19.09.2014 16:04

PROLOG
(před sešti lety)

 

„Kdy přijede bráška?“

    Lefel své desetileté dcerce naklepala polštář, uhladila ho a usmála se. „Darl se vrátí zítra.“

    „Byl pryč dlouho,“ řekla na to smutně. „Elmah pro něj na uvítanou uvázala kytku. Teta Nerlena ji za to moc chválila.“

    „Vždyť je to milý, nemyslíš?“

    „Já pro něj ale nemám nic...“ zamumlala.

    „A co kdybys mu uvařila oběd, co říkáš?“

    Holčička se zamračila a založila si naštvaně ruce na prsou. „Neumím vařit.“

    „Já ti s tím pomůžu, ale nikomu to neříkej,“ šeptla jí spiklenecky Lefel a popohnala dcerku k posteli, kde si převlékla špinavé oblečení a schoulila se na měkkém polštáři. „Dobrou noc Meonik,“ políbila ji na tvář.

„Dobrou mami.“

 

Byla to dusná letní noc a venku se proháněl teplý vánek. Pochodně už dohasínaly, když se nad vesnicí objevila modrá mlha. Spadala pozvolna dolů jako temný třpyt, a když zahalila celý Saland od země až po nejvyšší střechu, vřítilo se do vesnice na dvě stě Psismodků – královských vojáků. Vetřelci se rozdělili do skupinek a začali vtrhávat do domků. Vesnici ovládl chaos a ze všech koutů se najednou začal ozývat zděšený křik.

    Dveře domu Poortlů se rozrazily. Na prahu stál velký muž v temně modrém hávu s kapucí na hlavě a za ním čtyři další. Manželé Poortlovi, probuzeni nenadálým hlukem, přiběhli do předsíně a zírali na něj neschopni slova.

    „Je tady Meonik Poortlová, věk deset let?“ přečetl Psismodek z pergamenu, který se zdál neobyčejně dlouhý.

    „Meonik?“ hlesla její matka a obrátila vyděšené oči na svého muže.

    Pan Poortl si neohroženě stoupl před svou ženu. „Co tady děláte? Co chcete? Jak si to…!“ rozkřikl se na vetřelce.

    Psismodek pozvedl obočí a střelil po něm pohledem. Když otec rodiny utichl, nevzrušeně pokračoval dál. „Je tady Darl Poortl, věk patnáct let?“

    „Já jsem Darl,“ vypjal Lefelin manžel hruď.

    „Vy nejste ten, koho potřebujeme,“ odvětil voják chladně. „Prohledat!“ nařídil a pět dalších mužů v královském plášti vešlo do místnosti. Dva z nich chytili Lefel a Darla a ostatní tři začali prohledávat dům.

    „Uteč Meonik!“ zakřičela Lefel z plných plic, když vojáci vyrazili po schodech.

    Z horního patra se ozvalo rozespalé: „Mami?“

    „Utíkej!“

Dveře Meoničina pokoje se rozletěly. Čekala v nich maminku, ale uviděla jen siluetu někoho mohutného. „Jsi Meonik Poortlová, věk deset let?“ zeptal se Psismodek holčičky se světle hnědými kudrlinkami.

„A-ano...“

    „Půjdeš s námi.“

    „Co chcete?!“ zavřískala. „Mami kam mě vedou?'“

    „Meonik!“ křičel její otec a snažil se vymanit ze sevření.

    „Ne! Tati udělej něco!“ prosila vyděšeně.

    „Nemůžu, nejde to…!“

    Meonik modrošedými očky hledala únik, ale z pevného sevření ji nic nedokázalo vyvést. „Darla Poortla, věk patnáct let, jsme nenašli, pane,“ oznámili vojáci, když se vrátili do chodby.

    Muž s pergamenem se jen chladně zasmál. „Vyveďte je a spalte dům. I s ním,“ rozkázal.

    „Ne, Darl tady není! Je pryč, není tu. Není!“ křičela Lefel, ale bylo to zbytečné.

    Psismodek jen pohybem ruky naznačil, aby je vyvedli ven, pod vousy si pronesl: „To zjistíme,“ a když byli všichni venku, zapálil jejich dům.

    Paní Poortlová v slzách chvíli sledovala, jak jejich stavení pozvolna zachvacují namodralé plameny pozvolna přecházející do obvyklé oranžové a potom si uvědomila, že nemá svou dceru. Zběsile se rozhlížela, volala, pobíhala kolem hořícího domu sem a tam, ale nikde ji nemohla najít.

    Víc než polovinu vesnice polykal oheň. Vojáci se chvíli šklebili na peklo, které vyvolali, a potom propustili své vězně.

    Z nenadání se celá vesnice ocitla v naprosté, mrazivé tmě. Všechny plameny, jak pochodně, tak i zapálené domy, rázem uhasly. Obyvatelé Salandu byli dezorientovaní; všude byla najednou neproniknutelná tma a ticho a taky chlad. A ještě dřív, než si mohl kdo nové situaci přivyknout, začali pochodně i domy zase plát a realita jako by se opět probudila k životu.

    Psismodci byli do jednoho pryč. A děti mnoha rodin s nimi.

    Otřesení vesničané začali hasit svoje domovy a hledat unesené. Nikdo nechápal, co se právě stalo.

* * *

Meonik vlekli bosu temnou nocí ale podle hluku, který byl všude kolem, se domnívala, že není sama. Když konečně zastavili, kdesi před ní se rozsvítila pochodeň, která ozářila kruh skládající se z modře oděných mužů a ubrečených dětí. Byli v lese.

    Meonik sebou trhla, ale ruce na jejích ramenou spočívaly pevně. Uprostřed kruhu stál muž s pergamenem a pouhým prstem si odškrtával jména ze seznamu, která na něj ostatní vojáci volali.

    Když skončili s výčtem, Psismodci svým zajatcům přitiskly pevně dlaně na hlavu – jednu z předu na čelo a druhou ze zadu na týl – pronesli slova, která zněla až moc dunivě a Meonik se takřka nepochopitelně podlomila kolena.

    Neupadla, jen zavrávorala a všimla si, jak moc bedlivé pohledy spousty mužů ji a ještě někoho sledují. Otočila hlavu do leva a spatřila Elmah, svoji sestřenici, která se tvářila vzdorněji, než jak ji kdy viděla. Na malý okamžik byla ráda, že tu není sama, hned si ale uvědomila, proč na ně všichni tak zírají.

    Byly jediné z dětí, které zůstaly stát na nohou. Ostatní leželi bezvládně na zemi u nohou svých únosců, jako by jen spali.

    Psismodci dívky postrčili blíž k muži s pergamenem uprostřed kruhu. „Výborně,“ zašklebil se na ně. „Přesně vás jsme potřebovali.“

    Potom se Meonik proti své vůli propadla do hlubokého spánku, a když se probudila, ležela v obrovské místnosti na tvrdé lavici a pod hlavou měla složenou jen šedou deku.

    Téměř nic si nepamatovala.