KAPITOLA JEDNA
MAUD · ZÁŘÍ· 8.2°C
Je podzim.
Otevřu oči do noci a zírám na temný strop pokoje.
Je podzim. Cítím to. Je to ve vzduchu, je to ve mně. Je to všude.
Zhluboka se nadechnu a zase oči zavřu.
Nadešel čas, kdy všechno ostatní umírá, ale já začínám žít. Čas, kdy nejsem nikdo, ale někdo, součást něčeho, co převyšuje vše.
Je podzim. Čas, kdy na ničem jiném nezáleží. Čas, kdy pro jednou dává všechno kolem smysl.
ERIC · ZÁŘÍ· 14.6°C
Mířím do práce a snažím se neztratit. Není to nijak zvlášť složitá cesta, ale město je pro mě úplně nové, stále ještě neprozkoumané a cizí. Nic a nikoho tu neznám, teda kromě dvou lidí a všech těch stromů kolem. Mohl bych je jmenovat, odhadovat stáří i choroby, ale tuhle kratochvíli si schovám na horší časy.
Vrazí do mě uspěchaná dáma a já se zastavím, zatímco ona pokračuje, aniž by se ohlédla. Lidé tu jsou stejně neteční a sebestřední, jako doma.
Doma. Už to není doma. Už to je tam. Tam, kde jsem vyrostl, tam, kde mám rodinu, tam, kde jsem nechal všechny co znám. Doma je teď tady.
Až na to, že se tu jako doma necítím ani trochu.
Rozhlédnu se. Díky větru všechno kolem ožívá – větve se kymácí a naráží jedna o druhou, tady se zatřepetá něčí sukně, támhle zase vystoupá do vzduchu odhozený igelitový sáček. Listí je na zemi pomálu, koruny stromů jsou zatím až na výjimky stále ještě zelené, i když začínají působit unaveně, ale neuběhne ani měsíc a všechno se změní.
Zakloním hlavu a zadívám se na nepříliš vzrostlou břízu, jejíž předčasně žloutnoucí listy v silných poryvech větru opouští větve a najednou si připadám stejně.
Jsem strom a moje skutky listí na něm. S každým dalším špatným rozhodnutím spadne jeden dolů a ve chvíli, kdy se od větve oddělí ten poslední, padnu taky.
Nad touhle úvahou se trochu pozastavím, ale v podstatě se mi zdá, že jsem to vystihl přesně.
Vrazí do mě další člověk a já se zhluboka nadechnu. Uvědomím si, že už nějakou chvíli stojím na chodníku a lidé mě obchází. Opře se do mě studený vítr a cípy kabátu se mi rozletí do stran. Stáhnu hlavu víc mezi ramena a tentokrát bez zbytečného otálení pokračuju v cestě.
MAUD · ZÁŘÍ · 14.6°C
Opírám se o zeď vedle vchodových dveří a otálím s odchodem domů. Nechce se mi tam. Nechce se mi jít dovnitř, do bytu. Mnohem radši budu stát tady venku na chladném větru a nechávat si špinavě blond vlasy létat do očí, i když mě to rozčiluje.
S nelibostí si založím ruce na prsou a snažím se ignorovat to otravné šimrání kolem nosu i tváří. Zatřesu hlavou, abych alespoň trochu odehnala neposedné vlasy z obličeje, když v tom si všimnu něčeho na druhé straně silnice poblíž parku.
Nehybný bod mezi proudícími davy.
Uprostřed cesty strnule stojí kluk a hlavu, na které má čepici, zaklání do nebe. Je mu úplně jedno, že kolem něj každý někam pospíchá, on tam prostě jen tak je a zírá tam, kam nikdo další.
Zamračeně ho pozoruju a chvíli v sobě přetahuju zvědavost sem a tam – jít se taky podívat, co tam vidí, nebo zůstat stát a čekat, až mi překvapivě ostrý vítr zaleze pod vestu, – ale než se rozhodnu, je po všem. Někdo do něj strčí, on se vzpamatuje a dá do pohybu.
Uvědomím si, že mě opravdu zajímá, co tam viděl a kam teď jde, ale není to tak důležité, abych se kvůli tomu musela byť jen trochu pohnout ze svého stanoviště.
Když mi zmizí z dohledu, otočím hlavu zpátky k silnici a dívám se na auta, jak pod svými koly masakrují první listy, které vítr nedočkavě utrhal ze stromů a pohodil na zem vstříc jejich nevyhnutelnému osudu.
