Nádherný den

27.07.2015 14:38

 

Den přinesl čerstvý, svěží vzduch. Není těžký ani horký, nenutí k zalknutí jako ty před ním. Nevibruje nad rozpáleným asfaltem ani se nechvěje nad poli.

     Hýbe se. Je lehký a voní a hladí po tváři. Zdá se chladný a příjemný, letní, pozdně červnový.

     Listy akátu šustí jeden o druhý, šeptají a zpívají a větve se do rytmu ohýbají a třepou, až rozhýbou celou korunu, celý strom. Tančí.

     Vítr si prodírá cestu i dalším listovím, košatou břízou, duby s rozpraskanými kmeny, malou lípou, která se krčí opodál. Všechny stromy šumí, naklání se a jejich větve ve vánku vlají, listy se třepotají.

     Nebe je plné barev, všemožných odstínů modré a šedé a také bílé a fialové. Mraky se sbírají a tvoří na obloze příbojové vlny, jako odraz moří a oceánů pod nimi. Plují po nekončícím prostoru, ničím neomezováni, nespoutáni. Trhají se od sebe a zase splývají v jeden celek, tvoří obrazce a malují výjevy, jež za okamžik, dva zase mizí.

     Mezitím vším se prodírají malé mráčky, tmavé a těžké, plné vody. Klesají níž a níž, padají z oblohy. Jsou to nebeští otesánci, vykrmení vláhou, s nacpanými břichy.

     Slunce vytrvale zářící nad duchnami přikrývající svět sem tam prosvitne a rozehraje na zemi své představení. Světlo a stín se přou a nikdo neví, kdo vyhraje. Šimravé sluneční paprsky tu chvilku jsou, chvilku zase ne, jako když se opona divadla ještě nerozhodla, zdali představení začíná, nebo končí.

     Okolí se maluje zlatým přelivem a mraky působí sytěji. Zespodu se pod nimi plazí tmavé stíny a bílí obři vypadají, jakoby se na obloze tyčily hory, celá pohoří. Těžko uvěřit, že nejsou skutečné.

     Vánek přejde ve vítr, vítr ve vichr. Listí už jen nešumí, teď se trhá a odděluje od větví, letí vzduchem, unášené vzdušnými poryvy. Mraky se ženou, valí. Malí otesánci upadají v zapomnění při pohledu na nahněvaná oblaka, která uhání vpřed, jako zapřažení černí koně.

     Ozve se hrom. Potom přijde blesk a svět na okamžik blikne, jako když vybouchne stará žárovka.

     Z temně fialových, nazelenalých a indigově modrých baldachýnů začne prosakovat voda. Padá dolů, k zemi, letí. První kapka svlaží list letitého dubu, sklouzne po něm a přistane v prasklině rozeklaného kmene. Stromy ve vichru vržou a skřípou jako staré, strašidelné schodiště.

     Mračna se protrhla a chrlí k zemi proudy vody.

     Přeháňka je intenzivní, plná vášně a síly, ale brzy přechází v mírný déšť, až nakonec ustane úplně. Vítr se opět mírní a mění v lehký vánek. Třese s korunami stromů a shazuje z listí uchycené kapky vody, které kloužou a padají a tvoří iluzi poprchávání.

     Ptáci se rozezpívávají, radují se a překřikují.

     Vzduch voní. Voní deštěm, trávou a hlínou.

     Životem.