KAPITOLA TŘI
MAUD · ZÁŘÍ · 13.5°C
Šoupu nohama v ubohé hrstce listí, co vypadá spíš jako karikatura, než opravdový projev nadcházejícího podzimu a mhouřím oči. Mířím do města a přemýšlím, že bych měla dneska začít péct bochánky, aby mi Linda ten můj melouch nezatrhla.
Zacloumá se mnou poryv větru a béžový kabátek se mi zavlní kolem nohou. Teploměr sice neukazuje žádné výrazné ochlazení, ale už pár dní panuje prudký vítr, který pocitovou teplotu sráží na stupnici hodně dolů. Najednou jsem ráda, že jsem si na uši narazila ty huňaté klapky, co mi jednou dala Hana na vánoce.
Přidám do kroku a opustím příjemnou společnost rezavé a pokroucené hromádky vyschlých listů. Nemůžu se dočkat, až se budu brodit v čerstvě spadaném a všemi barvami zářícím. Pro teď mi ale stačí i takovýto náhodní ubožáčci.
Jak jdu, hlava se mi pomalu plní slavnostmi.
Zhluboka se nadechnu, jako už dneska tolikrát, ale pořád se nemůžu zbavit dojmu, že podzim letos voní nějak jinak.
ERIC · ZÁŘÍ · 13.5°C
Sedím na lavičce u domu a dívám se do desek. Papíry v nich mi neustále z prstů trhá vítr, stěží přečtu pár slov.
Nemůžu se soustředit.
Nejde mi uchopit myšlenku, když kolem je tolik podnětů, co usilují o mou pozornost – slunce bojující o prostor s ženoucími se mračny, chlad, co mi leze za límec, děti pokřikující na nedalekém hřišti…
Povzdychnu si, odložím desky vedle sebe a opřu se o zeď. Skoro hned na to se mi nad hlavou ozve: „Ericu?“ a tak ji zakloním.
Sluníčko si zrovna prodralo cestu v potrhaném mraku a tak přivřu oči a zkřivím tvář. „Ano?“
Je to babička. Vyklání se z okna a drží si límce košile blízko krku. „Můžu tě o něco poprosit? Byl bys tak hodný a vzal mě do obchodu? Chtěla jsem péct, ale zjistila jsem, že tady nic není,“ sdělí mi a zmizí, aniž by počkala na mou dopověď.
Skloním hlavu zase dolů, sáhnu po deskách, srovnám v nich rozházené papíry a zvednu se z lavice.
Čekám na babičku před domem, a když konečně s hlukem vyjde z vchodových dveří, má na sobě špinavě zelenou bundu a na hlavě stejně tak barevný klobouk. Čtyři minuty na to sedíme v mém malém, vybledle modrém autě a babička začne rozhazovat rukama a líčit mi, jak se dostaneme do obchodu za náměstím.
Jedu pomalu a snažím se chápat její pantomimickou navigaci, abych nikde zbytečně nebloudil.
MAUD · ZÁŘÍ · 13.5°C
Z reproduktoru zní hlas, který sděluje nejnovější akce, ale já ho neposlouchám a místo toho se snažím přečíst obsah malé lahvičky, kterou držím v ruce. Je to potravinářské barvivo a vybrat to správné je docela věda.
Ta, co držím v ruce, se mi ale po důkladném přezkoumání nelíbí a tak ji vrátím do regálu a sáhnu po jiné. Zelená, ale špatně – vypadá, že by jídlo barvila do plísňového odstínu, namísto mechově temného a tak ji dám zpátky na poličku a znovu sáhnu po té žluté. Možná to bude to nejlepší, co tu letos seženu, ale spokojená s tím nejsem a tak ještě beru podivně červenou a modrou a doufám, že se mi podaří z toho, co v košíku mám, namíchat alespoň něco přijatelného.
Otočím se k odchodu přesně v okamžik, kdy na konci uličky projíždí košík následující postarší dámu, co rozhazuje rukama a něco vykládá.
Tlačí ho proužkovaná čepice.
Hořký kafe.
Ten divný kluk.
Eric.
Nechápu, že ho zase potkávám. Myslela jsem, že dva dny po sobě na náhodu stačí, ale tři, to už je moc. A ke všemu mě teď zase přepadá to nutkání na sebe upozornit. Místo toho ale zacouvám za regály a snažím se splynout.
Eric projede s košíkem, aniž by o mě jen zavadil pohledem a já jsem koneckonců ráda. Nevím, co bych mu v opačném případě vykládala.
Beru lahvičky s barvivy a vydám se opačným směrem ke kasám.
ERIC · ZÁŘÍ · 13.5°C
Pomalu získávám pocit, že babička je v tomhle obchodě poprvé. Chaoticky běhá od regálu k regálu, z uličky do uličky a bere do rukou všechno, co zrovna vidí, jen aby to s nesouhlasem zase vrátila a rozeběhla se jinam.
Vlaju za ní s nákupním košíkem, jako vlaje moje šála za mnou, zatímco ji dobíhám a chytám zboží, které po mě hází.
Nevadí mi pomáhat jí nakoupit, ostatně ona pro mě teď dělá víc, než si zasloužím, ale kdyby mě předem upozornila, v co se změní, jen co překročí hranice samohybných dveří, nejel bych sem tak nadšeně.
Košík se pomalu plní a já ho tlačím stále víc stěží, až nakonec přestanu tlačit úplně a zastavím se u oddělení mraženého zboží. Jde odtamtud sice zima, ale je to strategické místo uprostřed a poblíž pokladen, takže ten náklad ve finále nebudu muset táhnout přes celý krám.
Když babička zjistí, že už nejsem přímo za jejími zády, trochu zmateně se na mě z dálky zamračí, ale já se ani nehnu a povzbudivě na ni kývnu hlavou, ať pokračuje dál.
Otočí se a zase mizí, tentokrát mezi zeleninou.
Já se otočím taky a to zrovna ve chvíli, kdy na druhém konci mrazáků prochází k frontě u kasy slečna s košíkem zavěšeným na předloktí.
Na tom by nebylo nic divného, takových tu je spousta, ale tahle jediná má zčervenalé tváře tak, až ji poznávám.
Obrátím se na babičku – probírá se mrkví a nevypadá, že mě postrádá – a otočím se zase zpátky k pokladnám.
Najednou se bez rozmyslu pustím nákupního vozíku a vyběhnu. Když jsem od ní už jen krok, uvědomím si, že vlastně vůbec nevím, co jí říct, a než se stačím zase vzpamatovat a vydat k rychlému ústupu, Maud obrátí hlavu a tak se zůstaneme dívat jeden na druhého.
Nevím, kdo z nás dvou má víc překvapený obličej.
Udělám krok dozadu, abych jí nebyl tak důvěrně blízko a vypravím ze sebe: „Dobrý den. Omlouvám se.“
Oči jí po mě sklouznou od hlavy k patě a zase zpátky, až se mi nepříjemně sevře žaludek. „Za co?“
„No já… Víte,“ rozhodím zmateně rukama. Za co se jí omlouvám? Nemám nejmenší ponětí, co teď říct a tak zůstanu stát a dívat se na ni.
„Nemusíš mi vykat. Nejsem v práci,“ vypadne z Maud najednou a já se zarazím. Nezní to útočně, ale je to zase ten příkrý tón, jakým se mnou mluvila v kavárně. „Sice se neznáme,“ pokračuje, „ale přijde mi to divný. Nebudeš o moc starší než já, takže…“
Zamrkám a polknu.
Maud skloní oči ke svému košíku a vlasy barvy vybledlé, ušpiněné slámy se jí svezou po hořících tvářích.
Vzpomenu si, že se mi taky nelíbilo, jak mi v kavárně vykala a tak k ní rychle natáhnu ruku. „Eric, ahoj,“ představím se formálně, i když svoje jména už známe, a mých prstů se po chvilce chytají její.
„Maud,“ odpoví a potřese mi horkou dlaní.
Trochu se pousměju, ale jen malinko.
Maud se znovu zakouká na svůj nákup a já nevím, co říct dál. Zavládne mezi námi několik dlouhých vteřin ticha. Vůbec jsem to nedomyslel. Otočím hlavu za sebe, protože se mi zdá, že někdo volá moje jméno, a když se znovu kouknu na Maud, vidím, že i ona se dívá směrem k mojí babičce.
„No, budu muset jít,“ řeknu a ukážu rukou za sebe. „Támhle mám babičku a bojím se, že když jí na delší dobu pustím z dohledu, ztratí se mi na věky.“
Na Maudině tváři zahlédnu vůbec poprvé náznak něčeho, co by se dalo považovat za prchavý úsměv. „Jo,“ kývne hlavou a poposune se ve frontě. „Tak se měj.“
„Ahoj, Maud,“ rozloučím se, ještě jednou se nad svojí zbrklostí hloupě ušklíbnu a dlouhými kroky se vydám k opuštěnému košíku a ještě opuštěnější babičce.