II. Marga

05.11.2013 10:11

II. Marga

 

Měla jsem štěstí. Fakt, fakt štěstí. Stála jsem v nepříjemným dusnu a věšela potrhaný trika a kalhoty na chatrnej špagát a měla jsem se líp, než devedesát procent obyvatel – nebo líp řečeno přežívajících koster – Průrvy.

    Narodila jsem se mimo tohle hnusný místo. Moje rodiče bydleli v domě, který mi teď připadá jako malej zámek. Jo, bydlela. Když mi byly dva roky, přepadli náš dům zloději s organizací křečka a přesto se jim povedlo zabít mi mámu i tátu během dvou minut oba najednou. A mě si vzali s sebou – co kdyby se někdo přihlásil a byl ochotnej za mě dát nějaký to výkupný, že? Jenže se nikdo nepřihlásil a já jim byla k ničemu a navíc na obtíž. Co s dalším hladovým krkem, co se o sebe ještě pár let nebude moct postarat sám? Zahodit. Jednoznačně a jednomyslně zahodit.

    Zahodili. Dva dny jsem objímala zrezlou popelnici a brečela. Zadek mě bolel a tvář politá slzami a nudlemi mi přimrzla ke kovu. Mohla jsem mít všechno a neměla jsem nic. Třetí den začalo sněžit a mě došly tělní tekutiny, který bych strachem a zoufalstvím mohla vylučovat a tak jsem už jen hekala a škytala. Když se dvouletýmu dítěti v hlavě vyrodí myšlenka na vlastní smrt, dalo by se polemizovat o tom, co je hyenismus a co psychická porucha. Každopádně není normální, aby holčička, co má sebou tahat panenku, filozofovala nad pojmy smrt, spravedlnost, bolest a touha. Ne. Ne ve dvou letech. V noci začali vít vlci. Katatonie právě hodovala na mým mozku, když se mi do lýtek zakously ostrý zuby a důrazně mě odtrhly od popelnice. Tvář mi pokryla krev, která se snažila nahradit škáru, co zůstala na plechu. Kolem mě se objevilo aspoň šest psů-vlků a jeden z nich mě za nohu táhl pryč.

    Když jsem otevřela oči, ležela jsem v rohu místnosti v něčem, co vypadalo jako obří psí pelech, naproti mně hořely v krbu klacky, tvář mi stahoval svědivý strup a kousek odemě stála žena s vlasy jako žíněmi přikryté šátkem a v bílé zástěře cosi krájela u stolu. Jak to, že to popisuju tak přesně? No řekněte, kdo by zapomněl nejtraumatičtější zážitek svého života, když byl na hranici smrti? Tohle se pamatuje i ve dvou letech, věřte mi. Okamžik, kdy se vám zlomí život bohužel nejde zapomenout, ať si říká kdo chce co chce.

 

Uběhlo skoro třináct let. Hallemnovi se mě ujali, aniž by cokoli chtěli. Žádný výkupný. Žádný pletichy ani žádný otrokaření. Vzali mě mezi sebe, i když jsem byla jiná než oni. Liana Hallemnová, žena Marwana Hallemna, uznávaného a obávaného muže, matka šesti synů... Toužila po dceři a ve mně ji našla. A já v ní našla spásu, mír a spokojenost. Přijali mě a přece mezi ně nepatřím. Nejsem jako oni. Nemám genetickou výbavu psa. Oni ano. Ale není to dar, nýbrž kletba a to doslova. Nikdo my nechce říct, co Marwanův pradědeček provedl Odettě, poloslepí ženský, o který se povídalo, že čaruje a kleje – mimochodem ta stařena pořád žije, i kyž jí už musí bejt nejmíň dvě stě. Možná, že to neví ani sám Marwan, jasný ale je, že jeho praděda Odettě provedl něco, co se jí ani trochu nelíbilo a seslala na něj a jeho rodinu kletbu, kterou nedokázal nikdo změnit. Jeho pradědeček si dokonce nějakou dobu myslel, že kletba je vlastně spása, ale později mu došlo, že Odetta by opravdu neudělala nic, co by se mu líbilo.

 

„Teda, Marg, ty si čím dál větší kočka!“ Kolem mě proběhl Barnabáš v těsným závěsu s Achimem. Drkli do mě a já upustila jejich čerstvě vypraný košile na zem. Zamračila jsem se a začala je sbírat ze země. Barnabáš se ušklíbl, změnil směr a plácl mě po zadku. A já málem přepadla a rozbila si nos.

    „Baši, ty tele!“ křikla jsem na něj.

    Barnabáš se otočil, široce se usmál a zamával. „Moc hezká sukně, Marg. Sekne ti to.“

    Barnabáš... Je mu šestnáct, hrajou mu hormony, ale když se naštve, vypadá nejmíň o tři roky starší. Má černý vlasy a je samej sval, protože neposedí na místě a pořád vyvádí nějaký hlouposti.

    Šest. Šest synů Hallemnových do jednoho. A mají mě rádi. Mám rodinu. Mám štěstí. Fakt štěstí!