II.
Od chvíle, co Lukas oznámil příjezd jednoho z Breevortů, se Callis převlékla už celkem šestkrát, přičemž také naprosto seriózně zvažovala zbroj. Nebylo by to tak úplně od věci vzhledem k důvodu, proč sem Talearn teď míří a jaké zcela jistě budou i podle těch nejoptimističtějších vyhlídek jeho úmysly.
Callis si ještě jednou přejela prsty po vysokém límci temně modrých, vyztužených šatů, pro které se nakonec rozhodla a ještě jednou se na sebe podívala do zrcadla. Maer, Callisina služebná, jí stáhla vrchní pramen vlasů z obličeje a na týle ho spletla v copánek, zatímco zbytek jejích hnědých vlasů jí volně splýval po zádech. Jako vždy, Maer odvedla skvělou práci. Callis se už nejednou divila, kde se v ní ta vynalézavost a zručnost bere. Bylo jí sotva dvacet osm, ale působila, jako by za sebou měla o desetiletí víc starostí. Skoro se neusmívala a na čele se jí utvořila permanentní vráska, jak se pořád mračila. Callis ale dobře věděla, jaký osud Maer zohýbal.
„Je to v pořádku?“ zeptala se Maer a kritickým okem ještě jednou zhodnotila svou práci.
„Ano,“ odvětila Callis a odvrátila se od zrcadla. Tentokrát zůstaly její boty na vysokém podpatku schované pod přepásanou sukní, takže vypadala, jakoby měla ohromně dlouhé nohy. To jí ale vyhovovalo. Sama o sobě nebyla žádné mrně, v její rodině se nikdy nevyskytl nikdo, kdo by měl méně než metr sedmdesát, takže byla v podstatě o celých devět centimetrů vyšší, než si mohla dovolit, ale i tak často a ráda nosila závratně vysoké boty. Madllin, její babička, jí vždycky říkala, že nic není působivější, než vysoká žena, která se vzpřímenou hlavou a vyrovnaným výrazem čelí svému osudu.
„A Maer,“ zarazila Callis ještě svou služebnou, než vyšla z komnaty. „Dohlédni, aby bylo vše nachystané.“
„Jistě, paní,“ řekla Maer, sklopila hlavu v náznaku úklony a potom odspěchala na chodbu a za svými novými úkoly. Ještě nikdy Callis v ničem nezklamala a pokud mohla dle svých schopností soudit, nikdy se tomu tak ani nestane.
Callis zůstala stát sama ve své šatně. Všude kolem ní stály v půlkruhu velké věšáky, na nichž se těsnala obrovská spousta oblečení od těžkých, zimních šatů přes plesové róby až po úzké kalhoty, všemožné košile, halenky a tílka, vesty, samostatné rukávy rozmanitých materiálů a nakonec nechybělo ani několik kusů praktického oděvu k příležitostem, které se tak úplně neslučovaly s královskými povinnostmi. Naproti tomu byla celá jedna zeď od podlahy až po strop posetá policemi, kde v dlouhých řadách trůnila Callisina vytříbená obuv. U velkého zrcadla stál ještě nemalý stolek, který byl ve skutečnosti jen jednou obří šperkovnicí.
Obvykle se Callis ráda procházela svými šaty, přestože byla schopná připravit se na přijímání audiencí během osmi minut, ale teď si připadala ve všem tom obklopení drahých látek ztracená. Co nevidět jí na dveře zaklepe Talearn Breevort a vše, co její babička vybudovala, se rázem ocitne na vratkém mostě nad propastí. A jediný, kdo bude zodpovědný za případný pád do temnot zapomnění, je právě ona.
A přitom by se nic z toho nemuselo stát, nebýt toho neschopného posla. Před třemi týdny ho Talearn vyslal s návrhem k mírovému projednání jejich problému, což bylo směšné, protože jediný, kdo tu byl nespokojený, byl právě mladý Breevort. Naneštěstí ale posla potkala při cestě vážná nehoda. Od přímoří je to sice k horám u západního okraje království pořádný kus země, nikdo ale nebral na vědomí pravděpodobnost takové komplikace. Bylo spíš s podivem, že se poslové se vzkazy neztráceli mnohem častěji, než tomu tak bylo. Nicméně Talearn předpokládal, že Callis jeho nabídku obdržela, ale rozhodla se ji ignorovat, což si velice troufale vyložil jako její souhlas a sám se, nevítán a nezván, vypravil na cestu k ní. Callis ale neměla o takové skutečnosti ani sebemenší tušení až do chvíle, kdy dnešního rána vtrhl Breevortův poslíček k ní do hradu a zprávu ji s ohromným dvoutýdenním zpožděním předal. O pár hodin později dorazila ona druhá, nešťastná novina, a to že Talearn bude co nevidět zde.
Kdyby Callis obdržela návrh včas, mohla podniknout nejméně dva tucty opatření, přičemž by ani jedeno nemělo za následek, že se jí tu jeden z Breevortů objeví na prahu. Vyslala by toho nejschopnějšího, kdo by se na takový úkol hodil a ujednal by pořádek. Pokud by ani diplomacie a vyjednávání nezabralo, zvolila by strategii zastrašování. Nepochybovala, že tato možnost by zabrala, obzvlášť, vedl by ji sám Lukas.
Jenže teď bylo na všechny opatrné a chytré kroky pozdě. Nezbývalo, než Talearna přijmout a pokusit se přicházející hrozbu zahnat sama. Nejhorší na tom ale bylo, že Talearn byl na tuto situaci mnohem lépe připravený, než ona. Dozajista měl každý tah promyšlený, měl plán na každou obměnu jejího postoje, a přestože toto byl Callisin hrad a ona byla královnou, on se jí evidentně nebál a co hůř, musel být přesvědčený, že ve své misi uspěje. Jinak si nedovedla vysvětlit, že by byl tak hloupý a jen tak si k ní po tom všem nakráčel.