S tebou už nikdy!

05.11.2013 19:37

 

Coby malá jsem jezdila pravidelně na dětské tábory. Jsou to nejlepší vzpomínky, co na dětství mám a pár z nich je i dost kuriózních. Kromě skvělých kamarádů, sympatických vedoucích a ne moc dobrých kuchařů jsme měli i pana Hlavního vedoucího – sportovce, svalnatého obra, co v jednom kuse chodil v sandálech a nejmenší osazenstvo děvčátek mu lihovými fixami přemalovávalo prsty.

    Každý rok jsme se drápali na jednu horu, hezky pěšky, s přídělem jednoho sladkého pitíčka a půlkou chleba na celý den, od tábora až na samotný vrcholek.

    Při jednom takovém výstupu jsem už měla dost rozumu, abych si plně uvědomila, jak daleko že to každý rok chodím – pěšky a do kopce! Ale to jsem ještě netušila, že moje zážitky z předchozích let budou překresleny.

    Začali jsme hnedka z rána a sluníčko se odráželo od asfaltu tak, že náš Hlavní vedoucí začal uvazovat hučku z jeho obřích látkových kapesníků každému, kdo neměli dost rozumu, aby si vzali čepici svoji.

    Na první zastávce, kde si většina z nás koupila zmrzlinu, se prodavači našich vedoucích ptali, zda-li jsme nějaký speciální tábor, že pro ty prý mají slevu. Odpověděl náš Hlavní vedoucí s aktuálně na černo pomalovanými nehty a roztomilými sedmiletými autorkami držíce se ho každá za jednu ruku. „Nejsme. Jsme zcela normální, dětský tábor.“ Znělo to spíš zaraženě, než cokoli jiného.

    Další část cesty proběhla přesně tak, jako vždy – pár z nás ztratilo svačinu, jeden „expert“ si roztrhl obočí v borůvkách, několik aktivnější členů v lese spadlo do potůčku a v nejnáročnější části výstupu se strhla bouřka.

    Na vrchol hory jsme se svalili, když už přeháňka slábla a na každoroční tradiční fotografování i vysvitlo slunko. A protože už bylo po poledni a některé z nás bolely nožičky, po krátkém odpočinku jsme se vydali zase zpátky.

    Ale pozor, po strmém, kameny vysypaném vrcholku, nastala změna! „Mám pro vás překvapení,“ sdělil nám Hlavní vedoucí. „Dnes půjdeme zkratkou. Hned, jak dojdeme k lesu, nepůjdeme rovně, ale do leva!“

    Už přesně nevím, jaké to vyvolalo reakce, ale do dnes si pamatuji naprosto dokonale, jaké byly, když jsme se po bezmála čtyřech kilometrech ocitli snad na té nejtenčí pěšince obklíčeni mladými stromky, s výhledem až na celý svět.

    „Vše je v pořádku, takhle má cesta vypadat,“ ujišťoval nás Hlavní vedoucí, když se ohlédl a viděl, že se za sebou tiše a bledě všichni táhneme jako špagát a držíme se za ruce, abychom se neskutáleli.

    Po další hodině jsme konečně sestoupili na bezpečnou cestu, jenže ta nás zavedla na rozsáhlá pole. Na tom by nebylo nic špatného, kdybychom se po dvou dalších hodinách prodírání se křovím, kopřivami a sadbou neocitli jako záhadou před pozemkem obehnaným drátem.

    Pár z nás vzalo do ruky klacek, někdo kámen a dva (straší) chlapci si naslinili prst. „Nesahejte na-!“ BUM a následovné ÁÁU mluvilo za vše. Plot byl pod proudem. A za ním, v dálce, rohatý skot, co se na nás díval jako by nás chtěl sníst. Nešlo to obejít – tedy pokud by druhá polovina tábora nechtěla zapadnout do mělkých bažinek jako ti, co se, podráždění revolučním smýšlením o zkratkách našeho Hlavního vedoucího, vydali cestu hledat na vlastní pěst.

    „Asi se budeme muset vrátit,“ sdělil nám Hlavní vedoucí a my všichni zaúpěli. Tou dobou už začínalo zapadat slunce a my byli opravdu unavení. A naštvaní.

    Aby jste tomu rozuměli, náš „výšlap“ byl obvykle dlouhý kolem třiceti dvou až čtyř kilometrů a trval tak osm hodin. A teď jsme byli ztracení, bez jídla a pití, unavení a špinaví (někteří i zcela zruinovaní výletem do bažiny) a náš nezdolný Hlavní vedoucí nás táhl po polích zpátky nahoru do kopce, kde jsme minuli poslední věrohodnou pěšinku.

    „Neříkal jsi, že tu cestu znáš?“ ptali jsme se ho rozrušeně. Slabší povahy z nás už totiž vzdali myšlenku na další život neboť usoudili, že cestu domů z divočiny už nikdy nenajdou.

    Nakonec to dopadlo tak, že jsme se museli vrátit téměř až k místu, od kterého naše „zkratka“ začínala a vrátili jsme se jako obvykle. Statečně jsme se prodrali přírodou čtyřicet dva kilometrů – tomu se říká správná zkratka.

    Když jsme dorazili do tábora, byla už tma, naše boty a kalhoty nepoužitelné a jediný, kdo nás čekal, byly naštvané kuchařky, protože nám vystydla hrachová kaše s párkem.

    Po tom všem jsem se na našeho Hlavního vedoucího obrátila a se slovy: „Tak s tebou Jiří, s tebou už nikdy!“ jsem se společně s ostatními vydala do jídelny, protože o další problémy už nikdo z nás toho dne rozhodně nestál.