I.
Plíživá šeď se zakusovala do všeho, co jí přišlo do cesty. Nezáleželo na tom, jestli to jsou dřevěné lavice, kamenná podlaha, vitrážová okna anebo dokonce denní svit. Ne. Ten depresivní stín pohltil vše, co mělo vlastní názor na barvy a to bez výjimky, jakoby to byl odhodlaný pustošitel na výpravě.
Dokonce i Callis působila jaksi zšedle a bez života, když opřená o mohutnou područku trůnu rozjímala o samotě v sále. Moc tomu ani nepřidávaly její oblíbené, tělo objímající šaty v odstínech podvečerní bouře, ani tmavé boty na podpatku větším než průměrná myš. Callis si takových detailů, jemných nuancí světa, jak tomu říkala její babička, jako byla právě teď bezdůvodná, vše vyplňující ponurost, obvykle všímala, posuzovala je a hledala v nich významy, jenže dnes už bylo pošmourno od samého rána a k tomu přišlo tolik špatných zpráv, že by to nezachránilo ani tucet diamantů třpytících se v jasné záři sluneční. I bez složitých znaků osudových ukazatelů věděla, že tenhle den je zkrátka na nic a to ve všech ohledech.
Zrovna když už si Callis začínala myslet, že toho na ní dnešek naložil víc, než unese, trůnním sálem se ozvalo povědomé, Lukasovu přítomnost oznamující odkašlání. „Má paní,“ pronesl zvučně, nikoli však zbytečně nahlas. Dobře věděl, že Callis by na sobě nedala znát polekání, ani kdyby se z hlubin země a skrz několik metrů podkladového kamene a vrstvu udusané hlíny prokousal až na povrch sám bájný O’rch. To ale neznamenalo, že je vševidoucí a nečekaný vpád do její přítomnosti ji nijak nevyvede z míry.
„Lukasi?“ vyzvala ho s upřeným výrazem, který ani v nejmenším nepřipouštěl, že by mohly nastat další komplikace.
Lukas, čerstvě šestatřicetiletý Callisin nejvěrnější rytíř, nově jmenovaný zástupce a zároveň jediný člověk, na kterého se mohla v celém království spolehnout, si povzdychl. „Je mi to velice líto, ale nesu vám další zprávu.“
„Jestli v ní není ani špetka naděje, tak ji slyšet nechci,“ odmítla Callis stále zhrublým hlasem, který se ještě nestačil vzpamatovat z dlouhé nemluvnosti.
„Obávám se, že to nepočká,“ podotkl Lukas a došel až k trůnu, na kterém se Callisino drobné tělo choulilo. Zastavil se tři kroky od ní, přesně u místa, kde končil zadní lem jejích šatů, jenž se za ní obvykle plazil jako had. „Velkovévoda Talearn Breevort je na cestě sem, má paní,“ oznámil Callis a nehnul při té příšerné informaci ani brvou. Lukas se vždy snažil cokoli podat tak, jako by právě sděloval okolí, že polední čaj je hotov.
Callis to zjištění ale projelo jako šíp. Chytila se područek trůnu a celá se naježila. „To si snad dělá legraci?!“ vykřikla.
„Legrace je, že v oficiální zprávě se ohlásil jako korunní princ.“
„To je drzost!“
„Ano, to je,“ souhlasil Lukas a pozoroval Callis, jak její výraz během mrknutí oka přechází od šoku přes vztek a paniku až po ledový klid.
„Vyšli jednotku, která ho doprovodí, a ujisti se, aby měla nad tou jeho převahu,“ rozkázala Callis s pohledem kamsi do rohu sálu, jenž se celý topil v chladném šeru.
„Už se stalo,“ odpověděl Lukas a úplně zlehka se uklonil, přestože se na něj Callis nedívala. Potom se zase napřímil a chtěl se otočit k odchodu, když se ještě na poslední chvíli zarazil a zeptal se: „Budete si přát ještě něco?“
„Ano,“ obrátila k němu Callis hlavu. Tvář měla vážnou a v přítomnosti svého nejbližšího spojence dovolila, aby na ní byl vidět i vztek a narůstající obavy. Před nikým jiným by v žádném případě nedala najevo emoce, zejména strach, ale před Lukasem nemělo cenu se přetvařovat, protože ji stejně pokaždé prokoukl. „Štěstí.“