kam až schody sahají a jak moc hluboko je vůbec možné se dostat.

     Nejvíc z toho všeho ale byla otrávená Reesy, která si nepřestávala stěžovat, nadávat nebo brblat. „To je děsný! Úmorný! Tyranský!“

     „Pořád lepší, než se šplhat nahoru,“ heknul Lort.

     Když se zrovna ocitli všichni na stejné úrovni schodu, Teler se najednou napřímil a pátravě zahloubal do tmy před sebou. Edvid k němu přikročil a Teler se zhluboka nadechl.

     „Už jsme blízko,“ řekl.

     Všichni se zastavili. Meonik zaslechla cinkat kroužkovou košili v neobvyklém seskupení tónin, jako když bouchne pěstí a otočila se právě ve chvíli, kdy se Zajmě podlomila kolena a na poslední chvíli se zachytila Elmah o rameno. Meonik popadla kamarádku za loket a společně ji posadili na zem.

     „Takhle nemůže pokračovat,“ prohlížel si ji Lort s obavami. „Faoli, co s ní je?“

     „Na první pohled to působí jako obyčejné vyčerpání, ale řekl bych, že v tom bude něco jiného. Pro začátek jí ale dejte najíst a napít, kdyby to přeci jen byla únava,“ přikázal.         

     Zajma odmítla polknout byť jen sousto, zato ale vypila tolik vody, jako kdyby byla už celé dny vyprahlá. Elmah s Reesy ji podpíraly, Lort, Faoli a Edvid si ji starostlivě prohlíželi a Meonik o ni měla vážně strach.

     „Kdybychom jí sundali tu těžkou košili a vzali meč, určitě by se jí udělalo líp,“ navrhla a hned Zajmě začala odepínat od opasku zbraň.

     „Nic se sundávat nebude,“ zamítl Edvid kategoricky.

     Dívky se na něj zamračily a on je úplně slyšel říkat: A to jako proč?

     Ostatní ale Zajmě nevěnovali takovou pozornost a místo toho se vyrovnali vedle sebe. Teler stále hleděl do temnoty v dálce, nezvykle napjatý, s rukou na jílci.

     Pak to ale ucítili všichni.

     Okolo uší jim cosi zasvištělo a je ovanula vlna studeného vzduchu. Než se ale stačili vzpamatovat, co se děje, přihnalo se to znovu a vrazilo to do nich takovou silou, až to s nimi mrštilo o svislou hranu předchozího schodu. Tlak jim oderval ruce od těl a zády narazili do stěny za sebou, že jim to vyrazilo dech. Děsivě malý okamžik se nic nedělo, jen tam tak viseli půl kroku nad zemí přišpendleni k mramoru a potom dopadli zpátky tváří na zem.

     Namáhavě se vyškrábali na nohy, někteří tasili meče.

     „Vidíš,“ řekl Edvid vědoucně. „Právě kvůli tomu musíte mít tu výzbroj!“

     „Co to bylo?!“ zděsila se Reesy.

     „Vítr,“ odpověděl Lort.

     „Vítr?“

     „No jo. Asi to tak bude.“

     „Ale to znamená…“ vydechla Elmah.

     „…že už jsme u cíle,“ dokončil Saeh a Reesy se na tváři objevil úsměv.

     „To nejtěžší nás ale teprve čeká,“ utnul její nadšení Ij.

     Zajma na ně pohlédla skelnýma očima. Nevypadala ani trochu dobře, spíš jako kdyby jí bylo opravdu zle a její stav se každou minutou viditelně zhoršoval.

     Saeh se na ni díval se směsicí obav a hrůzy a snažil se ji přinutit, aby se mu podívala do očí. Když se na něj konečně zahleděla, měla prázdný výraz.

      Faoli dal Zajmě cosi spolknout a potom jí ještě vnutil alespoň kousek čadeje.

     „Zvládne jít?“ zeptal se ho Edvid a Faoli tiše zavrtěl hlavou.

     Meonik se sevřelo hrdlo a zmáčkla Zajmě ruku. Byla chladná a bez síly, ještě nikdy ji za těch šest let takhle neviděla.

     „Ponesu ji,“ nabídl se Ledy, sehnul se k dívce a ve vší opatrnosti ji zvednul ze země.

     „Dobře,“ přikývl Edvid a připnul si k sobě Zajmin opasek s mečem. „Musíme pokračovat.“

 

Zrychlili. Nic si nepřáli víc, než být už z toho proklatého místa pryč a i když byl sestup náročný, každý měl něco, co ho hnalo vpřed bez ohledu na docházející síly.

     Reesy v sobě vyburcovala energie, když ji políbil čerstvý vzduch na čelo orosené ledovým potem a Elmah táhlo kupředu Zajmino zdraví. Meonik v sobě zase posbírala vůli, když si uvědomila, že Edvid není člověk, který by se smířil s prohrou, což v jeho případě bylo vyvést je odsud.

     Poslední část cesty ho pozorovala pozorněji, než kdy dřív a všímala si maličkostí, které jí předtím unikaly – jeho věčně ustaraný, ale odhodlaný výraz ve tváři, bezhlesně zatnuté svaly vypětím, mírně svěšená ramena pod tíhou zodpovědnosti, necelý tucet mužů, který ho bez zaváhání kamkoli následoval – a přesto toho o něm spoustu vypovídaly.

     S hrůzou si uvědomila, že mu věří. Dostal se jí pod kůži.

    

Poum se stal předsunutým průzkumníkem. Zajistil lano a šel do stále houstnoucího šera hledat okraj, který se teď obvykle nacházel i několik metrů daleko od paty předchozího schodu. Konečně se ale zdálo, že sestoupili z posledního.

     „Nic tu není,“ zavolal na ostatní.

     Teler se náhle zarazil a zpozorněl a Edvid po jeho boku pozvednutou paží pohotově zastavil i všechny za nimi.

     „Cítíš to?“ zeptal se ho Teler zastřeným hlasem.

     Edvid se soustředěně díval jeho směrem a potom se usmál. „Myslíš tu svobodu?“ přivřel oči, zhluboka se nadechl a poplácal ho po rameni. „Jo!“

     Vyhlídka na cestu bez klouzajících schodů byla odlehčující a v dálce před nimi se zcela nenápadně začal objevovat uzoučký, podlouhlý pruh bledého světla.

     Nejprve si toho nikdo nevšímal, všichni měli plno práce s mžouráním skrz přítmí pod své nohy, aby o něco náhodou nezakopli, ale potom před sebe Elmah natáhla prst.

      „Támhle něco… září?“

     Saeh zvedl hlavu a přimhouřil oči. Potom drknul do Lorta a ten zase do Edvida.

     „To je naše Aara ehr.“

     Meonik se zamračila. „Už mi konečně někdo vysvětlí, co to znamená, nebo vás baví mi na tuhle otázku neodpovídat?“

     „To je označení z dávnér,“ řekl Edvid. „V překladu to doslovně znamená ,cesta svobody‘, ale neoznačuje to žádnou reálnou trasu. Znamená to jakýkoliv směr, způsob nebo čin, který tě dovede k osvobození, ať už duševnímu nebo fyzickému anebo tě nějak jinak zachrání.“

     „V tom případě už ale byl Aara ehr průchod v umývárnách, místnost, kam jsi nás potom zavřel, všechny ty dveře, co se otevřely…“

     „Ne,“ zavrtěl Edvid hlavou. „Výraz Aara ehr se nepoužívá běžně a na cokoliv, co ti připadá, že tě někam dovede.  Když najdeš svou skutečnou Aara ehr, poznáš to. Ozve se uvnitř tebe a dá ti o sobě vědět. Sama se rozhodne, kdy se objeví. Nepřivoláš ji, nemůžeš tak pojmenovat, co tě napadne.“

     Meonik se zatvářila pochybovačně. „To zní jako blbost.“

     „Ne, to jsou prostě dávnéry, s těmi se nežertuje.“

     „A to je zase co?“ povzdychla si.

     „První jazyk, který dokázal vyjádřit a ovládnout podstatu magie pouhým slovem. Ale s tím se teď vůbec nezatěžuj,“ ušklíbl se na ni.

     Jak se přibližovali, pruh světla se zdál stále větší a větší, až se konečně dal rozpoznat jeho zdroj. Kousek před nimi byly obří, pět a půl sáhu vysoké a přes tři sáhy široké dveře. Všimli si jich, až kdy je měli téměř před nosem, protože poslední část cesty se příšeří změnilo v téměř nepropustnou tmu.

     Na jednolitých kamenných dveřích byly vyryty různé kličky, obloučky a smyčky a také nejasné obrázky. Ij a Nuspin, světlovlasý, sotva šestnáctiletý nejmladší člen Edvidova oddílu, začali zkoumat nápisy. Přidal se k nim i Saeh s Edvidem a všichni společně okolo nich pár minut poskakovali. Prohlíželi si dveře, vraštili přitom obočí a podezíravě je zkoumali. Nejvíc se ale zaměřovali na jeden a čtvrt sáhu tlustý bok a na píď širokou škvíru, skrz niž dovnitř z druhé strany pronikalo světlo, které viděli už z dálky.

     Meonik byla napjatá jako struna a měla pocit, že to všichni moc protahují. Edvid stál na místě a nehýbal se, jakoby na něco čekal. Zajma se v Ledyho náručí třásla a on ji k sobě pevně tiskl.

     „Ed–…“

     „Ššš!“  

     Edvid pozvedl ukazováček na znamení ticha a přistoupil k pootevřené části dveří. Strčil do škvíry dva prsty a zatáhl, ale dveře se podle jeho očekávání nepohnuly ani o kousíček.

     „Něco mi tu nehraje,“ zašeptal obezřetně.

     „Co myslíš?“ ptal se Lort.

     „Nechce se mi věřit, že by to šlo tak snadno.“

     Lort se také pokusil zatahat za dveře, nicméně se stejným výsledkem. „Zas tak snadno to asi nebude,“ poznamenal.

     „Ne, já myslím Nuveina. Má nás na mušce od doby, co na Meonik a ty tři poslal stíny. A jediné, co udělal, bylo o několik dní později přehrazení cesty, kdy nás navedl k těm dveřím, co by nás bývaly byly vcucly do sebe. Přeci by se nevzdal tak snadno,“ kroutil hlavou. Skoro to vypadalo, jako by si přál, aby se tam Nuvein zjevil, než aby se dělo to tísnivé nic, jako právě teď.

     „To tady na něj chceš čekat?“ zeptala se Elmah ohromeně.

     „Samozřejmě, že ne,“ odtušil trochu nervózně a přelétl očima po ostatních. „Zkusíme s tím balvanem pohnout.“

     Kdyby se dveře otevíraly směrem od nich, bylo by jednoduché se do nich opřít a jen tlačit, jenže ony se rozvíraly k nim, dovnitř Pevnosti. Bylo obtížné tahat dveře, když se nebylo pořádně ani čeho chytit.

     Garleo si založil ruce v bok. „Jak se ty dveře mohly vůbec otevřít?“ přemýšlel nahlas. „To by se do nich muselo zapřít něco vážně obrovskýho…“

     „Řekl bych, že se do nich opřel silný vítr,“ odpověděl mu Hinq. „Vždyť nás to přeci odhodilo na stěnu.“

     Saeh rezolutně zakroutil hlavou. „To ani náhodou,“ nesouhlasil. „Touhle škvírkou by neprošel vítr, aniž by netratil svoji sílu na to, aby nás potom mohl víc jak o kilometr dál srazit k zemi.“

     „Souhlasím,“ přidal se Teler. „To nepatrné světlo jsem zahlédl ještě před tím.“

     „Co tím chcete říct?“ zajímala se Meonik.

     „Že tu opravdu něco nehraje.“

     „Iji, půjdou ty znaky rozluštit?“ chtěl vědět Edvid.

     „Pokusím se,“ přikývl hubený dlouhán. „Ale moc si od toho neslibuj. Je toho tady tolik, že ani nevím, odkud začít.“

     „Aspoň to zkus, dokud nepřijdeme na něco lepšího.“

     Ij přejížděl prsty po rytinách a neslyšně si přitom mumlal, zatímco Meonik s kamarádkami a Ledym stáli stranou a ostatní se snažili dveře otevřít hrubou silou.

     „Jsou to dávnéry,“ oznámil po chvilce Ij a Edvid přestal tahat kamenný masiv a šel se podívat. „Tady, hele,“ ukázal mu. „Je tu Nýrvěe Enýbluskr.“

     „Co to zna–…“

     „Meonik teď ne,“ utnul ji Edvid, aniž by na ni pohlédl.

     Ledy se k ní ale i se Zajmou v náručí naklonil a tiše řekl: „Je to ,ponížený služebník‘.“

     „A to znamená co?“ zeptala se, ale on pokrčil rameny.

     „Může to být úplně cokoliv.“

     Edvid si jednou rukou podepřel bradu a druhou loket a s upřeným pohledem do země přecházel sem a tam. Po chvíli se zastavil, přistoupil k Ijovi a něco mu pošeptal. Ij se zamyslel a pokrčil rameny v nejistém souhlasu. Edvid k sobě ještě zavolal Lorta a Saeha a špitl jim to samé. Potom přistoupil těsně ke dveřím a zhluboka se nadechl. Přiložil si ruce na spánky a poté je opřel o kámen.

     Meonik sebou trhla, když viděla, co dělá a rychle k němu vyrazila, aby ho od dveří odstrčila dřív, než bude pozdě, ale Saeh ji na poslední chvíli stačil zadržet. Meonik se na něj nechápavě podívala, ale on jen mlčky zavrtěl hlavou a pustil její paži.

     Ij mávnul rukou, Lort se Saehem se dotkli dveří a ty se po malé chvilce lehce zachvěly. Užuž to vypadalo, že se pohnou, ale nestalo se. Edvid otevřel oči a zmateně pohlédl na své společníky, jakoby nechápal, kde se stala chyba. Ij je vyzval, aby pokračovali, ale Saeha odtáhl stranou. Teď už byli s kamennou deskou spojeni jen Edvid s Lortem.

     Dlouho se nic nedělo, kromě toho, že těm dvěma začaly na rukou vystupovat žíly, ale nakonec se velice váhavě a opatrně dveře zachvěly.

     Milimetr po milimetru se začaly posouvat.

     Ve tváři Lorta i Edvida bylo vidět obrovské vyčerpání, ale nevzdali to, dokud se dveře neotevřely o rovných šest pídí.

     Lort se zapotácel a Edvid se sesunul na kolena. Opřel se zády o dveře a popadl dech, ale na rtech mu hrál lehký úsměv. Meonik se usmála také, když se jejich pohledy setkaly, ale Edvid uhnul očima kamsi stranou a potom přes jeho tvář přeběhlo zděšení.

     „Ven!“ rozkřikl se. „Rychle, utíkejte!“

     V dálce, i přes to, že byla spíš tma, než světlo, se zalesklo Nuveinovo peří.

     Našel je. Byl tu.

     Garleo a Teler reagovali neobyčejně rychle, okamžitě popadli Elmah a Reesy, které stály v jejich těsné blízkosti, neomaleně je prostrčili mezerou ve dveřích a ihned je následovali ven.

     V tu samou chvíli se Edvid vyškrábal na nohy a vytasil meč. Stoupnul si před Meonik, která už měla svou zbraň také v rukách a společně s těmi, co ještě nestačili projít na druhou stranu, ji obestoupili jako štít.

     Meonik byla přitlačená všemi těmi muži ke kamennému masivu a nemohla dělat nic jiného než stát a čekat. Když ale Nuvein doplachtil až k nim a nelidsky zavřískal, zježily se jí vlasy a v zádech ji vybuchla bolest, která se jí rozlévala do celého těla. Upustila svůj meč a skácela se k zemi. V hlavě jí hučelo, všechno k ní přicházelo jakoby z dálky a tělo ji spalovalo horko.

     Edvid se před ní nebezpečně zakymácel v horečnatých křečích, ale okamžitě se vzpamatoval a když si všiml, že Meonik upadla, zakřičel na ni.

     Meonik se nemotorně vyškrábala zpátky na nohy a popadla svůj meč. Bolest ji sice neopustila, ale už nebyla tak ochromující. Muži před ní byli napadáni stíny, s kterými už měla tu nemilou čest setkat se osobně a zadoufala, že na sebe nezačnou brát jejich podoby.

     Muži se začali pomalu i s Meonik bezpečně za sebou sunout doleva k mezeře v pootevřených dveřích. Potíž ale byla v tom, že zůstaly otevřené jen natolik, aby se jimi protáhla jen jedna osoba. Všem bylo jasné, že ten, kdo půjde poslední, zůstane na nějakou chvíli čelit Nuveinovi úplně sám.

     Najednou se ocitli u průchodu, kolem kterého vytvořili jakýsi půlkruh, který bránili vlastními těly a tasenými meči. Někdo Meonik popadl za ruku, někdo další do ní zase vrazil ramenem, až narazila do kamenné stěny za sebou. Kdosi ji vystrčil škvírou ven, ani nevěděla jak. Pozpátku udělala několik škobrtavých kroků, s očima vytřeštěnýma před sebe, stále na místo, kde ještě před okamžikem probíhal boj a zmatek. Ihned po ní začali úzkým průchodem couvat i ostatní, jeden za druhým se potáceli ven, jakoby je Pevnost vyplivla a během chvilky se venku ocitli všichni, až na dva muže.

     Chyběl Lort a Edvid.

     Po malé pauze ze dveří konečně vyběhl Edvid a Lort ho měl hned následovat, ale neobjevil se. Všichni zírali do škvíry ve dveřích, nikdo ani nedýchal, jen čekali. A nic se nedělo.

     Konečně z Pevnosti doslova vypadl i Lort, škobrtl s hlavou stále otočenou dovnitř a svalil se na zem. Edvid si nevšímal bezvládného přítele a přiskočil rovnou ke kamennému masivu. Opřel se do něj čelem i dlaněmi, jako předtím a začal odříkávat nesrozumitelná slova. Ij i několik dalších se k němu přidalo, aby mu pomohli a všichni usilovně drmolili jeden přes druhého.

     Dveře se s hlasitým buch zavřely a tlakem rozpohybovaný vzduch ofoukl nejbližší tváře.                    

    Konečně.

    Byli volní!