Bílý fleky
V pelíšku je pod huňatou dekou tak teplo, že se mi nechce vylézat ven, ale něco v okně mě zaujme. Pomalu se kutálím ven a dokolébám se k balkónu.
Zamrkám. Z nebe padají velké bílé fleky, houpou se vzduchem a naráží jeden do druhého. Když se kouknu na zem, je jich tam všude tolik, že pokrývají všechno – trávu, silnice, stromy, auta i lidi.
Pááni! To musím vidět zblízka! Hned teď! Hned, hned!!
Kňučím u postele a budím ostatní.
Nejdřív mě odhánějí, potom zase drbou za ouškem, abych dala pokoj, ale já jsem vytrvalá a nakonec se vyvalí z postele i moji dvounozí Kamarádi. Když se podívají z okna, vypadají také nadšeně.
Popoháním je, ale stejně jim to trvá moc dlouho.
Nedočkavě pobíhám po chodbě a škrábu na dveře. Občas zakňučím – to aby věděli, že ta záležitost vážně spěchá.
Konečně se otevřou dveře ven, ale ještě než vyběhnu, chytnou mě dvě ruce a navléknou mi na kožíšek nějaký další.
Nelíbí se mi a tak jdu podél zdi a snažím se tu béžovou nádheru setřást, ale Kamarádka mě napomíná a výhružně při tom nade mnou mává ukazováčkem a tak s tím přestanu.
Vyběhnu ven a první, co ucítím, je zima. Strašlivá a obrovitánská zima, hned se mi začne stýskat po vyhřátém pelíšku, ale než se otočím zpátky, spadne mi na čumák ta bílá věc.
Je studená, voní mrazem a okamžitě taje a teče mi do chlupů. Zatřesu hlavou, abych ji ze sebe sundala, až mi uši lítají sem a tam a tam a sem a já skoro nic neslyším, ale mezitím na mě spadne spousta dalších fleků.
Ještě nikdy jsem nic takového neviděla. Sluníčko se opírá o pobílený svět a bodá mě do očí, až si chvíli říkám, jestli ještě někdy uvidím i jiné barvy než tuhle. Ze strachu, aby tu všechno ty bílý fleky nesežraly, začnu na ně vrčet a chytat je do tlamy.
„To je sníh, Šelby,“ říká mi Kamarádka. Podívám se na ni, ale to už proti mně letí bílá koule toho sněhu. Chňapnu po ní a ucuknu – taky studí.
Teď jsem ráda, že mi Kamarádka dala druhý kožich, protože se začínám zimou celá klepat. Jenže mi to je najednou úplně jedno.
Lítám po zahradě, rejdím čumákem ve sněhu, až ho mám celý bílý, všechno mě studí, tlapky mám obalené sněhovými cucky a Kamarádka na mě volá, směje se a hází mi další a další koule.
Mám radost a tak štěkám a skáču tak vysoko, jak to jen dokážu.
Nemůžu přestat vrtět ocáskem!!!
Na blogu naleznete článek s fotkami ZDE.