FEJETON - já a počítač
JÁ A POČÍTAČ
Vyčerpaně sebou plácnu na postel. Dnes to bylo zase ve škole ,zajímavé‘. Kromě předpověděných písemek, testů, prověrek a zkoušení jsme také dostali plno úkolů. Jeden z nich má dokonce vylézt z tiskárny! Cože? Z tiskárny? To ale znamená, že ho budu muset napsat na počítači! Klid, jen klid. Ne, že bych s počítačem neuměla zacházet, učí mě na něm mačkat různé knoflíky už od 3. třídy, ale napsat na něm ročníkovou práci bude chtít litry kafe, pevné nervy a značnou dávku diplomacie.
Usedám tedy na horkou židli. Sedím a nedůvěřivě hypnotizuji černou obrazovku. Konečně se odhodlám a zmáčknu největší čudlík na té krabici po mé levé straně. „Pííp, crr..“ ozývá se z přístroje. To znamená jediné – probouzí se! Temný monitor se rozzářil jako sluníčko. Myší kliknu na ikonku Word, přitáhnu si klávesnici blíž k sobě a začnu psát. Když už jsem v půlce své práce, světélko pod monitorem podivně blikne. Vzápětí podivně blikne i celá obrazovka a má práce se rozkostičkuje a zmizí v černé pustině neznáma.
„Né!“ zakřičím. „Ze mě si legraci dělat nebudeš. Jsi jen kousek plechu a kupa drátů bez mozku a svědomí. Ty mi moji práci nezkazíš ty, ty... vynáleze století!“ Blik. Počítač se vypnul. Vyvalím oči a rychle dodám: „Omlouvám se!“ Je pozdě. Práce se mi smazala. Není přeci možné, aby mě ten počítač tak nenáviděl. Začnu tedy znovu. Samozřejmě si už nepamatuji jak jsem to psala prve, takže vše musím vymýšlet znovu.
Nevadí. Doposud ještě hmota nezvítězila nad duší a nebude tomu tak ani v mém případě. Je pravda, že s Alfonsem zrovna kamarádi nejsme, ale občas mi sdělí užitečnou informaci přes svítící tabulku. Myslím si ale, že to nedělá proto, aby mi pomohl, ale z důvodu, že má strach o svou existenci. Kdo, že je Alfons? To je můj počítač. Smějete se? Ano, já už také. Babička vždy říká: „Co se jmenuje, není na zabití.“ Tak jsem svému počítači přidělila jméno, snad jen z obavy, abych tomu stroji, při nějaké slabé chvilce, nepřeštípla kabel.
Ale vraťme se k mému poslání. Práci jsem dokončila asi za 3 hodiny. I když mě chtěl Alfons odradit různými vzkazy, které posílal po Sponce, já jsem se nedala a vytrvale jsem mačkala, rušila a zamítala všechny jeho návrhy a připomínky. Pche. Nebude mi přeci nějaký drát přikazovat velikost písma! Mám před sebou neposlední úkol. Uložit celé veledílo. Cvaknutím na disketu a se zatajeným dechem se proklikávám až na plochu. Hotovo! Hurá!
„Ale ne,“ zasténám. „Ještě jsem to nevytiskla.“ Zhluboka se nadechnu, zapnu tiskárnu a otevřu si složku s (doufám) uloženým dokumentem. Je tam. Alfons má štěstí, jinak bych mu určitě ublížila. Otevírám dvířka, doplňuji papír, mačkám tlačítko a... Ano! Vyleze mi popsaný papír.
Přechytračila jsem technologii. Válka sice ještě neskončila, ale tuto bitvu jsem vyhrála já! Stav je možná 3:1 pro Alfonse, ale já se nevzdávám. Stále věřím, že se s tím ďábelským strojem jednoho krásného dne dohodnu a budeme přátelé.
Zatím přede mnou táta schovává kleště a já se jen modlím, abych je nenašla.