KAPITOLA DVĚ
MAUD · ZÁŘÍ · 13.9°C
Je tu horko.
Příšerný horko, jako kdyby už snad udeřily mrazy a my kvůli tomu museli topit jako o život. Cítím, jak mám červené tváře a jak se mi vlasy uvolňují z culíku, jenom aby se mi mohly přilepit na upocené čelo.
To teplo je otravné.
S tácem založeným v bok se opírám o barový pult a otírám si obličej rukávem staženým až ke konečkům prstů.
Venku rozhodně není zima, a už vůbec ne taková, aby si zasloužila zapínat topení. Teploty se poslední dny drží pod patnácti stupni nad nulou a jediné, co způsobuje venku chlad je kousavý vítr. Ne ale dost na to, aby se lidi kvůli tomu museli navlíkat do lyžařských bund.
„Proč seš tak uřícená?“ ozve se mi u ucha Hana.
Neotočím se na ni. „Proč se tady tak topí?“ opáčím trochu nepříjemně.
„Protože je venku zima.“
„To rozhodně není. Zima vypadá jinak, pokud si pamatuju.“
„Ty jsi dneska ale protiva, Maud,“ poznamená a trochu to zní, jako kdyby kárala malé dítě. „Tvař se aspoň trochu mile.“
Obrátím k ní hlavu a tvářím se, jak kdybych se měla každou chvílí zamračit.
Zvoneček nad vstupními dveřmi zacinká a dovnitř vejde nový zákazník. Jen letmo se podívám, kam zamíří, aniž bych se pozastavila nad tím, jestli to je vůbec muž nebo žena.
„Vypněte topení a možná se i usměju,“ řeknu Haně a odlepím se od stěny. Přemýšlím, jestli jsem na zdi nechala mokrý flek nebo ne, ale neotočím se, abych to zjistila.
Místo toho se vydám ke stolu, kam zapadl poslední nově příchozí a ukázním svůj obličej.
„Dobrý den, vítejte v Café Cher, co vám můžu nabídnout?“ odříkám a tak jako vždycky, když jsem v práci, zní to neutrálně, což je na mě poměrně výkon.
Dlouho je ticho, takže odtrhnu oči od tácu s lístečkem a zvednu je k hostu. Jako první si všimnu trochu nesouměrného nosu a až příliš úzkých rtů pod ním, ale doopravdy mě zaujme jeho čepice na hlavě. Střídají se na ní silné pruhy pastelově modré, o něco slabší smetanově béžové a tenký proužek sytě hnědé. Tu čepici jsem už viděla a dokonce si i vybavuju kdy a kde.
Včera odpoledne v parku.
Sedí tu ten kluk, co uprostřed cesty nehybně zíral do mraků. Poznávám ho, přestože jsem mu předtím neviděla do obličeje.
Je to on a já se teď tvářím poněkud překvapeně.
Najednou mi úplně nepochopitelně připadá, že díky tomu, jak jsem ho chvilku pozorovala, znám. Chce se mi říct: Ahoj, co to měla včera v parku znamenat?, ale je to samozřejmě úplný nesmysl a tak jenom opakuju: „Co si dáte?“
Pomalu ke mně zvedne hlavu od nabídkového lístku, pozdraví mě a v klidu si složí kabát na židli vedle sebe. „Dal bych si kafe, prosím.“
„Presso?“ ptám se s hrotem tužky na papírku.
„Ano.“
„Dáte si ještě něco?“
„Ne, díky, to bude všechno.“
Objednávku už mám sice napsanou, ale pořád se ne a ne mít k odchodu. Strašně se mi chce mu říct, že já ho nevidím poprvé, že je to docela náhoda a tak vůbec, ale on už se věnuje nějakému papíru, který vylovil bůhví odkud a tak konečně odejdu a pustím to z hlavy, protože mi denně projde pod rukama tolik lidí, až mi je směšné, jak zrovna tomuhle bych chtěla říct, že už jsem ho jednou viděla.
ERIC · ZÁŘÍ· 14.6°C
Od servírky mi přistane přímo před nos kafe černé jako noc a já kolem něj rychle obmotám prsty. V kavárně je sice příjemně teplo, ale mně to nestačí, protože po celém dni venku v tom větru, kdy jsem lítal jako prádlo na sušáku, se nedokážu zahřát.
Ochutnám kafe a ztuhne mi grimasa na tváři. Je strašně hořké, mnohem víc, než jaké jsem kdy pil. Rychle se otočím po číšnici, která už míří k dalšímu stolu, a zavolám na ni.
„Slečno!“
Po posledním haló se na mě obrátí a já nemůžu rozlousknout, jaká směsice výrazů v její zčervenalé tváři hraje – podráždění, překvapení, očekávání a zase podráždění?
„Ano?“ přistoupí ke mně blíž a já si všimnu cedulky, co má připnutou na šedivém triku.
„Maud?“ přečtu nahlas, protože si prostě nemůžu pomoct. „To je vaše jméno? Vy se jmenujete Maud?“ opakuju jako nějaký pitomec a nechápu, jak někdo přijde na to, že dá svému dítěti zrovna takové jméno.
Číšnice se na mě chvilku trochu divně kouká a potom trochu zostra opáčí: „Ano, jmenuju, máte s tím nějaký problém?“
Připadám si hloupě. Sklopím oči a trochu se navzdory jejímu kousavému tónu pousměju. „Ne, promiňte, jen jsem takové jméno ještě nikdy neslyšel.“
Je mladá, může jí být jako mě, nebo možná trochu míň, a i když se na mě pořád tak nepřátelsky mračí, je to právě to, co je na ní zajímavější než jméno.
„Není moc časté,“ připustí a potom, ještě dřív, než se mě zeptá, co jsem chtěl, na mě vyštěkne: „A co to vaše?“
Koukám na ni a pomalu mi dochází, na co se mě ptá. Do okna, u kterého sedím, pleskne nějaká větvička, kterou vítr strhl ze stromu.
„Eric. S cé na konci.“
„Takže taky nic normálního,“ shrne a prohlídne si mě, jako bych najednou měl vypadat víc konkrétně.
Zůstaneme na sebe koukat a já si všimnu, že ztěžka dýchá. „Není vám něco?“ Napadne mě, že možná omdlí, vzhledem k tomu, jak jí hoří tváře.
„Je,“ odpoví. „Je mi teplo.“
Ovládnu svou tvář a neusměju se. „Aha.“
„Co jste chtěl?“
Nelíbí se mi, jakým způsobem to řekla, a už vůbec se mi nelíbí, jakým způsobem mi vyká. Z nějakého důvodu mi to přijde nepatřičné. „Cukr, prosím,“ požádám, ale v hlavě se mi převaluje slovo Maud stejně jako prach venku a její výraz, který je až nepochopitelně rozladěný.
„Hned vám ho donesu,“ řekne, zmizí, za vteřinu se vrátí, s důrazem cukřenku položí na stůl a zase odejde.
Od té doby už si toho moc nepřečtu a jen usrkávám kávu, která je teď pro změnu hrozně přeslazená. Dívám se do papírů a přitom pokradmu sleduju tu servírku, jestli se chová ke každému stejně odměřeně, nebo jsem si to vysloužil jen já, a to až do chvíle, než mě naopak zaujme svět za oknem a horký vzduch stoupající z radiátoru vedle.
MAUD · ZÁŘÍ · 13.9°C
Žádala jsem Lindu, svoji šéfovou, abych byla zproštěna jmenovky, ale ani navzdory mému jménu mi to nedovolila.
Nevadí mi, jak se jmenuju. Vadí mi, jak na to lidi reagují a jakou to vyvolává pozornost.
A ten kluk, Eric s cé, co mu hořký kafe bylo moc hořký, je toho jen důkazem.
Nebyla jsem na něj ale protivná kvůli tomu. Bylo to proto, že jsem pořád zvědavá a chtěla jsem znát důvod, proč se zastavil uprostřed ulice a na co se díval, a moje povaha se místo toho tvářila, že důležitější je se snažit ztlumit topení, než se vyptávat cizího kluka na jeho výstřednosti.
Je mi jedno, jestli ho už nikdy neuvidím, ale není mi jedno, že už se asi nikdy nedozvím, co tam ten den dělal a tahle otázka mi zůstane, dokud z toho nebudu otrávená.
A pak zaplatil a odešel i se svým vysvětlením, a já ho nechala, protože na tom vlastně vůbec nesejde.