05.11.2013 19:41

 

Žádný velký příběh v tom nehledejte - je to spíš nahlédnutí do cizícho světa a do zvláštní situace, s vypravěčem v zádech, který uvádí dost nejasné věci do o trochu o něco méně nejasných.
-Představte si to třeba jako že otevřete oči a zjistíte, že stojíte u okna, vedle vás se ozývá hlas, který vede vaše myšlenky a vy se díváte na události před sebou.-
Doufám, že se bude tato "scéna" alespoň trochu líbit, když už Vás zanechá třeba zmatené :)
Za Vaše komentáře a připomníky budu ráda!

 

 

V šatně s tlustou bílou omítkou seděla drobná holčička a nepřítomně hleděla kamsi skrz zeď. Měla velké, plné tváře a malá ústa, ale to nejzajímavější na jejím obličeji byly oči. Téměř vždy se dívaly jinam, něž kam měly a přesto dívka viděla to, co měla.

Za ní stála žena oděná celá v bílém kašmíru navzdory tomu, že holčička sama na sobě měla jen šedou košili z velmi jemné juty a černé kalhoty dosahující do půlky lýtek. Oblečení bylo větší než ona, a aby z ní nespadlo, měla kalhoty k pasu přivázané provázkem.

Žena děvčátku pročesávala dlouhé, rovné vlasy havraní barvy, které jí spadaly přes záda až na dřevěnou lavici, na které seděla. Tupé nůžky začaly neuspořádaně a zubatě krátit dívčinu kštici. Holčička si ženina počínání zprvu nevšímala a stále apaticky hleděla do nikam. Teprve až když nemilosrdný nástroj zkracoval vlasy u krku dívenka se s trhnutím otočila na ženu. „Ne, Constance prosím! Nech mi vlasy, alespoň trochu mi jich nech, trochu. Prosím, Constance!“ žadonila holčička s očima zabodnutýma do vedlejší zdi, nikoli na ženu. V tváři měla horlivý výraz, ale víc už nepověděla a vrátila se do své původní apatie.

Constance jako by ji neslyšela a dál neúhledně ničila jemné vlásky. Když skončila, dívka měla na hlavě jen černé, sotva půl centimetru dlouhé štětinky. Nyní se od chlapce nelišila téměř ničím – snad jen jménem. Ruce měla položené v klíně, spojovala je třemi propletenými prsty a dál zamyšleně pozorovala něco, co nikdo jiný kromě ní neměl šanci vidět.

Zanedlouho potom, co Constance zametla kamennou podlahu a očistila dítě od zbytků vlasů se dívenka zvedla a odešla do vedlejší místnosti.

 

 

Stála v rozlehlém sále s podlahou ze vzácného temně šedého ebenu s nazelenalým nádechem. Stěny byly holé jen s výjimkou jedné, v které bylo zasazeno pět velkých vyklápěcích oken s jednolitými skly. Těmi do místnosti proudilo pod ostrým úhlem horké slunce a osvětlovalo prostor. V záři paprsků se třpytil poletující prach. Navzdory horkému dni bylo v sále příjemné chladno.

Dívka tam stála bosa, s rukama volně podél těla a hleděla někam pod podlahu kousek před svýma nohama. Několik metrů naproti ní stál muž. Měl rovné držení těla a za zády sepjaté ruce. Byl hubený, ale jeho tělo bylo stabilní a ramena měl široká. Řídké černé vlasy dosahující sotva pod uši v nepravidelně dlouhých pramíncích mu držela tenká, kožená čelenka ovázaná kolem čela. Na sobě měl obdobné šaty jako dívka jen jiné barvy. Byl skoro o půl metru vyšší než ona.

Téměř deset minut tam mlčky stáli naproti sobě, aniž by se holčička jedinkrát podívala jinam, za to muž ji celou dobu bedlivě pozoroval.

„Mistře Peregrine,“ řekla dívka nakonec zvonivým hlasem, na její věk téměř dospělým.

„Armato,“ odpověděl jí stejně zdvořile.

 

 

Mistr Peregrin odstoupil od dívky další dva kroky. Armata začala svůj zrak pro změnu soustředit na místa, na kterých spočívat měl. Podívala se stranou za sebe a spatřila tam dva předměty. Byly to tel-nens – zbraně něco mezi obouručními meči z černé oceli s velmi úzkou čepelí, ale na druhé straně měly místo druhé čepele hák. Uprostřed byly zakulacené jako trubky, aby se mohly lépe držet. Jejich délka byla necelé dva lokty.

Armata věděla co bude následovat. Její pohled sklouzl ze zbraní na Mistra Peregrina. Za celou dobu nepohnula jinou částí svého těla něž očima, ústy a hlavou. Když se otáčela, jako kdyby hlava byla jediným pohyblivým dílem její osobnosti. Zbytek těla působil jako z kamene.

    Důkladně Mistra Peregrina provrtala očima, potom se ve vteřině, bez jakéhokoli upozornění, vrhla ladnou otočkou na špičce jedné nohy ke zbraním a jednu z tel-nens uchopila. Když zvedala zbraň pravou rukou nad hlavu vykreslily se jí na paži pevné svaly. Na dítě jejího věku velmi propracovaný a nezvyklý úkaz. Mistr Peregrin však zareagoval ještě rychleji než dívka. O tisícinu vteřiny vyběhl rychleji než Armata a tím získal téměř neznatelný náskok před svou učenkyní. Ve chvíli, kdy se dívka točila na bříšku chodidla, Mistr Peregrin už sahal po tel-nens. Když Armata za necelé tři vteřiny zaujala postoj, Mistr Peregrin se ve stejnou chvíli postavil naproti ní.

    Armatu mistrova rychlost nepřekvapila – koneckonců s ním nebojovala poprvé. Zůstala v postoji a svým zastřeným výrazem propalovala svého mistra. Několik minut si mistr měřil svého učně a učeň odhadoval svého mistra. Předpovídali situace, tahy a hmaty a kombinovali možné varianty. Dívka věděla, že tohle je poslední chvíle na dlouhou dobu, než si bude moci zase volně vydechnout.

 

 

Boj začal. Armata zaútočila první. Zlomky vteřin pro ně nebyly o moc kratší než pro jiné minuty. Jejich dokonalé pohyby, postřeh, hbitost a um dodávalo jejich boji až nadpozemský ráz.

    Dívka se obloukovitým úderem pokusila zasáhnout mistrův levý bok. Mistr Peregrin tento tah předpokládal a tak nastavil tel-nens tak, aby bezpečně odrazil dívčin pokus. Armata si byla vědoma toho, že její mistr tento tah předpokládal, ale chtěla si ověřit správnost své teorie. Chtěla přinutit Mistra Peregrina, aby se domníval, že většina jejich chvatů bude nekreativních a podle pouček. Ještě dvakrát zaútočila na každý bok zvlášť a muž dvakrát údery bez sebemenší námahy vykryl. Při tom všem se dívali sobě do očí a jeden druhého se snažili přečíst, zatímco k tomu museli zvládat umění boje a ještě přemýšlet nad další taktikou.

    Armata – jedenáctiletá dívka – přešla z protiútoku do obrany. Teď to byl Mistr Peregrin, kdo si ověřoval teorii. Armata bez větších obtíží odrážela zatím nepříliš silné a složité údery.

    Tohle byla fáze testování. Trvala jen pár minut, dokud si oba protivníci neodhadly síly a taktiky toho druhého.

    Armata pozvedla tel-nens do výše očí, uspořádala si nohy do správné polohy a vyskočila do vzduchu. Tam se přetočila, a když tel-nens letěl kolem hlavy Mistra Peregrina, snažila se zasáhnout cíl. Minula jen o vlásek, protože muž sebou hbitě uhnul a ona dopadla na zem za svého mistra. Armata byla teď ve výhodě, protože Mistr Peregrin ještě nestál své učenkyni tváří v tvář, ale teprve se k ní přetáčel. Dívka toho ihned využila. Skrčila se, protože předpokládala mistrův tah. Jak se Mistr Peregrin přetáčel, držel svůj tel-nens ve výšce svých prsou a Armatiny hlavy. Pokud by tam dívka měla hlavu a muž svůj rozmach včas nezastavil, rána by byla smrtelná. Ale mistr svou zbraň nezastavil a Armata tam hlavu neměla. Místo toho v podřepu sekla hákem po mistrových lýtkách ve snaze zchodit ho na zem. Mistr Peregrin vyskočil do potřebné výšky, aby se tel-nens vyhnul. Hák ale velmi lehce škrábl pravé lýtko muže. Armatě cukl koutek úst. To bylo chytré. Už jen to, že se jí podařil samotný kontakt zbraně s tělem protivníka bylo více než chvályhodné. Mistr Peregrin měl totiž ty nejlepší reflexy ze všech.

Teď by měla následovat odplata. Mistr Peregrin se vyšvihl do vzduchu, udělal přemet s tel-nens daleko od těla a dopadl za Armatu. Dívka, která byla stále v podřepu se vrhla na ebenovou podlahu a skulila se dobrý metr napravo od místa, kde byla. Nyní se mezi ní a Mistrem Peregrinem utvořil odstup, který bylo nutno rychle zkrátit. O to se postaral mistr. Plynulým skokem ustřihl vzdálenost o polovinu a druhé půlky se ujala Armata. Mistr Peregrin roztočil svůj tel-nens jako vrtuli a pokusil se dívce roztrhnou břicho, zatímco ona šikovně vykličkovala z jeho dosahu a zaútočila na jeho ramena, ve snaze vysadit mu je správně mířenými ranami z jamek. Mistr na poslední chvíli stočil svou zbraň před ramena a následovalo ji celé jeho tělo, aby byl zase k Armatě čelem.

    Tohle byl boj na život a na smrt, přestože Mistr Peregrin měl Armatu velmi rád a ani Armata mistra v žádném případě zabít nechtěla.

 

Armata byla mrštná jako lasička a díky tomu, že bezchybně předpovídala mistrovy činy, i úspěšná. Mistr Peregrin nedokázal s takovou přesností určovat další postupy dívky, zato však měl dokonalé postřehy a byl velmi, velmi rychlý. Věk nehrál žádnou roli. Armata měla stejnou sílu, jako dospělý muž. Tělo se jí lesklo potem a při každém pohybu se jí na něm objevovala dokonalá souhra svalů a šlach.

Bojovali spolu ještě několik hodin, během kterých se střídali v útoku a obraně. Přemáhali se ve stoje, v běhu, při otočkách, saltech a někdy i v leže na zemi.

Útočili si na všechny části těla – ruce, zápěstí, nohy, kolena, kyčle, břicho, žebra, ramena, krk, hlavu i týl a tam, kam jim tel-nens zrovna zabloudil při zběsilém máchání.

Sekali, bodali, tloukli a bili se. Ve více než většině případů však mířená rána dopadla pouze na tel-nens. Ke kontaktu zbraně s tělem došlo jen sedmkrát. Čtyřikrát byla nepatrně zasažena Armata a třikrát Mistr Peregrin.

Ani jeden z nich od doby co se pozdravili nepromluvil ani nevzdychl námahou. Oba dýchali vyrovnaně, klidně, mělce a pravidelně, jako kdyby spali. Jejich tváře také neprokazovali nijak zvláštní grimasy námahy či dokonce náznaky nálad.

Každý jiný by byl při střetu s jedním z nich do dvou vteřin mrtví. Jenže oni byli neuvěřitelně vyrovnanými soupeři. Nic na tom neměnilo, že Mistr Peregrin byl učitel a Armata žák – učeň s naprosto ojedinělým a speciálním programem.

 

* * *

 

Armatin původ byl nejasný. Ona sama se o něj nikdy nezajímala a nikdo jiný jí o tom nikdy nic neříkal. Od útlého dětství byla jiná. Jiná, zvláštní, děsivá. Jejím vychovatelům bylo jasné, že to není normální dítě a podle toho také k ní přistupovali. Zprvu se jí báli, někteří vychovatelé v průběhu prvních let odstoupili od její výchovy a ti co zbyli, se ji přizpůsobili.

    Někteří lidé ji prohlašovali za blázna jiní dokonce za hrozbu. Tiše jí říkali ,Dítě Moci Temnot‘.

 

Armata měla stále nepřítomný výraz. Její oči se upínaly k věcem, na kterých jiní pohled nezdrželi. Nedívala se na věci, ale skrz nebo za ty věci. Dívala se tak upřímně a tak nepopsatelně, že z toho šel mráz po zádech. Někdy se vydržela dívat na jedinou věc bez mrknutí oka celý den. Jen málokdy se dívala na správné místo. I když třeba s někým mluvila, nebo něco dělala, nedívala se na to, ale přesto na to viděla, jako by její zornice přesně snímaly daný objekt.

    Mluvila jen velmi málo, ne-li vůbec. A když začala mluvit moc, většinou bylo v jejích slovech skryto cosi, co jedině Mistr Peregrin dokázal rozluštit. Její věty bývaly zvláštně poskládané a někdy volila velmi nestandardní slova. Skrývala v nich někdy důležité, někdy nesmyslné a někdy běžné vzkazy, poznámky, útržky historie nebo poselství přítomnosti či budoucnosti. Zda-li to dělala vědomě či nikoli neměla ponětí mnohdy ani ona sama.

    Jedla, jen když ji jídlo přinesli a pila, jen když ji podali sklenici. Zato co dostala, to snědla a vypila. Někdy ale zcela odmítla.

    Když za ní někdo přišel nebo jí něco říkal, vnímala jen ty lidi, které znala, a když k ní přišel někdo úplně cizí, většinou ho vůbec nebrala na vědomí. Když už s ním začala komunikovat, bylo to ojedinělé a dalo se předpokládat, že ten, kdo byl obdařen jejím vnímáním je zvláštní a neobyčejný člověk.

 

Armata měla neobyčejnou sílu, propracované svalstvo, výborný úsudek, zvonivě tlumený, vyspělý hlas, bezmeznou trpělivost a dokonalou paměť. K tomu všemu naprosto matoucí výraz v kamenné tváři.

    Jen málo lidí se v její přítomnosti cítilo dobře. Mistr Peregrin a Constance byli těmi jedněmi z mála.

 

* * *

 

Dva tel-nens zazněly zvukem do sebe narážející ocele. Zbraň Armaty a Mistra Peregrina do sebe zaklesly s ohromující silou. Dívka byla schopná vzdorovat protinátlaku dospělého muže stejně zdatně. Jedinou její nevýhodou byla výška, ale v některých případech se měnila ve výhodu.

    Mistr Peregrin nechal sklouznout svou zbraň po té Armatině a se skřípotem ji vyprostil ze sevření. Dívka si teď dávala pozor na mistrův tel-nens. Nebezpečně rychle létal vzduchem a neustále měnil směr své příští potenciální cesty. Armata jej svou zbraní pronásledovala a oba teď vypadali jako při nějakém šermířském utkání, protože používali ploché ostří zbraní.

    Mistr Peregrin vyskočil ze země a chystal se udělat salto. V tom samém okamžiku se ale odrazila i Armata a udělala totéž.     Dívčino tělo se vymrštilo větší silou a rychlostí než mistrovo a tak Armata prolétla nad ním. To Mistr Peregrin nepředpokládal, ale všiml si toho a proto dokázal nastavit svůj tel-nens zákeřně útočící zbrani dívky včas. Armatě bylo jasné, že mistr si jí všimne, ale doufala, že získá dost velký náskok na to, aby souboj ukončila. Když dopadli zase na zem, zůstali stát proti sobě zády asi dva a půl metrů každý na druhé straně. Okamžitě se otočili, aby měli svého soupeře zase na očích. Vymrštili své zbraně výhružně před sebe. Armata v pokusu ukončit zápas chytla tel-nens až u háku a mrštila jím po mistru. Ten Armatinu zbraň zachytil jen pár milimetrů před svou hrudí. Zahleděl se na hrot, potom na dívku a srovnal si nově získanou zbraň v levé ruce tak, aby s ní mohl dobře zacházet. Oběma tel-nens si pohodil v rukou a potom jimi hodil po dívce. Armata se skrčila tak, že klečela na jednom koleni a v případě, že by ji zbraně zasáhly, nebylo by to do životně důležitých částí těla. Dívala se, jak tel-nens rotují vzduchem a když byly už téměř u ní, vymrštila ruce a zachytila je přesně v jejich kulatých středech.

    Mistr Peregrin vyrazil vpřed hned co vyhodil zbraně. Běžel téměř u nich, ale stočil se nalevo, aby mohl v případě proběhnout kolem dívky. Když Armata chytila oba tel-nens, vyhodila ruce do stran. Mistr Peregrin se stačil na poslední chvíli obtočit vzduchem přes zbraň. Když zase dopadl, vyrval ji dívce z ruky a nyní si oba v kleče mířili na hrdla.

    Armata se zaklonila a uhnula do strany od zbraně. Mistr vyskočil a nyní zase stáli na nohou. Potom odložili své zbraně, oba najednou.

    Armata sklonila svou skoro holou lebku a Mistr Peregrin tu svou.

    Boj skončil – nerozhodně.

 

* * *

 

Legenda praví, že kdysi chlapec jménem Sabbas šlápl na želvu. Když na ní omylem stoupl, želvě praskl krunýř a rozřízl chlapci nohu a krev zvířete se smíchala s krví člověka.

    Chlapec byl dlouhé týdny léčen, protože měl otravu krve z kontaktu se želvou. Když celé dny ležel v horečkách, v hlavě a před očima se mu začaly objevovat různé obrázky. Šeptaly k němu různé bytosti a prozrazovaly mu věci, které byly k neuvěření. Horečka byla zlá.

    Po několika letech, když už byl dospělým mladým mužem, narazil opět na onu želvu, kuli které kdysi málem zemřel. Poznal ji díky prasklému krunýři. Chtěl želvu vzít do rukou a pořádně si jí prohlédnout, jenže ve chvíli, kdy se jí dotkl mu hlavou prolétly neurčité obrázky a nesmyslné útržky.

    Vzal želvu domů a začal jí říkat Uun. Zprvu ho děsily výjevy, které se mu opět po nálezu želvy začaly v hlavě objevovat, ale když začal pátrat po důvodech a příčinách, dopídil se až k jistému starci, který mu byl schopen odpovědět na všechny jeho otázky.

    Uun mu vyjevovala věci, které lidem zůstávaly zastřeny.

    Uun Sabbase naučila naslouchat. Naslouchat přírodě a bytostem a různým tajům světa. Naučila ho spousty věcí, které měli lidské duši zůstat navždy zastřené.

 

* * *

 

Po boji následovala meditace, při níž se mělo dosáhnout vyrovnanosti duše a těla.

Učeň s mistrem usedli před otevřená okna a nechali na sebe proudit čerství letní vzduch a teplé sluneční paprsky. Štěbetání ptáků a šum listů stromů, které rostly kousek od oken, dělali z místa učiněný chrám klidu a míru.

V polorozvláté mysli se jim přemítal celý jejich boj jako zpomalený film.

Boj s Mistrem Peregrinem byla jediná činnost, kdy se Armata soustředila pouze na daný okamžik, techniku a mistra. Nic jiného ji nezajímalo.

 

Armata sebou znenadání trhla. Otevřela své oči dokořán a zrychlil se jí tep a dech. Její tvář vypadala, jako kdyby spatřila obraz zkázy. Prsty se jí zaryly do kolen, až jí zbělely klouby.

    Vyskočila ze země a s hrůzou v očích utíkala na opačnou stranu sálu, než odkud přišla. Tam byli druhé dveře. Mistr Peregrin se stačil za ní už jen otočit. Bylo mu jasné, že se něco děje. Zastavit by ji nemělo cenu.

    Armata pádila po masivních dřevěných schodech vzhůru. V hlavě jí vířily zběsilé obrázky. Něco se stalo! Věděla to. Byla si tím víc než jistá. Utíkala, kam jí nohy nesly. Nepřemýšlela, jen se nechala vést svým podvědomím.

    Roo!

    Bylo jí zle. Chtělo se jí vylítnout z kůže. Nic konkrétního, jen ten pocit. Ten neodbytný, její duši pohánějící a směrodatný pocit.

    Roo!

    Vyběhla všechny schody, rozrazila vysouvací dveře a prudce se vydýchávala. Žíly na obnažených spáncích jí pulsovaly rozrušením.

    Roo!

    Proběhla úzkou chodbou s proskleným stropem. Míjela po obou stranách zavřené dveře a běžela, dokud jí cosi nevysvětlitelného nedalo signál, aby zastavila. Otevřela osmé dveře nalevo a rozhlédla se.

    Roo!

 

 

Okno pokoje bylo otevřené. Na zemi stál černý pták a do čehosi kloval.

    Roo!

    „Roo!“ vystřelila k ptákovi a k tomu, co se pod jeho zobákem zmítalo. „Roo! Nech jí ty černá bestie, jdi pryč! Táhni pryč!“ řvala. Odehnala ptáka a sklonila se nad zakrvácenou hroudou masa s krunýřem. „Roo vstávej,“ obrátila zraněnou želvu na nohy. Zvíře se zakymácelo a s přivřenýma očima padlo k zemi. Želva měla na břiše na mnoha místech rozražený krunýř a poklované byly i nohy. „Roo…“ šeptala dívka se slzami v očích. „Roo ne… Ne!“

    Popadla zvířátko do náručí a přitiskla ho k sobě. Začala plakat. Roo, probuď se. Roo. Ty neumřeš, viděla sem to, neumřeš. Nesmíš! Roo… mluvila k ní ve své mysli.

    S nekontrolovatelnými vzlyky a přívalem zlosti se s želvou v náručí vrhla na chodbu. Rozeběhla se přímo ke dveřím na konci chodby a vtrhla dovnitř.

    Místnost měla celou jednu stranu prosklenou. Vedli z ní i další dveře, které neústily do hlavní chodby, ale někam jinam. Uprostřed stál stůl.

    „Freyo!“ zakřičela dívka plačíc.

    Odkudsi se vynořila žena. Měla na sobě hedvábné bílé šaty s bleděmodrým vyšíváním a dlouhé vlasy měla sepnuté zdobenou sponou. „Armato?“ vydechla překvapeně.

    Malá Armata za doprovodu nezvladatelného pláče došla ke stolu a velmi pomalu a opatrně tam položila zvířátko. Freya se s výrazem zděšení podívala na stůl, potom na děvče se zakrvácenou košilí a rukama a potom zase zpátky na stůl.

    „Ještě žije,“ zašeptala Armata s očima upnutýma na Roo a zase se dala do pláče. „Zachraň ji! Udělej všechno! Freyo, prosím…“

    Freya přiskočila ke stolu, opatrně zvedla želvu a uháněla s ní do jedněch dveří. Armata jim byla v patách, a když se za nimi zabouchly dveře, dívka se sesunula k zemi a znovu se neovladatelně rozplakala.

    Žena začala Roo ošetřovat.

 

* * *

 

Citové pouto Armaty k Roo bylo nepochopitelné. Jediná živá bytost, na kterou se děvčátko upnulo byla právě želva. Nikoli její soukmenovci, nebo některá z chův ani její mistr, ale želva. Jenže ta želva byla ke všemu opředena pověstmi a mýty a Armata jakoby věděla něco víc.

    Armata dokázala s Roo telepaticky splynout myslí. Přítomnost želvy stále neklidnou a přetíženou dívenku uklidňovala a naplňovala alespoň malou útěchou.

Nikdo si nedokázal představit, co dítě vidí, když se dívá skrz věci nebo co slyší, když je všude ticho a klid.

Nikdo si nedokázal představit jaký pocit Armatu provázel, když měla zlé předtuchy a nevěděla čeho se týkají. Nemohla jim nijak zabránit. A když už bylo pozdě, dávala si to za vinu.

Žila v neustálém strachu.

Armata byla empat a telepat a její mysl byla rozsáhlejší, vyvinutější a přístupná věcem, které si mnozí neuměli ani představit.

Sama musela čelit minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Prozíravé obrazy ji pronásledovaly ve dne v noci. Nikdo jí to nevysvětlil už jen kuli tomu, že o tom s nikým nemluvila. Její nejbližší opatrovníci to postupem času dokázali rozpoznat, jenže dívka mluvila pro ně nesrozumitelnou řečí.

Armata hledala útěchu, ale nenacházela ji.

 

 

Život Roo byl pro Armatu nanejvýš cenný a důležitý.

    Roo byla suchozemská želva, které odhadovali věk ke dvěma stovkám let. Byla symbolem rodu Uunu a nosili ji na erbu v černém poli.

    Pokrevní pouto těchto želv se táhlo hluboko do minulosti. Jejich rod byl prý tak starý, jako rod Uunu.

 

Roo Armatě řekla o legendě. To krevní spojení, ke kterému kdysi nešťastnou náhodou došlo bylo jako zapečetění svazku. Roo byla jediným potomkem svého prapředka Uun. Kdyby Roo zemřela, odsouzen k záhubě by byl i každý dědic Uunova rodu.

    A Uunův rod měl již jen jednoho jediného pokrevního dědice a tím byl Mistr Peregrin.

    Mistr Peregrin se ujal Armaty a prohlásil se jejím opatrovníkem. Armata byla nyní nepřímím nástupcem Uunova rodu. Nikdo ale nevěděl, že Mistr Peregrin dítě prohlásil za své hlavně proto, že mu to Roo řekla.

 

Armatě proběhla celá legenda před očima, jako by ji sama zažila. Jako kdyby byla přítomna všem těm generacím. Možná, že Mistr Peregrin zná stejná tajemství jako já… Možná, že vidí to co já a možná… Roo, je Mistr Peregrin můj otec? Roo co je zač?

Roo neumírej! Roo…

 

Konec.