Ukázka z knihy
PROLOG
„Tak co, Falko? Bojíš se?“
„Ne.“
Stáli jsme na silnici, měsíc na čisté obloze zářil jako obří lampa, a oba zírali na tu velkou ceduli v okně domu, která hlásila: NA PRODEJ.
„Neboj se,“ plácl mě Riko po rameni, jako bych snad odpověděl pravý opak. „Tentokrát to už nepoděláme.“
„Myslíš, že tu zůstaneme? Dýl než jinde?“
„A ty si to myslíš?“
„Já nevím,“ pokrčil jsem rameny s pohledem na ten velký dům. „Ale chtěl bych,“ přiznal jsem.
Riko sklonil hlavu a skopnul kamínek, který našel u svý boty. „Koupíme to,“ řekl a otočil se směrem k autu, které stálo opodál.
Věděl jsem, že si přeje někde konečně zůstat. Chtěl to možná víc než já, i když se tvářil jako by se ho to netýkalo.
„Jdeme. Zítra se stěhujeme,“ prohlásil zády ke mně a potom zamával paží ve vzduchu.
Ušklíbnul jsem se a chystal odejít, když moji pozornost upoutala rostlina komíhající se v slabém vánku při zdi domu. Květ vlčího máku byl i v přítmí tak rudý, až vypadal, jakoby krvácel.
„Falko!“ zavolal na mě Riko z auta. Naposledy jsem se rozhlédl po okolí a zhluboka se nadechl.
Takže novej začátek.
1.
Můj život byl spokojený a poklidný a než se ozval domovní zvonek, přísahala bych, že není nic, co by mohlo mým světem otřást. Jenže jak už to tak bývá, přesně ve chvíli, kdy si něco takového pomyslíte, jako byste vyslali do světa signál, celý vesmír se spojil a všechno se otočilo o sto osmdesát stupňů, překlopilo vzhůru nohama a převrátilo naruby.
A ten zvonek nepřestával drnčet.
„Anežkooo!“ zavolala na mě babička. Ruce držela ve vzduchu a hutné těsto jí stékalo mezi prsty na zem. „Běž otevřít, já nemůžu!“
Zhluboka jsem si povzdychla a neochotně se zvedla z křesla. Tomu na druhé straně plotu zřejmě docházela trpělivost, protože se o zvonek opřel a ten teď bez ustání ječel. Dovlekla jsem se ke dveřím a prudce je rozrazila.
„Ano?!“ zavrčela jsem rozladěně.
„Strašně moc se omlouvám,“ ozvalo se zpoza krabic.
Sice jsem neviděla, kdo to je, ale hlubší hlas hladký jako sametová stuha mi leccos napověděl. Potom se ten kluk sklonil, položil svůj náklad na zem a já se při pohledu na něj zarazila.
„Ahoj,“ pozdravil mě s úsměvem. „Právě jsem se přistěhoval támhle…“
„…vedle,“ řekla jsem za něj a zamračila se. „Já vím. Jinam to nejde.“
„Aha.“
„Jo.“
Ten kluk mi připadal povědomě. Byl vysoký, vlasy měl černé jako uhel a oči tak tmavé, že skoro nešlo rozeznat, kde končí duhovka a začíná zornička. A kromě toho měl v obličeji výraznou, dlouhou jizvu táhnoucí se od rtu do poloviny pravé tváře, která rozhodně nešla přehlédnout.
„Vaše auto stojí v silnici a blokuje cestu,“ pokračoval nerušeně, zatímco já na něj zírala a přemítala, kde jsem ho už asi tak mohla vidět. „Potřeboval bych, abyste s ním trochu cukli. Stěhováci nemůžou projet.“
Vyklonila jsem se a zhodnotila situaci. Opodál stála dodávka s netrpělivým řidičem uvnitř a zadek našeho červeného auta skutečně trčel do silnice. Děda si včera s parkováním evidentně nedělal těžkou hlavu.
„Jo, jasně,“ přikývla jsem, došla si pro klíčky a uvolnila cestu. Potom jsem se opřela o kapotu a zadívala se na to hemžení vedle nás. „Nevěděla jsem, že ten dům konečně někdo koupil,“ řekla jsem tomu klukovi, který se nějak neměl k odchodu.
„No, já se to dozvěděl taky teprve včera,“ ušklíbl se. „Mimochodem, jsem Vítek,“ natáhl ke mně ruku.
„Anežka,“ podala jsem mu tu svou. „Neznáme se?“
„Vlastně je to docela možný,“ připustil poněkud váhavě. „Už jsem tady poblíž jednou žil, ale jen krátce a před lety.“
V tu chvíli mi svitlo, a aniž bych pustila jeho ruku, vychrlila jsem: „Střední škola Letců, první É!“
„Jo,“ přikývl překvapeně. „Chodil jsem tam jenom pár týdnů, pak jsem se zase odstěhoval,“ zamrkal a potom stejně jako já před chvílí vyhrkl: „To byla tvoje třída, že jo?!“
Zakývala jsem hlavou. Vzpomínala jsem si na září prvního roku. Přišel tam nový kluk s velkou jizvou a několika denním zpožděním a potom zase rychle zmizel. Všichni jsme ho pustili z hlavy. Nebyl důvod pamatovat si někoho, koho jsme vlastně ještě ani pořádně nepoznali a pravděpodobně už ani nikdy nepoznáme. Prostě se tam jenom tak mihnul a to bylo všechno.
„Hej, Falko!“ zakřičel někdo zpoza stěhovacího auta a Vítek se otočil. „Pojď mi pomoct!“
„To bylo na mě,“ vysvětlil.
„Falko?“ divila jsem se.
„Jo. Přezdívka.“
„Proč ti říká Falko?“
„Protože je škodolibej,“ pověděl a zvedl ten svůj náklad krabic ze země. „Musím jít, ale třeba se ještě uvidíme.“
„No to je dost možný, když jsme teď sousedi,“ poznamenala jsem a Vítek se zasmál.
„Jo… jasně. Zatím se měj,“ houkl na mě ještě přes rameno a odspěchal k nákladnímu prostoru stěhovacího auta, odkud zrovna vyskakoval nějaký chlap, co na něj před chvílí volal.
Ukázalo se, že babička byla o našich nových sousedech informovaná ještě dřív, než u nás Vítek začal zvonit a od rána jim vesele pekla buchty na přivítanou. A i když jsem byla zvědavá, odmítla jsem se spolu s ní vnutit na „uvítací návštěvu“ a dokonce jsem i odolala nutkání se jí na naše nové sousedy vyptávat.
Místo toho jsem zůstala na zahradě a poslouchala všechno to bouchání, vrtání, skřípění, halekání a občasné nadávání, co se ozývalo odvedle. Bylo zvláštní slyšet živý ruch z míst, odkud se celé dlouhé roky linulo jen absolutní ticho a tak mi to nedalo a pořád jsem chodila okolo plotu a nenápadně nakukovala na druhou stranu. Nakonec jsem to při jedné obzvlášť velké ráně, která zněla, jakoby právě strhli stěnu, nevydržela a vytáhla se na stromek, abych se podívala, co se to tam děje.
Po zarostlé zahradě se povalovala spousta věcí od krabic až přes nábytek a dům bez zjevné újmy stál. Za jedním oknem bylo vidět dvě postavy, co neustále něco přenášely sem a tam a dokonce se mi i zdálo, že jsem v tom mumraji zahlédla něco čtyřnohého.
„Ty jsi byl taky u těch odvedle?“ zeptala jsem se dědy, který právě kradl z lednice sýr.
„Oh, jé, Anežko!“ zakuckal se a polkl. „Ne, tam jsem nebyl. Cpát se někomu do domu sotva přijel? To není nic pro mě.“
„Jo, to máš pravdu,“ kývla jsem hlavou a rozhlédla se po kuchyni. „Nechala nám tu babička taky nějaký buchty?“
„Obávám se, že je všechny odnesla.“
„Hm,“ protáhla jsem obličej a odkráčela po schodech do svého pokoje. Posadila jsem se do okna a teprve až teď si uvědomila, jak skvělý výhled na sousední dům vlastně mám – přímo do oken v druhém podlaží. Tak mě to zaujalo, že jsem už dokonce byla na půl cesty do kůlny pro dalekohled, než mi došlo, jak moc příšerná bytost by se ze mě tímhle šmírováním stala.
Telefon odložený na psacím stole zapípal ve snaze upozornit mě na příchozí zprávu a tak jsem se přesunula k němu.
Ondra.
- Ahoj Anez, jak se vede?
- Skvele. Bezvadne. Primo uuuchvatne.
- Pujdes v pondeli do skoly?
- Proc bych nesla? Jasne, ze jo. Jsou to prece nase posledni dny! Ty snad nedorazis?
- Dorazim. Mame spoustu zarizovani. Mimochodem, uz vis, za co se prevliknes?
- Zatim nemam tuseni, ale usilovne se budu branit vsem babiccinym navrhum.
Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli se na ten náš rozlučkový ples těším, ale byla to školní tradice. Maturanti si každý rok zvolili téma a my se rozhodli pro maškarní, pro což jsem nehlasovala, ale pořád lepší než zombie apokalypsa, kterou se nemalá skupina snažila prosadit. Maškarní jsem v tom případě brala jako menší zlo a i kdybychom se nakonec museli převlékat za nemrtvé, stejně bych si ten ples nenechala ujít.
Když si ze mě Ondra začal utahovat a já si s ním přestala psát, plácla jsem sebou na postel. Moje ruka zmizela pod polštářem, kde ale tvrdě narazila, až jsem zaskučela. Vytáhla jsem z úkrytu babiččin starý výtisk Jane Eyre v původním jazyce, a protože jsem neměla nic lepšího na práci, začala jsem knihu číst.
Po třetí.
F.
Tak jsme se přestěhovali.
Zase.
Už to ani nepočítám.
Ze všech možných míst, kam jsme mohli jet a ze všech možných sousedů, který jsme mohli mít, jsme skončili právě tady, uprostřed ničeho a dostatečně daleko ode všeho, což je jen dobře. Sami sobě jsme dali další poslední šanci.
Přísahali jsme jeden druhýmu, že uděláme všechno pro to, abychom už nemuseli utíkat. Že si v našich životech vybudujeme alespoň jeden pevný, neměnný bod.
Že si vytvoříme alespoň zdání toho, že je všechno normální.
Pevně doufám, že se nám to podaří. Chci, abychom to tentokrát dokázali. Chci to zvládnout kvůli Rikovi. Ale hlavně to chci kvůli sobě, jakkoli sobecky to zní.
Potřebuju to.
Potřebuju kotvu.
Potřebuju mít alespoň jednu jedinou jistotu.
A tohle místo se zdá pro nový začátek perfektní.
Jsem odhodlaný udělat nemožný, aby to byl náš POSLEDNÍ nový začátek.
♠ ♦ ♣ ♥
2.
Bylo před polednem, když jsem se dovlekla do kuchyně a babička na mě hned začala hudrovat.
„Anežko! Proč chodíš spát tak pozdě, když potom vždycky vypadáš jako strašidlo? Stojí ti to za to ničit si ty tvoje krásný oči ponocováním?“
„Zapomněla jsem se u knížky,“ hlesla jsem a zapadla za stůl, kde na mě koukaly buchty s tvarohem ze včerejška. Takže je přeci jen všechny neodnesla k sousedům; ušklíbla jsem se a jednu si utrhla. Byly vynikající jako vždycky. „Co áte eska v ánu?“ zahuhlala jsem.
Děda zlomil noviny, co držel, a nechal je přepadnout dozadu, jen aby se přesvědčil, že opravdu mluvím s plnou pusou. „Babička chce koupit broskvoně,“ informoval mě už zase schovaný za tiskem. „Takže asi pojedeme do zahradnictví.“
„Sem se ještě něco vejde?“ podivila jsem se.
„Jo, dozadu k plotu. Pojedeš s námi?“
S díky jsem odmítla. Všichni jsme věděli, že bych se jenom nudila a dělala špatnou náladu.
Babička s dědou odjeli a já se odebrala s novou knížkou ven. Tentokrát jsem si vybrala Emmu od Jane Austin a společně jsme to pojaly jako dámskou jízdu. Sluneční brýle mi přistály na nose, jen co jsem sebou plácla do ratanového křesla a od knížky jsem se odtrhla teprve, až když mi sluníčko začalo připadat vražedné.
Jen co jsem se ale přesunula do kuchyně, abych se v domě trochu ochladila, venku začalo troubit auto. Vyběhla jsem otevřít vrata, a když děda konečně zaparkoval, otevřely se dveře a z nich se na mě vyvalila změť větví a listů. A taky babička.
„My zakládáme sad?“ zeptala jsem se zcela vážně.
„Vypadá to tak, co?“ zhodnotil jejich nákup děda.
„Přestaňte to pořád komentovat,“ vrazila se mezi nás babička, která začala tahat stromky ven, „a radši mi s tím pomozte.“
A tak jsme nedobrovolně a pod pohrůžkou pomáhali.
Odpolední zahrádkaření na slunci mě poněkud zmohlo a tak když se k večeru začala obloha zatahovat a vítr se příjemně rozfoukal, vydala jsem se na procházku. Se sluchátky v uších a křičícími Breaking Benjamin uvnitř mé hlavy jsem se dobrala až na konec Zíkova, tam, kde už nebylo nic než pole, silnice a červeně přeškrtnutá cedule.
A taky v těch místech a v tu chvíli se vítr změnil ve vichr a během okamžiku se nade mnou sebrala temná mračna. Dokonce jsem měla dojem, že jsem přes písničku zaslechla i hrom.
Rozeběhla jsem se zpátky domů a dravý vítr spolu se mnou nesl vzduchem i opadané květy a prach ze silnic, jakoby je bral na jízdu po horské dráze. Začalo krápat. A potom se spustil ten nejprudší liják, jaký jsem pamatovala.
Uháněla jsem po chodníku, dlouhé hnědé vlasy přilepené k obličeji a pažím, oblečení promáčené skrz na skrz. Na konci ulice jsem to vzala ostrým úhlem doleva a potom, dřív než jsem stačila mrknout, jsem se ocitla s tupou bolestí v ruce na zemi.
Válela jsem se tam ve zvětšující se kaluži a s obrovskou nevolí vnímala, jak je můj zadek čím dál tím víc mokrý. Konečně mi došlo, že bych se možná měla podívat, do čeho jsem to vrazila a tak jsem vzhlédla. Přímo naproti mně, v takřka zrcadlové poloze, seděl na zemi černovlasý kluk.
„Eh,“ udělal a já si přehodila těžké vlasy z očí na záda. „Promiň. Jsi celá?“ Vyškrábal se na nohy a s upřeným pohledem ke mně natáhl ruku. Potom se zarazil a nevěřícně zděšeným tónem vyhrkl: „Anežko?!“
„Vítku,“ hlesla jsem stejně překvapeně a nechala se od něj vytáhnout na nohy.
„Nestalo se ti nic? Vůbec jsem tě neviděl!“
„Jo. Ne. V pohodě,“ koktala jsem. „Promiň. A ty?“
„Já –“ Vzduch se rozvibroval ohlušujícím hromem doprovázeným celou sérií úchvatných blesků.
Trhla jsem sebou a vzhlédla k rozhněvané obloze. „Musím jít,“ vychrlila jsem a rozeběhla se pryč bez jediného ohlédnutí.
„Holka moje,“ zalamentovala babička, když jsem se vhrnula za zvuků bouřky do předsíně. „Jsi celá mokrá!“
„Jo,“ řekla jsem udýchaně. „Nevěřila bys, ale venku prší.“
Babička na mě udělala obličej a hodila mi hadr pod nohy, abych nemáčela podlahu. Potom odešla se slovy, že mi uvaří horký čaj a já se jako zloděj vykradla do patra, kde jsem zalezla rovnou do koupelny.
S pocitem úlevy jsem se ponořila do horké vany plné voňavé pěny. Radost mi vydržela jen do chvíle, než jsem o půl minuty později zjistila, že mám sedřený loket pravé ruky a dost možná taky naraženou kostrč. K tomu všemu jsem měla vlasy plné písku, což jsem opravdu netušila, jak se stalo.
Kdesi na zemi v hromádce mokrého oblečení mi zasténal telefon a já se pro něj splašeně natáhla, abych ten zvlhlý přístroj zachránila. Zlehka jsem ho osušila ručníkem a podívala se, kdo se mě domáhá. Ondra. Kdo jiný.
Povzdychla jsem si, a aniž bych si jeho zprávu přečetla, odložila jsem telefon na poličku. Potom jsem se znovu ponořila do vody, až mi koukal jen nos a pomalu jsem uvažovala, proč vlastně Vítek v bouřce uháněl opačným směrem, než je jeho dům a taky že bych se mu možná někdy později měla za tu srážku omluvit, protože jsem za ni rozhodně mohla já.
* * *
Nebudu zapírat, že v pondělí ráno mě po probuzení vůbec nic nebolelo. Protože bolelo, a hodně. V autě jsem se kroutila jako žížala, co chvíli mi střílela bolest od zadku až k lopatce a když jsem konečně dorazila do školy, místo soucitu jsem se dočkala jen posměchu.
„Nemůžu uvěřit,“ prohlásil Ondra už nejméně potřetí, „že ses prostě natáhla na louži! Je to vůbec možný? Myslím jako fakticky?“
„Jo, há há, bezvadný. Radši mi pomoz s tou taškou,“ řekla jsem, a aniž bych se zajímala, jestli ji chytá, hodila jsem ji po něm. „Bóže,“ zavrčela jsem a podepřela si záda.
„Hele,“ přestal se konečně šklebit. „Nechceš vzít na chirurgii?“
„Aby se mi tam smáli jako ty?“ střelila jsem po něm podrážděným pohledem.
„Abys byla v pořádku,“ opáčil starostlivě a posadil se vedle mě do lavice.
Trochu jsem si povzdychla, ale už jsem se netvářila tak nevrle. „Nic mi není, vážně. Prostě jsem sebou jenom sekla, na to se neumírá. Ale díky.“
Ve dveřích se objevila naše třídní učitelka, paní Pladová. A její vlasy měly zase jinou barvu. Vkráčela za katedru a hned začala předčítat seznam, který, jak neopomenula zdůraznit, vypracovala ve svém volném čase a čistě z dobroty jejího srdce, aby nám pomohla.
„Hej, Anež,“ sykla na mě Bára. „Co si vezmeš na sebe?“
„Pořád ještě nevím,“ řekla jsem a natočila se k učitelce zády. „V čem jdeš ty?“
„No, myslela jsem že...“
„Dámy, neruším vás?“ ozvala se paní Pladová a Ondra mě chytil za ramena a obrátil správným směrem. „Jestli máte nějaké nápady tak se o ně s námi prosím podělte,“ vyzvala nás. Bylo jedno, že role studentů a učitelů už neměly žádnou váhu, protože naše třídní se zkrátka ráda cítila paní situace, ať už šlo o cokoliv.
Odpovídat ale ani nebylo třeba, protože paní Pladová spustila znovu svůj monolog a já vyvalila oči na tabuli, která se za tu kratičkou chvilku vyrušování úplně zaplnila.
„Nechceš ani hodit domů?“ zkusil to Ondra ještě jednou, když jsme byli po pěti hodinách ze školy propuštěni každý s jedním úkolem k zařízení.
„A ty půjdeš potom zpátky do Holoric pěšky?“ ušklíbla jsem se. Jediná pojízdná osoba jsem ze svých spolužáků byla já a to jen proto, že Zíkov je naprosto zapadlá a veřejnou dopravou zapomenutá vesnice. „Přestaň se bát každý modřiny,“ mrkla jsem na něj.
„Já se nebojím modřin. Jenom mám někdy pocit, že jsi schopná zničit sama sebe. Hotový harakiri.“
„To není pravda,“ bránila jsem se. „A navíc nejsem žádnej samuraj,“ řekla jsem a demonstrativně zamáchala rukama jako sekáčky na maso, přičemž se mi ozvala má válečná zranění ze včerejší srážky a místo efektního vystoupení jsem začala skuhrat.
„Ne, to teda rozhodně nejsi,“ souhlasil se mnou výjimečně v něčem, ale odvést od svého tématu se nenechal a pokračoval ve výčtu mých pochybení. „A minule v tom krámě taky.“
„Za to jsem přeci nemohla. Koho by napadlo, že ta –“
„Jo, jo. Nic mi neříkej. Pár let už tě znám,“ pronesl.
„A tím chceš říct co?“
„Že by se o tebe měl možná někdo starat.“
„Mám prarodiče.“
„Na všechno nejsou babičky,“ pověděl. „Myslím někoho, kdo s tebou bude pořád,“ zastavil se a vytáhl na mě obočí. „Hlídat tě na těch nebezpečnejch nákupech, a taky když zmokne silnice, nebo budeš potřebovat obejmout...“
Pomalu mi došlo kam tím zase míří a udělala jsem na něj obličej. „Je fascinující, jakým směrem stočí jedno moje uklouznutí tok tvých myšlenek,“ řekla jsem a praštila ho přátelsky do břicha dřív, než stihnul zase něco navrhnout.
Odemkla jsem naše berlingo a hodila dovnitř nejdřív tašku a potom své potlučené tělo. „Tak zítra,“ rozloučila jsem se s ním a nastartovala. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak pořád stojí na místě se zvednutou rukou a divným výrazem ve tváři.
Když jsem dojela domů, počasí bylo pořád stejné, jak se včera zkazilo – foukal vítr, na obloze se převalovaly modré mraky plné vody a teplota poklesla k patnácti stupňům.
Pozdravila jsem dědu v jeho křesle a vzala to rovnou po schodech do pokoje. Shodila jsem ze sebe tašku i mikinu a sedla si do širokého okenního výklenku s polštáři.
Celou cestu jsem přemýšlela nad Ondrou a jeho pokusy o vyvolání zemětřesení v našem přátelství. Nevymyslela jsem nic, jako vždycky a tak jsem se zadívala přes zahradu ve snaze najít tam… cokoliv. Nápovědu, vysvětlení, řešení…
Uviděla jsem tam ale jen protější dům a okno podobné tomu mému. A protože bylo mrzutě zataženo a slunce se dnes vůbec nehlásilo do práce, uvnitř se i svítilo. V přecházející postavě jsem téměř okamžitě poznala Vítka a hned mě napadlo, že to bude nejspíš jeho pokoj. Moje druhá úvaha, která se vynořila vzápětí, byla, že si musím pořídit žaluzie a naučit se zatahovat.
Zauvažovala jsem, jestli ho po naší včerejší srážce taky něco bolí a co si asi myslí o tom, že jsem ho sejmula a zdrhla.
Okno zase potemnělo a já ještě zkusmo natáhla krk, ale nic jsem už neviděla. Pomalu se ze mě stával profesionální šmírák, což nebylo nic lichotivého, ani když si to člověk pomyslí potichu a sám o sobě. Zezdola na mě ale zavolal babiččin hlas a vysvobodil mě tak z úvah, kterými jsem se stejně neměla chuť zabývat.
3.
Ve čtvrtek odpoledne jsem přijela z tiskárny s náloží pozvánek na náš ples. Jako pojízdná osoba jsem měla za úkol předat je všem, kdo mají nebo kdy měli s naší školou něco společného. Ani trochu se mi ten úkol nelíbil, považovala jsem to za diskriminaci osob držících řidičské oprávnění, ale nějak jsem se zapojit musela a bylo to pořád lepší, než vymýšlet výzdobu.
Byly tři odpoledne, když jsem procházela naši malou vesnici a uvažovala, jestli tam je vůbec někdo, kdo by na náš ples mohl přijít. Nakonec jsem předala jenom dva letáčky a pojala to jako procházku z kraje Zíkova až na jeho druhý konec domů. Než jsem ale vešla na zahradu, oči mi sklouzly k vedlejšímu domu. Na příjezdové cestě nestála žádná auta.
Vítek byl přísně vzato můj bývalý spolužák, začala jsem uvažovat, a tudíž má s naší školou co dočinění. Z toho vyplývalo, že je skoro až mou povinností jakožto tvůrce letáčků pozvat ho na náš ples.
Stála jsem s rukou na klice našich vrátek a potom jsem si sama pro sebe pokrčila rameny. Co na tom, jen mu tam nechám papír a bude. Rozhodne se sám. Nic dramatického.
Vyrazila jsem k jejich domu a zastavila se u poštovní schránky.
KRAUZ – stálo tam.
Vhodila jsem jednu nablýskanou pozvánku dovnitř a se vším sebeovládáním prošla kolem oken. Málem mi praskly v očích žilky, jak jsem je kroutila, abych něco zahlédla.
Jen co jsem ale došla domů na zahradu a zavřela za sebou dveře, zacloumal se mnou poryv větru a doslova mi oderval z náruče víc jak polovinu mých pozvánek. Papírky se vznesly do vzduchu a jako surfaři na vlně opustily náš pozemek a zamířily pryč.
„Do hajzlu!“ zařvala jsem a začala běhat po zahradě jako splašená. Chytala jsem pozvánky a postupovala po silnici, jako kdybych sbírala Jeníčkovi drobečky. To nejhorší ale bylo, že mraky už zase těžkly a padaly níž a níž a já věděla, že se co chvíli rozprší.
Začala jsem nadávat. Vydatně a dost nahlas a bylo mi to úplně k ničemu, protože moje slova stejně přehlušovaly hromy. Pochytané papíry jsem chvatně strkala do tašky, bylo mi jedno, jestli se zmačkají, hlavně, že vůbec budou. Zlomyslný vítr hnal pořád ještě větší část mých pozvánek dál do vesnice kolem sousedů až k zatáčce a já se za nimi překotně hnala.
V tu chvíli mi bylo vlastně jedno, že lítám po silnici jako pomatená s hlavou k zemi a nevnímám. Jenže potom na mě dýchl teplý vzduch rozehřátého motoru a k uším kromě přicházející bouřky mi dolehl i řev skřípajících brzd.
Zbledla jsem jako stěna. Srdce jsem cítila až v krku.
Pomalu jsem zvedla hlavu od země, očima přejela znak mitsubishi a podívala se skrz přední sklo. Na místě řidiče seděl k smrti vyděšený Vítek, oči vytřeštěné, ruce v křeči na volantu. Byl to ten výraz, kterému byste se normálně zasmáli, jenže já se netvářila o nic líp.
Zůstala jsem u země tak, jak jsem byla a vzdáleně vnímala, jak mi vítr ukradl poslední purpurové pozvánky, které mizely v nenávratnu. No, myslím, že můžeme čekat spoustu nezvaných hostů.
Vítek se konečně v autě pohnul, otevřel dveře a vystoupil. Popošel blíž ke mně a opatrně nakouknul před auto, jakoby nevěděl, co tam má čekat. „Málem jsem tě přejel…“ hlesl.
„Jezdíš jako prase,“ dostala jsem ze sebe.
Vykulil na mě oči. „Lítala jsi po silnici,“ utrousil bezbarvě a potom jakoby mu to celé teprve až teď došlo, chytil se za černé vlasy a zaklonil hlavu. „Málem jsem tě přejel!“ Chvíli jen tak zůstal s upřeným pohledem do nebe a pak mu ruce poklesly v bok. „Bože, Anežko!“
Konečně jsem se vydrápala na nohy. Byla jsem zpocená, udýchaná a nejspíš jsem se taky podruhé narodila. „Já...“ Vítek nebyl jediný, komu vážnost celé situace došla až se zpožděním a já se začala třást, aniž bych to nějak ovládala. „Promiň,“ řekla jsem zaraženě. „Ulítly mi pozvánky na ples a já...“
„Jsi v pořádku?“ přerušil mě a udělal další krok. Očividně se už uklidnil, i když měl právo se zlobit. Já bych byla taky zlostí bez sebe, kdyby mi někdo jen tak bez rozmyslu skočil před auto. „Není ti nic?“
„Ne.“
Zablýsklo se.
„Nasedni,“ řekl mi. „Hodím tě k domu.“
„Je to sotva dvě stě metrů,“ informovala jsem ho. Ani nevím proč, ale pověděla jsem to tak nějak vzdorně, jako by za tím bylo něco víc.
„Ale bude pršet,“ namítl pohotově a jako naschvál mi na nos spadla kapka.
Neřekla jsem na to vůbec nic, jen jsem tam stála a zírala na něj, zatímco mi na hlavu bubnovalo čím dál víc vody. Nakonec jsem si přeci jen nasedla.
V žádném takovém ani vzdáleně podobném autě jsem nikdy v životě neseděla. Působilo draze, oddělovalo mě od okolního světa jako bych byla v nějaké bublině a příjemně vonělo.
Vítek nastoupil, zabouchl za sebou dveře, hodil po mě rychlým, kontrolujícím pohledem a já si úzkostlivě přitiskla tašku k tělu.
Pomalinku jsme se rozjeli – jako by to dělal naschvál po tom, co jsem řekla.
„Máš hezký auto,“ hlesla jsem, protože jsem nechtěla mlčet a ze všeho nejvíc jsem toužila rozehnat tu napjatou atmosféru.
„Není moje. Je strejdy. Dostal ho ke svý práci.“
„Taky bych chtěla mít takovou práci,“ poznamenala jsem, ale to už auto zastavovalo před mým domem. Sáhla jsem po klice a otevřela, rozhodnutá vystřelit ze sedadla, jenže jsem zaváhala. Už podruhé během týdnem jsem mu způsobila nějaký druh újmy a on si zasloužil aspoň pár slov. „Díky. A... ještě jednou promiň. Vážně mě to mrzí.“
„Hlavně, že jsi celá,“ pousmál se. Nejspíš nechtěl, abych si myslela, že jsem ho rozhodila.
Vylezla jsem do deště.
Seděla jsem v kuchyni s horkým čajem (protože babička usoudila, že až moc často promokám) a zvažovala, jestli jsem Vítkovi tu pozvánku do schránky měla vůbec strkat. Nejspíš si ten kluk zaťukal na čelo hned, jak to uviděl, po tom, co jsem mu kvůli tomu vlítla pod kola.
V rádiu začali hlásit předpověď počasí a tak jsem ho zesílila. Vedro, bouřky, vedro, bouřky – čili léto. Sotva jsem si nad tím ale stačila povzdychnout, odkudsi se rozječel můj telefon. Vyskočila jsem ze židle, ale než jsem ho našla, oznamoval mi už jen zmeškaný hovor a tři nevyzvednuté zprávy – jednu od Ondry a dvě od Báry. Nemusela jsem si ani číst, co mi píšou, abych věděla, že se to týká organizace plesu. Vzala jsem to rovnou po schodech do pokoje a v duchu se připravila na sáhodlouhé domlouvání další nepodstatné maličkosti.
* * *
V pátek v pět ráno jsem konečně rozdala poslední kusy těch zpropadených pozvánek a zhluboka a upřímně si oddychla. Do školy zbývaly ještě tři hodiny a tak jsem se prokličkovala městem, nechala auto u supermarketu a přelezla plot malého domku o několik ulic dál. Obešla jsem zahradu a začala mlátit do okna – nejdřív tiše, nenápadně, a když se nedostavoval žádný výsledek, tak pořádně.
Okno se konečně otevřelo a z něj na mě zíral rozespalý Ondra. „Řekni, že je prvního dubna, jinak tě zabiju.“
„Není,“ usmála jsem se na něj a tiše dodala: „Bohužel je červen.“
Nečekala jsem na pozvání a rovnou přes parapet přehodila tašku a po ní i sama sebe. Uvnitř jsem Ondrovi pocuchala už tak dost divoké, světlé vlasy a postrčila ho zpátky k posteli.
„No,“ zachraptěl. „Ne, že bych tě ve svým pokoji a potají neměl rád, ale... Co tu sakra tak brzo děláš?“
„Musela jsem roznášet ty blbý pozvánky,“ vysvětlila jsem a sedla si k němu. „Už to mám hotový a do Zíkova se mi zpátky jet nechce.“
„Proč?“
„Protože bych tam usnula a už bych nevstala.“
„Jé,“ protáhl. „Teď jsem ale celkem rád, že jsi ty pozvánky schytala ty a ne já.“
„No, výzdoba teda ale taky není zrovna žádný terno,“ rýpla jsem si.
Na to Ondra jen pokrčil rameny a zeptal se mě, jestli nemám hlad, žízeň, poruchu vnímání nebo skryté vražedné úmysly, přičemž jsem na všechno odpověděla: Ne.
„Chci jenom spát,“ zahlásila jsem a celá se svalila na postel.
Ondra na mě chvilku koukal, než sebou plácnul vedle a tak, jak jsme se vždycky dívali na televizi – s hlavou opřenou o zeď a nohama visícíma z postele – jsme v minutě usnuli.
F.
Asi jsme se měli líp informovat o sousedech, než jsme se sem nastěhovali.
Nevadí mi, že jsme ve vesnici, to vůbec. Ale bydlet zrovna vedle takový neřízený střely, jako je Anežka… Ta holka se mi pořád motá do cesty. Skoro se nemůžu hnout, abych na ní doslova nenarazil. A naposledy jsem jí dokonce málem přejel! A co je snad ještě horší, i když se snažím, tak mi stačí jeden pohled z okna a vidím ji, jak se pohybuje po pokoji, telefonuje, nebo jen tak poskakuje, dokud si to neuvědomí a potom zatáhne závěsy. Někdy si na to ale nevzpomene vůbec.
Mám obavy, že se naše cesty kříží až moc často. Měl bych si dávat pozor. Nemůžu dopustit, aby se dostala moc blízko.
Jakkoli blízko.
Hlavně nesmím ztratit hlavu.
…ztratit hlavu. Ha ha.
♠ ♦ ♣ ♥