VI.
Od chvíle, kdy se Arn doslova vypařil ze snídaně, nebyl k sehnání. Callis doufala, že alespoň Lukas věděl, kam se poděl, protože její stráže mu měli být podle rozkazů stále v patách. Teď tu ale nebyl vůbec nikdo, jen ona a Stín a zdánlivě prázdné chodby západního křídla Inaenu. Že Lukas není nikde k zastižení, nebylo úplně nezvyklé, měl zodpovědnost za bezpečnost a to nejen její, ale celého hradu a všech, co na něm žili a jeho povinnosti ho často odvedli od Callis na celé hodiny, někdy ho dokonce neviděla i pár dní. Vždy ale zajistil, aby nezůstala bez stráže, přestože měli nakázáno ji neobtěžovat a tak se často drželi dost blízko na to, aby byli v případě nutnosti co platní, ale zároveň dostatečně daleko, aby Callis měla alespoň zdání, že je o samotě. Za ty roky se jí ale všudypřítomný pocit upřených očí na její týl zavrtal hluboko pod kůži a tak snaha o navození dojmu soukromí byla prakticky k ničemu.
Callis se odebrala do své šatny, kde se převlékla do úzkých, černých kalhot a lehké bílé halenky přes kterou si potom na levou paži navlékla těžký, kožený rukáv se spoustou spon a přesek. Obula si vysoké boty se silnou podrážkou a potom si ještě přes záda oblékla vestu ušitou z kůží podhorských zajíců. Když byla hotova, vyšla z pokoje a zamířila se Stínem do stájí, které se nacházely v podhradí.
Callis tam chodívala poměrně často, ale jen v případech, kdy zrovna neměla nic naplánovaného nebo když ji nedoprovázel Lukas, protože on nesdílel nadšení pro tuto její kratochvíli. Nezdálo se mu vhodné, aby královna navštěvovala stáje a trávila čas s lokaji a štolby. Jednak měl obavy, že v takovém prostředí je Callis vystavena případnému napadení spíš, pokud by ovšem na ni někdo chtěl spáchat atentát bez předchozích veřejných projevů nepokoje, a také vyslovil jisté obavy, zda si tímto chováním nepodrývá autoritu a důvěryhodnost vůči šlechticům, jejichž takřka jedinou starostí bylo mladou Callis bedlivě pozorovat a každičký její krok a milostivý buď osud či dokonce přešlap, využívat ve svůj prospěch. Callis ale byla přesvědčená, že jí to nijak neubližuje a trvala na tom, že je jen její svobodnou vůlí nestat se vězněm Inaenu jako tak učinili panovníci před ní.
Když prokličkovala chodbami hradu a sešla všechny ty schody, co bylo třeba pokořit, připadalo jí, stejně tak jako pokaždé, že se najednou ocitla v úplně jiném světě. Zahltil jí ruch a světlo a také půda pod nohama nebyla tak pevná, jako kamenná podlaha na hradě. Život za zdmi jí přišel, jakoby plynul úplně v jiném rytmu. Lidé pokřikovali a hlasitě se smáli i hádali, povídali si jeden s druhým, aniž by museli přemýšlet nad skrytými významy slov toho druhého, nebáli se jen tak procházet, jen tak pro radost se roztančit uprostřed práce. Občas se Callis přistihla, jak jim tiše závidí, jak přemýšlí nad tím, jaký by asi její život byl, kdyby se nenarodila jako Averellová. Jestli by třeba v tomto obyčejném životě plném dřiny nebyla šťastnější, než být královnou Dareanskou.
Jako vždy jí vstup do podhradí uvrhl do úvah a polemizování, závidění a představ. Stín ale začal radostně poštěkávat, svým čumákem nasával vzduch a společně s ním i pachy, přešlapoval z jedné nohy na druhou a Callis věděla, že se už nemůže dočkat, až se proběhne.
Jak Callis procházela nádvořím směrem ke stájím, lidé se zastavovali, aby se jí tiše uklonili. Jednou sem zkusila jít bez Stína, protože se domnívala, že si ji všimnou hlavně kvůli němu, ale i tak dost vyčnívala z davu a ti, co by její přítomnost nejspíš nechali nepovšimnutou, na ni byli upozorněni někým, kdo už se ohýbal v zádech. Na druhou stranu se jí líbilo, jak ji její lidé uctivě pozdraví, ale jen co se zase narovnají, dají se do své práce a nesledují ji, dokud jim nezmizí z dohledu. Když sem takhle Callis přišla poprvé, způsobilo to velký rozruch, jak ale navštěvovala podhradí častěji, lidé si na její přítomnost zvykli a z její návštěvy už nebyli tolik nesví.
Nakonec se dostala až ke stájím, kde Stínovi nakázala čekat, protože plašil koně a ti potom nebyli k utišení, a sama prošla uličkou. Roztroušená sláma jí křupala pod podrážkami bot, ale ona tomu zvuku pozorně naslouchala, protože bylo příjemné slyšet něco jiného, než klapot jejích podpatků o kamennou zem.
Zastavila před boxem, v kterém byla ustájena hnědá klisna. Sama o sobě nebyla ničím výjimečná, ani neobvykle zbarvená, ani nejrychlejší nebo nejvytrvalejší ze všech, ale pro ni to byl ten nejcennější kůň, protože byl její. Jakmile zvíře uvidělo Callis, začalo poskakovat a kymácet hlavou a ona si nemohla pomoct, musela se usmát. Vešla do boxu, odvázala Zen a vyvedla ji do uličky.
„Královno,“ uslyšela Callis za svými zády povědomý hlas.
Otočila se a uviděla Tommyho, patnáctiletého mladíka, syna hlavního podkoního Deneka. Měl tmavé, vlnité vlasy a na svůj věk byl poměrně malý. Vedl sebou siváka, tak velkého, až Callis na malou chvilku zapochybovala, jestli ho Tommy dokáže vůbec zvládnout, nakonec mu ale jen tiše přikývla na pozdrav a potom společně opustili stáje. Zamířili k hradní zdi, kde jen malý kousek od stájí vedla úzká dlážděná cesta, kterou se dal opustit Inaen aniž by museli procházet kolem nějakého obydlí, kterých bylo všude kolem víc než dost.
Z uličky vyběhl jako první Stín a stráž, která hlídala sotva dva metry širokou bránu, sebou úlekem trhla, až jim zařinčely zbraně. Ohlédli se za sebe, a když mezi dvěma vysokými zdmi uviděli kráčet Callis s koněm, rychle sklopili hlavy a vrátili se na svá místa. Callis s Tommym kolem nich prošli, aniž by padlo jediné slovo.
Když se dostali až k travnaté ploše, odkud nemohl být nikdo schopný poznat, že se jedná o královnu, vyhoupla se Callis do sedla a zvědavě se ohlédla za Tommym, jestli zvládl na svého koně nasednout, nebo si ho má začít dobírat. K jejímu překvapení už ale mladý štolba seděl na hřebcově hřbetě.
Stín se rozlétl po louce jako smyslů zbavený a okamžitě zamířil k lesu. Všechno, co z něj šlo vidět, byla jen rozmazaná šmouha a kotouč tlap míhajících se v neuvěřitelné rychlosti. Bylo jasné, že by ho teď nedokázala přivolat zpět, ani kdyby uměla Cú-Sith zaříkávat. Věděla ale, že ji její vlk neopustí, ani když bude lovit, pořád se bude totiž potulovat někde kolem, daleko tak akorát, aby pořád cítil Callisinu stopu.
Callis popohnala klisnu a na malý okamžik si užívala jen pocit z trysku, vnímala vlnící se tělo pod sebou, nohy ve třmenech a otěže v rukou. Vlasy jí vlály kolem hlavy a do tváře se jí opíral vzduch, když ale Zen vběhla mezi stromy, Callis ji přinutila zpomalit, až nakonec jen vyklusávala. Tommy se objevil po jejím boku.
„Tak jaká je situace, Tommy?“ vyzvala ho Callis.
„Je toho plné město, upřímně,“ pověděl bez okolků.
„A co se říká?“
„Teorií je několik, přičemž každé věří někdo,“ začal. „Jedni říkají, že sem velkovévoda přijel vznést nárok na trůn a že pokud mu nevyhovíte, přivede sem své vojáky a bude hrad obléhat. Další si myslí, že žádnou armádu nepotřebuje, protože je přímo na Inaenu a tak vás rovnou zabije sám. Potom je tu skupinka optimistů, kteří věří, že se dohodnete, ať už vládnout bude kdokoli z vás, a že k žádným bojům nedojde. Jedna verze taky říká, že možná necháte rozhodnout lid, koho si zvolí, ale mě to spíš jen zní, jako jejich přání. A potom se ještě říká, že byste mohla velkovévodu zajmout a označit ho jako zrádce a odebrat Breevortům šlechtický titul a majek i moc a tím byste se jich zbavila nadobro.“
Callis ho pozorně poslouchala a přitom se mračila. Tommy byl její oči a uši za zdmi Inaenu, nenápadný špeh, který mohl beze strachu poslouchat, co její lid říká, když si myslí, že jejich slova nikdo nepotrestá. Byl to první z mnoha tahů, který učinila jako královna a o kterém věděla jen ona a mladý štolba, dokonce ani Lukasovi o tom neřekla. Byla to tato skutečnost ale také vědomí, že i přes to všechno by Tommyho jednoho dne mohlo napadnout kroutit informace podle své potřeby, rozhodla se s ním uzavřít dohodu – on bude dávat neustále pozor a poslouchat a ona mu na oplátku vyhoví v jedné věci.
Tommy si vybral neomezený vstup do královské kuchyně a možnost sníst, na co přijde. Callis souhlasila, ale Tommy za ní po dvou měsících přišel a požádal ji, jestli by mohl své rozhodnutí změnit. Když jí pověděl, že by si přál výcvik od kohokoliv z královského vojska, usmála se. Bylo očividné, že Tommy míří výš a nemá v úmyslu jít v otcových stopách a tak mu hned druhý den vybrala jednoho z nejlepších učitelů, jakého mohla na jeho výcvik postrádat. Tušila, že by se z Tommyho mohl za pár let stát vynikající a především věrný a užitečný voják, jehož služby by pro ni mohl být stejně tak cenné, jako jsou nyní.
Callis poplácala Zen po krku a nespokojeně si povzdychla. „Je vážně povzbudivé slyšet, že mi nikdo z mých lidí nedává téměř žádné šance. Najde se vůbec někdo, kdo nepochybuje, že se s Talearnem vypořádám, aniž by se stalo cokoliv z toho katastrofického výčtu?“
„Já,“ řekl Tommy a s úsměvem pohlédl na Callis. Ta se musela chtě-nechtě ušklíbnout.
„To je od tebe milé.“
„Ne, já to myslím vážně. Věřím vám. Jsem si jistý, že najdete způsob, jak všechno vyřešit a přitom ochránit své postavení i zařídit, aby tím království nijak netrpělo.“
Callis to polichotilo, i když zároveň pocítila osten studu, neboť ona sama si nebyla vůbec jistá, že se jí povede vše, co Tommy říkal, zkombinovat do ideálního řešení. Věděla, že svůj trůn musí uhájit a byla rozhodnutá učinit maximum, aby nedošlo k dalekosáhlým konfliktům, nebyla ale však natolik naivní, aby věřila, že to celé proběhne v klidu a bez újmy. Jak říkala její babička Madllin, když se kácí les, létají třísky. „Kéž by bylo víc takových,“ povzdychla si. „Co tam máš dál?“
Tommy se poněkud odmlčel, takže se na něj Callis obrátila a navedla Zen blíž k velkému hřebci, až se ti dva začali dotýkat koleny.
„V hostincích se začínají lidi sázet.“
„Cože?!“
„Tipují, jaká možnost nastane. Viděl jsem jednoho, který vsadil svůj měsíční výdělek.“
Callis vykulila oči. Měsíční výdělek znamenal pro většinu pracujícího lidu ohromnou částku a to, že někdo vsadil tolik, znamenalo, že si svým tipem musel být víc než jistý. Musel o něm být přímo přesvědčený! „Na co to bylo?“ chtěla vědět, ale Tommymu se znovu zadrhla slova v hrdle. „Tommy!“
„Že vám velkovévoda nakonec usekne hlavu, napíchne ji na kůl a nechá před branou Ineanu jako výstrahu všem Averellům a taky těm, kdo by je chtěli napodobovat a snažili by se Breevorty znovu sesadit z trůnu,“ pověděl neochotně.
Callis zavrtávala svůj pohled na stromy před sebou a v dlaních drtila otěže, až se z kožených řemínků začali drolit drobné kousky. Malou, leč dosti chabou a bezvýznamnou útěchou jí bylo, jaký odpor a nesouhlas Tommymu zazníval v hlase. „Kdo to byl?“
„Paní, já…“
„Tommy!“
„Slíbila jste, že nikdy ničí jméno nebudu muset vyslovit!“
Krátkou chvíli Callis zvažovala, že Tommyho přinutí, ale věděla, že by jí to nikdy neodpustil, obzvlášť nechala by dotyčného potrestat, a pravděpodobně by jí už příště neřekl nic, co by ho uvedlo do podobné situace, a to rozhodně nechtěla a tak se upamatovala na jejich dohodu. „Dobře,“ řekla nakonec. „Ano, vždyť já přeci vím, žádná jména, slíbila jsem to,“ zopakovala po něm.
Tommy si hlasitě oddechl. „Uf. Tentokrát jsem se vážně bál, smím-li být upřímný.“
„Chci ale, abys tomu člověku věnoval zvýšenou pozornost. Chci vědět, jestli se schází s někým podezřelým a jestli je takových víc. Jména si v případě nutnosti zjistím sama, tebe s tím nebudou spojovat, nemusíš mít strach, Tommy.“
„Ano,“ pověděl na to. „Děkuju.“
„Je ještě něco, co bych měla vědět?“
„Ano.“
„A co to je?“
Ticho. Callis se toho dne už potřetí významně zahleděla na štolbu a už po třetí měla z jeho zaraženého výrazu špatný pocit.
„Tommy,“ pronesla klidně. „Nemůžu tě přeci pořád pobízet. Čeho se bojíš? Víš přeci, že ti za věci, které mi říkáš, nic nehrozí. Vím, že ta slova nešíříš ty,“ snažila se ho uklidnit.
„Já vím. Já ale neváhám kvůli sobě. Já váhám kvůli vám.“
Callis se znovu zarazila. Tommy měl málokdy problém sdělit jí něco nepříjemného, přestože na něm pozorovala, že čím déle pro ni pracuje, tím více nesouhlasí s některými projevy neúcty a nedůvěry vůči královně. „O co tedy jde?“
„Mezi lidmi se šušká, na čí stranu bude výhodnější se přidat, dojde-li mezi vašimi rodinami, tedy Averellů a Breevortů, ke konfliktu. Paní… obávám se, jestliže přijde na nejhorší, málokdo bude loajální. Lidé se přidají na tu stranu, která se bude zdát silnější, u které bude větší pravděpodobnost, že vyhraje. Je mi to líto.“
Callis pokývala hlavou. Bylo jí jasné, že se Arnův příjezd nedá nijak utajit a že se ihned vyrojí všemožné teorie, nenapadlo jí ale, že se spekulace vyvinou až do takové míry. Bylo to nanejvýš alarmující a také deprimující, vědět, že lid, o který se stará a pečuje, a jejíž největší úlohou je, ho ochránit a dbát, aby rozkvétal, je v mžiku připraven otočit se k ní zády a přejít na stranu nepřítele ještě dřív, než se skutečně něco stalo. Doufala, že Arn o těchto skutečnostech nic neví a že nemá venku špehy, jako ona. Bála se, že ve chvíli, kdy ucítí podporu nebo jen nerozhodnost poddaných, využije toho ve svůj prospěch.
Tommy se skloněnou hlavou nenápadně pozoroval přemýšlející královnu, ale neodvažoval se jí vyrušovat. Callis se ale sama brzy vrátila myšlenkami zpět a přinutila se působit sebejistě a vyrovnaně, jakoby jí ta zjištění vůbec neroztřásla v kolenou.
„Nemusíš mít obavy, Tommy. Ti lidé nemají ve skutečnosti nic, než jen dohady a domněnky, které stvořili pouze na základě toho, že sem přijel jeden z Breevortů. Bez vojska, zdůrazňuji. Ujišťuji tě, že skutečnost se ničemu z toho, co se povídá, ani vzdáleně nepřibližuje.“
Tommy znovu zhluboka vydechl a Callis až překvapilo, s jakou lehkostí uvěří každému slovu, co jí splyne ze rtů. „Ani nevíte, jak se mi teď ulevilo,“ svěřil jí.
„Máš pravdu, nevím,“ pousmála se. Sama ani nevěděla, proč jí tolik záleží na tom, aby Tommyho přesvědčila, že je vše v pořádku. Možná to bylo tím, že ani před ním nedokázala dát najevo, že není bezchybná, anebo se jeho chlácholením sama přesvědčovala o zdárném konci.