VIII. Denis
VIII. Denis
Je mi sedmnáct. Oh, ano, gratulujte mi. Nestává se moc často, aby se někdo, kdo se na ulici narodí a od samotnýho dětství je odkázanej sám na sebe, dožije tak vysokýho věku.
V tom ohnilým, plesnivým sklepě jsme žili přes dva roky. Během tý doby se moje kovovky zázračně rozrostly. Začal jsem totiž fušovat do měnění. Trvalo mi osmdesát čtyři dnů, než jsem si otypoval všechny měniče v Průrvě a dalších dvěstě deset, než jsem přišel na to, jak to dělají, aby jim to tak úchvatně vynášelo.
No a mezitím jsem krad'. Je to moje přirozenost. Druhý šaty. Způsob života. A taky jsem musel pořádně zaučit Olivera.
Měnění jsem začal praktikovat na lidech, jako jsem byl před ještě několika měsíci já sám. Na těch, co nemají jinou možnost. A důvod, že mi to hned od začátku šlo? Byl jsem na ně o víc jak polovinu hodnější, než oficiální profesionální Měniči. Zkrátka – nebyl jsem tak drahej. Teď jsem se začal specializovat na trochu namaštěný kapsičky, ale dělám to opatrně, potichoučku, hooodně daleko od místa, kde se trvale nacházíme a s dost velkým časovým odstupem. Oficiální měniči, už něco tušej a já chci zůstat v anonymitě.
Koneckonců, Oliver ani Karla o těch penězích po Gastonovi pořád nevědí. A já fakt netuším, jestli jim to ještě nezačalo bejt všechno divný.