IV.
V hodovní síni panovala napnutá atmosféra. Zatímco si Callis bez sebemenšího zájmu s výrazem upřeným před sebe napichovala na vidličku stále ten samý kousek nyní již dosti rozmačkané zeleniny, na opačném konci stolu se Talearn bez zábran cpal, jakoby tolik jídla ještě nikdy neviděl. U večeře s nimi zasedli ještě dvě další osoby, Lukas a zřejmě nějaký Talearnův osobní sluha, jehož přítomnost se neráčil nijak vysvětlit. Maer naopak neopouštěla své místo za Callisinými zády. Měla nakázáno vše sledovat a být při ruce, kdyby se něco stalo a Callis potřebovala co nejrychleji vyslat někoho spolehlivého.
Někdo dolil Callis pohár vína a tak po něm sáhla a sotva znatelně upila. Tak nějak jí pořád ještě úplně nedocházelo, že právě večeří s tím nejméně pravděpodobným člověkem v celém království. To už by větší smysl dávalo, kdyby hostila pasáčka vepřů, než jednoho z Breevortů.
Callis na Talearna nepokrytě zírala. Když Talearn vešel do trůnního sálu, byla natolik zaskočena jeho chováním, že si vlastně ani pořádně neuvědomila, jak vypadá. Teď byl ale pouhé tři metry vzdálený a ona se cítila připravenější čelit jeho přítomnosti víc, než tomu tak bylo před pár hodinami.
Callis znovu upila ze svého poháru, tentokrát poctivě a začala studovat Talearnův obličej. Měl temné oči a černé, na prst dlouhé vlasy, které se mu jemně vlnily. Tvář měl porostlou několika denním strništěm vousů, díky čemuž působil starší, než byl. Callis ale věděla, že mu o moc víc než jí není. Musela ale uznat, že ve dvaceti čtyřech má pozoruhodně stavěnou postavu, skoro stejně tak, jako měl Lukas a to denně několik hodin cvičil s meči a nechodil prakticky v ničem lehčím, než pevné kožené vestě vyztužené kovovými pláty.
Talearn zvedl od talíře ke Callis oči a přistihl ji, jak si ho prohlíží. „Callisteano,“ promluvil s plnou pusou a bylo mu to úplně jedno, ale dřív, než stačil pokračovat, Callis ho rychle zarazila.
„Jsem královna Callis,“ řekla příkře. „Jak dobře víš, byla jsem tak korunována a je to mé oficiální jméno, tak mě laskavě oslovuj správně.“
Talearn udělal na okamžik výraz, jakoby se zamyslel a potom pokrčil rameny. „Callisteana působí mnohem víc vznešeně, než ta tvá přezdívka. Myslel jsem, že to byl jen takový žert, ale jak chceš, Callis,“ zdůraznil.
Lukas se na své židli našponoval, jakoby spolkl hřebík, ale Callis směrem k němu sotva znatelně zakroutila hlavou, aby mu naznačila, že se tou obhroublostí nemá zneklidňovat. Napadlo ji, že se jí možná Talearn snaží vyprovokovat a ona mu v žádném případě nehodlala udělat radost tím, že by na to reagovala.
„Pověz mi, Talearne, co tě sem přivádí skutečně?“ zeptala se ho Callis. Své večeře se doposud ani nedotkla.
„Prosím, stačí pouze Arn,“ řekl a aniž by odpověděl na otázku, nacpal si do pusy plnou lžíci dušených hub s brambory.
Callis se zamračila. Nebyla schopná odhadnout, jestli si jí teď dobíral, nebo si skutečně také nechává říkat zkráceninou svého jména. Ať to tak ale bylo, nebo ne, oslovení Arn jí k němu sedělo mnohem víc. Bylo totiž tak krátké, jaké byly jeho znalosti slušného chování. Ta myšlenka se Callis natolik zalíbila, že v duchu strohost toho jména aplikovala i na ostatní aspekty jeho osoby.
Lukas se na svém místě opět zavrtěl a potom si mávnutím ruky přivolal Maer. Ta se k němu sklonila a on jí cosi zašeptal. Callis po něm střelila pohledem. Sama si nevšimla ničeho, co by vyžadovala okamžité řešení, ale Lukasovu úsudku důvěřovala. Zároveň také doufala, že se nejedná o nic zásadního, alespoň ne ještě dnes večer, protože své síly k boji musela teprve posbírat.
„Výborné jídlo,“ podotkl Arnův sloužící do ticha. Callis pomalu přestávalo překvapovat, že se tady nikdo neřídí předepsaným kodexem, přesto když byl drzý Arn, dalo se to ještě nějak přejít, ale tolerovat neúctu od nějakého sluhy bylo podrýváním své vlastní autority.
Callis si opřela loket o stůl a ruku s pohárem vína zvedla až ke své tváři. „Ještě jsi mi nepředstavil svého společníka, Arne,“ řekla Callis, ale ani trochu v jejím hlase nezněla vřelost. „Musí to být vážený člověk, když jsi mu dovolil zasednout u královské tabule.“
„Tohle?“ ukázal na něj Arn vidličkou. Na hlavě měl jakýsi podivný rozcuchaný účes, v hladce oholené tváři spoustu vrásek, které se člověku udělají jen případě, že se příliš směje a Callis pro jednou nebyla vůbec schopná odhadnout, jak je ten člověk starý. Mohlo mu být stejně tak pětačtyřicet jako třicet. „Ta je Laura, moje pravá ruka. Bez něj bych ani nevěděl, kde mám hlavu a kde nohy,“ usmál se Arn. Zřejmě očekával, že se tomu zasmějí i ostatní, ale Callis ani Lukas neprojevili sebemenší sympatie.
„Laura?“ zeptala se Callis, náhle trochu zmatena. „Proč má dívčí jméno?“
„Ach, ale, to vám je taková strašně legrační historka,“ pověděl Arn a už zase se usmíval. Callis napadlo, jestli si vůbec uvědomuje, že vlezl svému nepříteli do domu a už se nemusí dostat ven. „Lauro, řekni královně, proč se tak jmenuješ,“ vybídl svého sluhu.
„Raději bych to slyšela od tebe,“ upozornila ho Callis.
„Ale ne, vážně, Laura to umí vyprávět lépe, než já,“ trval na svém. „No tak spusť, Lauro!“
Callis se vší silou snažila udržet svou důstojnost a přimět Arna, aby ve svém chování uznal její nadřazenost. Neměla v plánu poslouchat nějaké bezvýznamné povídačky zrovna od sloužícího, ale už zase měl situaci v rukou Arn a Callis nemohla dělat nic jiného, než se nutit do klidu.
Laura měl alespoň tolik duchapřítomnosti, že se směrem ke Callis uklonil, dokonce možná až moc, protože mu hlavu bouchla o desku stolu. V Arnovi zabublal smích a v Lukasovi zase podráždění, ale Callis nezareagovala nijak. Znovu upila ze svého poháru a upamatovala se, že se s pitím nesmí přehnat.
„Má královno,“ řekl konečně Laura. „Je mi nemírnou ctí povědět vám o svém údělu muže s dívčím jménem, avšak skutečnosti, které k tomu vedly, jsou možná poněkud zahanbující. Můj pán ale trvá na tom, že se nemám za co stydět a tak jsem svůj příběh začal vyprávět i rád. Stalo se to ještě dříve, než jsem se narodil. Mí rodiče si z celého srdce přáli mít dceru. Byli o tom tak přesvědčení, že ve chvíli, kdy jsem přišel na svět, se nikdo neobtěžoval mě zkontrolovat. Pojmenovali mě Laura a podle toho, jak mi to později vyprávěli sami, žili celé čtyři šťastné hodiny s vědomím, že mají skutečně dceru. Když potom zjistili, jak se věci smutečně mají, rozhodli se mít děvčátko, když už ne tělem, tak alespoň tím jménem, a tak jsem zůstal Laurou až do teď.“
„Fascinující,“ utrousila bezbarvě Callis. Muž, co se jmenuje jako žena a Arn si jej vybral za svého pobočníka. Nevěděla, jestli to o něm něco vypovídá, jisté však bylo, že to na jeho osobu nevrhalo příliš vážnosti, kterou by měl ve své situaci naopak přímo oplývat.
„Že ano!“ zakýval Arn hlavou, jakoby si vůbec nevšiml, že Callis to úžasné ani v nejmenším nepřišlo. Přesně ale takovéto ignorování skutečné situace a Arnova neustálá usměvavost a to, že se choval, jakoby se výborně bavil, Callis vytáčelo mnohem víc, než kdyby jednal tak, jak od něj každý očekával – rozzlobeně, výhružně a neústupně s důrazem na své postavení a rodinnou minulost pln odporu a nenávisti vůči ní.
„Proč jsi tady, Arne,“ zopakovala Callis svou původní otázku. Chtěla skončit s tímhle veselým divadlem, beztak ho v něm byl jediným hercem Arn, ale on se zdál být vůči Callisinu ledovému hlasu a přísnému výrazu zcela imunní.
„Když jsem nedostal žádnou odpověď ani na jeden ze svých vzkazů, začal jsem si děla starosti, jestli jsi v pořádku,“ řekl a Callis se nevesele ušklíbla. Kdyby se královně něco stalo, dozajista by o tom věděl v mžiku celý svět.
„Takže když ses teď přesvědčil, že jsem naprosto v pořádku, očekávám hned zítra ráno tvůj odjezd,“ zareagovala, ale ve skutečnosti nevěřila, že by se, po tom všem, co zde za tak malou chvíli předvedl, nechal odradit.
Arn se napil ze svého poháru a potom si látkou osušil ústa. Potom jej zase srovnal a položil vedle talíře. „Nemyslím si, že by bylo moudré spěchat s mým odjezdem,“ pověděl jí na to. „Pro začátek bude úplně stačit, když budu moci nějaký čas strávit ve tvé přítomnosti, má královno,“ pokračoval. „Teď bych ti byl ale velice vděčný, kdybys mě omluvila, jsem ze své cesty unavený a rád bych si odpočinul. Předpokládám, že některý z těch stráží, které jsi na mě poslala, bude vědět, kde je má komnata,“ řekl tentokrát bez náznaku veselosti v hlase a vstal od stolu. Laura mu byl hned v patách, když ale Arn procházel kolem Callis, na okamžik se téměř zastavil a s pravou rukou založenou pod žebry se jí uklonil tak, jak jeho postavení vůči ní vyžadovalo. Potom vyšel z hodovní síně a Callis zhluboka vydechla.
Podívala se na Lukase, který měl po celou dobu večeře čelisti zaťaté tak, že nemohl ani pořádně žvýkat. „Má paní,“ řekl tak, jak to dokázal jen on – vlídně a přesto s úctou.
Callis ale zakroutila hlavou a potom hlesla: „Vůbec nevím, co si s ním počnu, Lukasi.“
„Zkuste se na to vyspat,“ poradil jí. „Já se postarám o to, aby vám od něj ani jeho lidí nic nehrozilo a zajdu za archivářem.“
„Ano, archivář by mohl pomoci,“ souhlasila Callis. „A vyhledej taky Letrexe. Nebýt toho neschopného posla, mohl se teď s Arnem Breevortem otravovat on. Obeznam ho se situací a zdůrazni mu, že na něco musí přijít, jinak jeho nejmenší problém bude, že skončí na dlažbě.“
„Jistě,“ přikývl Lukas.