Nepíšu nic převratnýho a jsem na to hrdá
*
Stále častěji se setkávám s tvrzením těch či oněch spisovatelů a autorů, že stvořili něco výjimečného a nevídaného a že přišli s něčím tak originálním, co tu ještě nebylo. Já si upřímně myslím, že to jsou jen nabubřelá prohlášení s hlavou v oblacích a růžovými brýlemi na očích. Dle mého originalita = zjevení jednorožce. Podle mě už všechno někdo jednou napsal, i když o tom třeba nevíme. (Na tohle téma o originalitě aneb znovuobjevení kola příště).
Já o své tvorbě ale od počátků svého psaní se vztyčenou hlavou a bez příkras prohlašuju toto:
Nepíšu nic převratnýho.
Nepokouším se stvořit nové odvětví, nesnažím se přijít s něčím doposud nevídaným. Píšu příběhy, které mě baví, které bych si sama s chutí přečetla. Dávám do nich to, co mám sama ráda, trochu lásky, trochu akce, trochu tajemna a nadpřirozena, trochu toho osudovna a trochu té naděje.
Mám ráda YA i NA (a je mi fuk, jak moc je poslední dobou toto odvětví zesměšňováno a schazováno na pomyslném žebříčku mentální úrovně čtenáře/autora, protože v každém žánru se najde brak, ne jen tady), fantasy a fikce a ráda to kloubím dohromady. Ráda to čtu, ráda to píšu... Je to příjemný žánr, který poskytuje spoustu prostoru a variability pro tvorbu a představivost, může to být romantika stejně tak jako thriller a mě tahle tvárnost baví.
Nesnáším od pradávna vyvolené, předurčené a jinak nevídaně výjimečné a téma záchrany světa a všech v něm, nekonečný boj se zlem, který má být právě tímto hrdinou jednou pro vždy ukončen… mě k smrti nudí, nezajímají a štvou. Tohle téma je dle mého absolutním, vyčerpaným klišé. Já píšu o obyčejných hrdinech, kteří jsou občas ne svou vinou něčím trochu neobyčejným, ale snaží se najít svoje místo ve světě, přežít a touží dostat šanci na život, jaký by si přáli.
Není v tom nic převratnýho. Prostě… není. Netvrdím to, nesnažím se o to, netoužím po tom. Chci jen psát o něčem, co není tak úplně běžné a zasadit do příběhu postavy a děj, který je anebo by bez přimhouřených očí mohl být reálný. Chci čtenářům sdělit, že svět není jen černobílá realita bez zajímavých a vzrušujících věcí a předkládám jim příběhy, které má tvrzení podpírají. Jasně, že si v knížkách vymýšlím.
Ale na druhou stranu nemůže nikdo tvrdit, že věci, o kterých píšu, nemůžou existovat. Kdo ví, třeba takový lidé a takové situace skutečně jsou, třeba někde někdo prožívá obdobu mého příběhu na vlastní kůži. Nikdo neví všechno a schopnost připustit, že se můžou dít i věci, které nám připadají nemožné, je jen otázka otevřené mysli a úhlu pohledu. Třeba tu mezi námi chodí mimozemšťani a Mulder se Scullyovou měli ve všem pravdu. Protože… co my víme, že jo.
A pokud někoho při čtení článku třeba napadlo, že si tímhle prohlášením jen dělám alibi... nedělám. Já jen o svých příbězích netvrdím, že jsou něco víc anebo extra než jiné, nelžu čtenářům, nevyvolávám v nich klamné představy a nelákám je na smyšlenky. Na rovinu říkám, jak se věci mají a nemá to nic společného s nedostatečnou důvěrou ve svou vlastní tvorbu nebo něco podobného. Tohle je prostě fakt, který vytrubuju a nestydím se za něj, protože se stydět není za co :)
*
(Tento článek nevznikl na základě žádného vnějšího podnětu, ale po přečtení několika knih, jejichž anotace slibovaly něco, co se v celé knize nedostavilo a ještě ke všemu hrdinové byli ti jediní, biliony let dopředu vyvolení, co zachrání svět a porazí zlo a bláábláábláá...)