Ani nevíš, jak moc jsme se mýlili.
K povídce: Vysoká, kamarádi, láska? Proč ne, to je přeci pro lidi normální. Kouzla, nebezpečí, rychlá jízda? Proč ne, to je zase normální pro Ninu a Damiána. Podívejte se na svět trochu jasnějším pohledem a uvidíte, co tu bylo vždycky, jen dobře schované.
A ještě jedna poznámka před čtením - nezalekněte se delšího souvislého textu. Ani si nevšimnete jak, ale bude to zběsilá jízda na červenou.
Podívala jsem se do nebe a přimhouřila oči, když mi je oslepil zbloudilý paprsek slunce vykukující mezi tmavými mraky.
„…takže jsem to vzal. Nino?“
„Já tě poslouchám,“ řekla jsem Štěpánovi, který mi vykládal o své zadané bakalářské práci. „Do kdy to máš odevzdat?“
„Za dva měsíce, takže někdy v červnu,“ pokrčil rameny. „Co ty?“
„Já jsem se na to ještě nedívala. Přemýšlela jsem, že bych změnila formu studia, ale pořád nějak nevím...“
Šli jsme z polední pauzy a za námi se dohadovali David a Lukáš s Ester o zkouškové otázce, na kterou měli všichni tři různé odpovědi, Kamil a Ingrid si cosi posílali na telefony a Magda s Melánií horlivě probíraly slevu, co zahlédly ve výloze o ulici dál.
Štěpán se na ně ohlídl a zatvářil se překvapeně. „Proč? Chceš se školou seknout? Vždyť už jsme v půlce!“
Usmála jsem se. „Nechci skončit. Jen mě to tak napadlo. Nechci každý den dojíždět takovou dálku. Řekni mi, jaká byla matika?“
Štěpán se uklidnil a zase se ponořil do vysokoškolského světa. „Těžká. Minulý dvě přednášky to profesor přeháněl, jako by jsme měli půlroční skluz nebo co,“ zakroutil hlavou. „Je nějakej přísnější.“
„Tak to jsi mě moc neuklidnil,“ dostala jsem ze sebe a vzala za kliku.
Vešli jsme do budovy a nahrnuli se po schodech do pátého patra, kde jsme se museli zapsat na další přednášku. Rozálie už na nás u stolku s dokumenty čekala. Ester k ní přicupitala a zeptala se: „Tak co ti to děkan chtěl?“
Rozálie mávla rukou a odbyla to prostým: „Něco k semestrálce, že mi pošle podklady mejlem, takže jsem byla o hladu zbytečně.“
Z horního patra se ozval hluk s nezvyklou strukturou a my se zahleděli do stropu. Kamil na desku vysokého stolku rozházel deset formulářů a zamračil se na ten svůj. Otevřela jsem desky, v kterých byly papíry a zmateně jsem hledala důvod, proč je tam tolik textu. Ingrid zakroutila hlavou a poklepala mi na vnější část desek. Otočila jsem si je k sobě a podívala se na svoje natištěné jméno.
„Proč je to tak komplikovaný?“ zabručel David a vytáhl si z tašky propisku. „Takovejhle zápis jsem nikdy předtím neviděl. Vy jo?“
„Ne,“ přisvědčil Štěpán.
„Je to v pět set osmičce,“ řekla Ingrid. „Tam ale není projektor. Co tam budeme bez promítačky dělat?“
Pokrčila jsem rameny a znovu střelila pohledem k hořejším patrům, kde to vypadalo, že probíhá nějaká rozmíška doprovázená bujarým povzbuzováním.
Lukáš nakonec vztekle plesknul s papíry o stůl a také se podíval nahoru. „Co to tam sakra je?“
Odškrtala jsem svoje čtverečky a potom udělala táhlou čáru přes celý dokument, protože ze schodů se s tříštivým hlukem zřítilo cosi křehkého, čímž jsem to celé znehodnotila. Štěpán s Davidem se podívali nejdřív na schody a potom na mě, přičemž vyprskli škodolibě smíchy. Oblažila jsem je vražedným pohledem a přesunula svoji pozornost na nadávající Melánii, která si papíry pomalovala taky.
Během dvou minut se zdroj hluku, po vzoru padající rozbité věci, přesunul do našeho patra. Dva kluci se váleli po zemi a desítky dalších studentů jim k tomu přizvukovali. Během jednoho pohledu jsme poznali, který z nich má navrch a který už se modlí za vysvobození. Vysoký, štíhlí kluk s delšími hnědými vlasy právě s potěšeným úsměvem trhl za košili nejméně o hlavu menšímu studentovi, který rudl v obličeji. Opsal kolečko kolem své osy a upadl, když ho ten druhý kluk pustil. Kamil, Štěpán a já jsme museli uskočit, když ten prohrávající kluk kolem nás projel po naleštěné podlaze.
~°~
Vysoký rváč se napřímil a nehezky ušklíbl. Díval se za svým hadrovým protivníkem, který se jen těžce zvedal na nohy a hledal, kudy utýct pryč.
„Hej Biesi!“ ozvalo se vesele ze schodů vedoucích do šestého patra. „Tohle byl čtvrtej, kolik jich dáš celkem dneska?“ Bies se jmenoval nejspíš ten vysoký, hnědovlasý kluk, protože se otočil.
Kluk, co na Biese volal, stál v mezipatře žoviálně opřený o zábradlí a na tváři se mu usadil výraz člověka, který se výborně baví. Dvakrát jsem významně mrkla, protože se mi nechtělo věřit co vidím. Kolem něj byla aura plamenů, jako by byl živý rozžhnutý knot. Rychle jsem se podívala na svoje kamarády, ale nikdo z nich se netvářil nijak šokovaně, spíš jen znepokojeně z neohroženého počínání výtržníků v areálu univerzity. Znovu jsem se podívala na toho kluka a doufala, že moje smysly se uklidnily, ale on hořel dál. Jako by z něj živě se pohybující plameny přímo rostly.
Rozhodla jsem se dojít si o dvě patra níž pro kafe, abych se buďto probrala, nebo ujistila v tom, co vidím a k naprostému úžasu všech svých kamarádů jsem vykročila napříč chodbou plnou povykujícího publika ke schodům. Naneštěstí pro mě ta cesta vedla taky kolem rozpumpovaného Biese a mě to došlo až ve chvíli, kdy mě popadl za rameno.
„Holka,“ usmál se křivě a trhl se mnou.
„Nino!“ zakřičel Štěpán a vrhl se ke mně, ale Bies bleskurychle natáhl ruku jeho směrem a hubujícím ukazováčkem mu tikal před obličejem.
„E-e-é, nikam se nehrň,“ pokáral ho Bies, ale přitom se pořád díval na mě. „Jestli tak moc chceš, rozdáme si to spolu až si popovídám s touhle holubičkou, ale teď zmizni.“
Štěpán šokovaně skákal pohledem ze mě na odrzlého kluka a zase zpátky, ale to už mě Biesův stisk začínal na rameni vážně bolet a jeho ruku jsem ze sebe zchodila. V tom jako bych v jeho očích zažehla plamen a překvapení spolu se zlostí mu zkřivily tvář.
Teď z něj šel strach. Ale já se nebála. V jedinou chvíli, kdy se rozhodlo o mém osudu, jsem byla naprosto prázdná a neproběhla ve mně jediná emoce, kromě instinktu.
Bies naštvaně zařval a rozmáchl se po mě pěstí. Uviděla jsem, jak se mu na paži zatnuly svaly a já poznala, že mě chce udeřit plnou svou silou. Nepatrně jsem uhnula stranou a chytila jeho pohybující ruku. Trhla jsem s ní ve směru její trasy a Bies veden setrvačností kolem mě zatápal a pokračoval kolem mě dál.
To ho samozřejmě naštvalo ještě víc, nemluvě o tom, že většina jeho fanoušků se mu začala smát. Rychle jsem střelila pohledem na mezipatro, kde stál jeho hořící kamarád. Už se nesmál. Teď se na představení pod sebou díval s upřímným zaujetím.
Než jsem se stačila zamyslet, proč ten kluk hoří a proč to nikdo jiný kromě mě nevidí, musela jsem znovu uskočit. Bies byl bez sebe vzteky a zlostně na mě vrčel.
Začali jsme se prát. Veškerý můj boj se omezoval na obranu, protože jsem využívala jeho sílu v jeho slabinu. Kdykoli se mě snažil nějak praštit, převedla jsem jeho sílu ve svoji a on si v podstatě ubližoval sám. Jenže potom se mu povedlo mě chytit a chtěl semnou praštit o schody. Vypáčila jsem se mu natolik, abych se dokázala zapřít o vlastní nohy a udělala jsem něco, co způsobilo, že o schody se natáhl Bies a já spadla bezpečně na něj.
Chvilku jsme se váleli po schodech. Koutkem oka jsem zahlídla, jak nás povzbuzující dav následuje a většina z nich i natáčí na telefony. To mě znepokojilo.
Rozhodla jsem se to rychle ukončit a tak dřív než se Bies stačil z otisků schodů ve svém těle vzpamatovat, podtrhla jsem mu nohy a on se sesunul na samý konec schodiště, kde se praštil o zábradlí do hlavy.
Nebála jsem se, že je mrtvý nebo tak něco. Věděla jsem, že mu to nezpůsobilo ani ztrátu vědomí, jen to muselo pěkně bolet. Dav zahučel a já vyběhla schody zpátky ke svý skupině.
Všichni na mě nevěřícně zírali, ale potom se otočili a v jejich doprovodu jsem zmizela v boční chodbě.
~°~
„Co to krucinál bylo Nino?!“ zahřměl Lukáš a já se snažila srovnat si dech.
„Nevím. Viděl jsi ho sám. Je to magor!“
„O tom nemluvím. Myslím to, jak jsi ho sejmula!“
„No...“ Sakra, všechny videa musejí zmizet!
„Nino myslím, že by jsme měli vlíst do výtahu a sjet do třetího na studijní,“ řekl starostlivě Štěpán, ale já zakroutila hlavou.
„Nečekáš snad, že tohle tady budeme oficiálně hlásit, že ne?“ V žádném případě se to nesmělo dál rozkřiknout.
„Ne, ale myslím, že tohle patro je až moc plný a až se Bies z tý země posbírá, bude ještě plnější. Našich kousků!“
Kývla jsem hlavou a vydala se chodbou na jejímž konci už Rozálie s Melánií zuřivě mačkali knoflík přivolání.
„Není ti nic?“ optala se mě Ingrid a já zavrtěla hlavou.
„Viděli jste toho druhýho kluka, co stál celou dobu na schodech?“ zeptala jsem se. Kývli. „Nezdálo se vám na něm něco divnýho?“
„Co jako?“ opáčil rozrušeně David. „Myslíš jeho maniakální výraz, nebo kámoš bestiální násilník?“
„Třeba oheň?“ pípla jsem.
„Praštila se do hlavy,“ řekl David Kamilovi a ten začal cosi lovit ve své tašce. Asi pilulky na bolest.
Nechala jsem to být a vtiskla se do výtahu s osobním omezení na deset lidí. Ještě, že naše parta neobsahovala o jednoho člena víc. To by byl v tuhle chvíli asi neřešitelný problém.
Vystoupili jsme o dvě patra níž a Ester zaklela, protože si v pátém patře při všem tom rozruchu zapomněla svoji tašku.
„Musím pro ní,“ řekla nešťastně a otočila se zpátky k výtahu.
„V žádným případě,“ zaprotestoval David. „Nenechám tě tam jít samotnou a jdeme po schodech. U výtahu by mohl někdo čekat a já si nejsem jistej, jestli chci umřít zrovna v kovový kleci.“
David s Ester zmizeli v chodbě a já vydechla. Štěpán na mě starostlivě zíral a já neměla chuť komukoliv vysvětlit, jak jsem vyvázla ze zdánlivě předem prohrané potyčky.
„Když už jsme tady, vyzvednu si aspoň nový desky na zápis. Tamty jsem zničila.“ Vykročila jsem směrem ke studijnímu a ostatní nechala za sebou. Začala jsem přemýšlet, jak se z tohodle kdy před nimi vykroutím a kdo nebo co jsou zač ti dva kluci.
Štěpán se ještě pokusil o rozhovor, ale ujistila jsem ho, že nejvíc mi teď pomůže, když mi tu událost nebude donekonečna připomínat a nechá mě se v tichosti uklidnit. Tak jsem získala přinejmenším den. Do zítřka něco vymyslím.
Zrovna když už jsem měla listy téměř vyplněné, ozval se z nenadání výkřik mého jména a já znovu úlekem trhla rukou a zčmárala si celý list. Zlostně jsem zavrčela a odvrátila pohled.
Byl to David s Ester, kdo na mě hulákal.
„Nino! Nino!“
„Co je?“
„Pryč!“
„Co?“
„Padej pryč,“ řekl David a doběhl k nám. Opřel se o kolena a zhluboka se nadechl. Ester měla svoji tašku na rameni, ale vypadali, že celou dobu běželi.
„Co je sakra?“ zeptala jsem se naštvaně, protože se mi nechtělo to všechno psát znovu. Navíc jsem si nebyla jistá, jestli mi moc příjemné zaměstnankyně dají další desky. Už teď vysílaly posměšné výrazy po zjištění, že jsem to nebyla schopná vyplnit na poprvé, podpořené pohledem na mé blond vlasy.
„Musíš pryč,“ řekl znovu David. „Bies tam nahoře běsní. Drží si mokrý triko na zátylku a je rozhodnutej, že tě dostane. Chce si na tebe počkat. Já teda nevím, co je ten magor zač a o co mu jde, ale rozhodně bych to nepokoušel. Měla bys vypadnout.“
Štěpán začal protestovat a prohlašovat, že si to s ním osobně vyřídí a to hned teď a tady a potom už jsem přestala vnímat, protože jsem si konečně uvědomila, co ti dva jsou zač.
Ne. Ne, ne, ne.
„Já jsem tak blbá,“ zasyčela jsem sama k sobě a Kamil začal hned namítat, že jsem se jen bránila a neměla jsem jinou možnost a...
Přestala jsem vnímat podruhé a prohlédla jsem si všech osm vystrašených kamarádů. Pevně jsem sevřela popruh svojí tašky a rozeběhla se po schodech dolů.
~°~
Řítila jsem se a chytala zábradlí, když jsem musela zahnout o tři sta šedesát stupňů na další poschodí. Díky bohu, že jsem nemusela běžet až z vrchu. V prvním patře jsem narazila na Biese a jeho plamenného kamaráda. Horlivě spolu komunikovali a přitom se vražedně mračili. Vlastně se mračil jenom Bies. Jeho kamarád se znovu tvářil zaujatě. Snažila jsem se mihnout a zmizet jim z dohledu, ale na poslední chvíli si mě všimli, což jsem poznala podle zuřivého řevu a dusotu nohou.
Byli za mnou. Slítla jsem poslední poschodí a rozrazila dveře. Vyběhla jsem na ulici a zvládla do nikoho nevrazit. Zorientovala jsem se na opačnou stranu, než jakou jsme do školy před půl hodinou přišli a hnala se po chodníku kupředu.
Běžela jsem. Běžela a běžela a běžela a běžela.
Ani mě nenapadlo se ohlédnout, abych zjistila, jaká je situace. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem se od těch dvou démonů dostat co nejdál a co nejrychleji.
Nechápu, jak mě mohli najít... Určitě mě poznali. Určitě vědí, co jsem zač. Potom je už jenom otázkou času kdy... Zavrtěla jsem hlavou abych si ji vyčistila. Teď musím hlavně běžet, ne panikařit.
Na konci druhé ulice jsem uviděla Damiána, svého přítele. Seděl na konci chodníku, za sebou měl přechod pro chodce a napravo od sebe křižovatku. Lidé ho obcházeli, ale on dál uvolněně seděl v tureckém sedu, oči zavřené a ruce meditačně položené na kolenou. Pršelo a přitom na něj svítilo slunce. Promáčené zelené triko měl přilepené na těle, ale jeho výraz byl klidný a vyrovnaný.
„Dame!“ zakřičela jsem na něj.
Neochotně pootevřel jedno oko a zapátral po zdroji.
„Běž! Dame běěěž!“ křičela jsem a mávala na něj.
Zmateně se začal zvedat ze země a suché místo pod jeho zadkem začaly zasypávat kapky jarního deště. Ani jsem se neobtěžovala přibrzdit – prostě jsem ho v běhu popadla za ruku a táhla napříč silnicí pryč.
Dokud nepopadl rovnováhu a nesrovnal semnou tempo mlčel. Potom ale zmateně promluvil. „Co je Nino?“
Mlčela jsem a přemýšlela, co mu říct. Nebyla jsem si vůbec jistá tím, co se děje a proč. „Byla to nehoda a taky náhoda,“ vypravila jsem ze sebe po chvíli udýchaně.
Dam se zamračil, přeskočil kamenný truhlík a podíval se na mě. „Někdo ti ublížil?“ Začal zpomalovat.
Ale ne... „Musíme běžet!“ zdůraznila jsem mu a vzápětí ho přitáhla blíž k zemi, aby jsme se skryli za pásem zaparkovaných dodávek. „Hlavně nás nesmí uvidět. Jestli se nám dostanou na stopu je konec. Kde máš auto?“ zeptala jsem se a doufala, že hned za rohem.
„Až na okraji města. Na tom velkým parkovišti.“
„Bezvadný...“ hlesla jsem naštvaně a zklamaně zároveň.
„Nino,“ řekl s narůstající podrážděností. „Tak ještě jednou: Co se to děje?“
„Myslím, že nás našli,“ přiznala jsem kapitulačně.
Dam zatřepal hlavou, aby setřásl plno vody z vlasů, která mu tekla do očí. „Našli?“
„Ve škole jsem viděla... Já nevím koho, nejsem si jistá. Měl svýho sluhu. Říkal mu Bies. A ten tam vyváděl. A potom napadl i mě.“
„Ale ne,“ zahučel Dam. „To ne. Ublížil ti? Je ti něco?“
„Není! Právě, že není Dame. Měl takovou sílu, musela jsem se bránit. A všichni to viděli. Dokonce si to i natáčeli! Víš co je to za průšvih Dame?“
Damián zbledl a přidal na tempu. Chvíli jsme se hnali ulicemi města mlčky, když potom ze sebe vypravil: „Jak je možný, že tě našli?“
„To vážně nevím...“
„Musíme k tomu autu, je to naše jediná naděje,“ řekl a popadl mě za ruku, aby jsme se nerozdělili.
~°~
Několik minut jsme se hnali městem, až jsme konečně byli na dohled sídlišti, na jehož odvrácené straně stálo velké parkoviště s krytou střechou.
Trochu jsme zpomalili a Dam se ohlédl. „Zdá se to být dobrý. Auto je na druhý straně.“
„Půjdeme středem?“ zeptala jsem se a zatvářila se nejistě při pohlednu na volné prostranství mezi obrovskými panelovými domy. Uprostřed nich, protože stály v kopci, se táhlo dlouhé a široké schodiště. A za ním druhé a až potom se kopec překlonil a začal svažovat a ústit v parkoviště.
„Řekl bych, že nám nic jinýho nezbývá,“ přešlápl. „Nemáme čas na to, celý sídliště obcházet, takže musíme přes schody.“
Tiše jsem si vzdychla. Schodů a schodišť jsem měla za dnešní den už po krk. Dam mě vzal za ruku a svižným tempem vyrazil. Pod prvním schodištěm stála nějaká žena. Soustředěně se na nás nedívala a když jsme si ji oba pozorně za chůze prohlíželi, ostře po nás střelila pohledem a dělala dál, že ji nezajímáme.
Když jsme ji přešli, Dam mi šeptl: „Sledují nás.“
Přikývla jsem na souhlas, když jsem v prostřed viděla muže chovat se stejně jako ta žena pod námi. Když jsme kolem něj prošli, začal něco horlivě šeptat, i když stál sám. „Mají sluchátka.“
„Nin,“ šeptl Dam. „Je čas mi všechno říct. Musím vědět co se děje, jinak nic nezmůžu.“
Kývla jsem a v tichosti a rychlosti mu vysvětlila všechno, co se odehrálo. Když jsem mu popisovala hořícího kluka, Dam sebou nervózně cukal.
„A tomu druhýmu říkal Bies, jo?“
„Jo.“
„Bies. Bies, Bies, Bies – sakra!“ zaklel. „Bies. To je jiná obdoba Běsu. Byl to Běs Nino, Běs! A jestli ten druhej jenom koukal a k tomu všemu hořel, tak to musel být... Jdeme. Rychle!“
Začali jsme zase utíkat. Naštěstí jsme už měli parkoviště na dohled, ale vyhráno jsme ještě neměli ani z daleka. Horlivě jsem přemýšlela, kdo si Dam myslí, že je ten druhý démon. Bies, Běs, Ďas nebo Čert. Je jedno, jak tomu říkáte, protože je to pořád stejně hrozivá bytost. Ale pořád je to míň nebezpečný stvoření, o čemž jsem se koneckonců dnes přesvědčila sama, než když má k tomu všemu ještě svého pána.
Dam brzdil smykem svou vlastní rychlost, když jsme se dostali až na silnici parkoviště. Jeho auto bylo o osm parkovacích míst dál. Rozeběhli jsme se k němu, ale v půlce cesty jsme uslyšeli spokojený smích. Zvolnili jsme a pomalu se otočili.
Seděl tam, na střeše jednoho z aut. Seděl tam a smál se nám.
Dam udělal okamžitě krok předemě a chránil mě vlastním tělem. „To je on, že jo,“ pošeptal mi.
Kluk se zasmál a mávnul kolem sebe rukou. V tu chvíli jeho tělo vzplálo a on se znovu zasmál. „Je to tak lepší?“ zeptal se.
„Je to on,“ odpověděla jsem tiše Damovi.
Hořící lidská pochodeň se nevyzpytatelně smála a Dam začal semnou v zádech nenápadně couvat k autu. Nepatrně jsem škobrtla o díru v jinak hladkém asfaltu a Dama to vyděsilo na tolik, že mi věnoval rychlé otočení hlavou. Podívali jsme se na sebe a když jsme znovu upřeli svůj zrak v před, hořící kluk už tam nebyl.
Změnil se do své pravé podoby, kterou by uviděli i obyčejní lidé. Byl skoro jednou tak velký, měl narůžovělejší kůži pokrytou krátkou tmavou srstí, velké beraní oči a býčí rohy vyrůstající z čela silné jako moje stehno s upilovanými vršky. Ten tvor byl ohromný, na těle se mu vlnily svaly a z jeho těla bez zjevné systemačnosti neustále vyšlehávaly plameny.
„Bože chraň,“ vydechl Dam. „Ďábel. Je to Balam.“
Ďábel. Naježily se mi vlasy hrůzou. Balam a jeho Běs. Netušila jsem sice, kde se ti dva dali dohromady, ale dávalo to smysl. Mělo mě to napadnout hned, když jsem ho uviděla v ohnivém opojení. Musel si všimnout, že ho vidím s plameny, proto na mě povolal Běsa. A když se ujistil, že Běs pro mě není překážka, měl jistotu. Sakra! Jsem tak hloupá...
Dam se ke mě naklonil blíž a něco mi pošeptal tak, aby to ani Balam neslyšel. Potom se znovu napřímil a zeptal se: „Kde je tvůj Běs? Dals mu už pro dnešek volno, nebo tě tvůj pejsek neposlouchá?“
Balam se znovu zasmál a Dam do mě šťouchnul. To byl signál. Vystřelila jsem k jeho pískově červenému až černému Mercedesu s motýlími křídly. Dam to auto dokázal odemknout i bez klíčků, proto když jsem vzala za madlo, hydraulika se pootevřela a zvedla a já mohla rychle vklouznout dovnitř.
Dam mě ale nenásledoval. Místo toho se postavil k zadku vlastního auta a natáhl ruce před sebe, jako by zaujímal bojové postavení. Až na to, že Balam seděl teď jeho bokem. Dam zatnul dlaně v pěsti a velký žlutý mikrobus zaparkovaný naproti němu se na dvou místech zmuchlal jako papír. Dam trhnul ruka a pomalu se začal otáčet k Balamovi, který se pořád jen smál. Mikrobus se se skřípotem začal sunout po zemi a Dam ho konečně po ďáblovi hodil.
Balam zmizel pod hromadou naříkajícího šrotu a Dam se vrhnul ke mě do auta. Strčil klíčky do zapalovaní a nastartoval. Když byl čas vycouvat a ujet, uviděli jsme mikrobus osdunutý stranou a Balama pryč. Dam se rozhodl nezjišťovat co se s ním stalo a místo toho šlápl na plyn, za což jsem mu byla nesmírně vděčná.
~°~
Když Dam přeřazoval, ještě se mu třásly ruce. To, co Damián udělal s tím autem – a já s tím Běsem – byl přesně ten důvod, proč po nás teď šli. Z Běsu jsem si ale přestala dělat jakékoli starosti ve chvíli, kdy se nám Balam ukázal v celé své schizofrenně třetinové kráse – beran, člověk, býk.
Balam byl démon a víc než to. Byl to přímo ďábel. Jeho moc spočívala zejména v jeho slovech. Dával perfektní odpovědi na minulost, přítomnost i budoucnost. Jeho slova mohla zničit všechno, protože jak mile jednu pravdu vyslovil, zároveň ji i změnil. A měnil je většinou ke svému prospěchu. Proto bylo tak nebezpečné, když mu Dam položil otázku, třebaže se jen týkala nepřítomné Běsu. Protože ve chvíli Balamovi odpovědi, mohl skutečnost a budoucnost překroutit a Běse povolat rovnou v tu chvíli a v tom místě na nás.
Ten druhý důvod mu Dam taky nezapomněl ukázat. A to kouzla. Balam se tím živil a Dam mu před malou chvílí zrovna ukázal jídelní lístek ze sebe samotného. Taky proto se Balamovi přezdívalo Kouzelník.
Dam měl nohu ztěžka položenou na plynu a kličkoval ulicemi města. „Vidíš ho někde?“
Otočila jsem se, ale nic jsem nezahlédla. „Ne.“
„Jsi v pořádku Nin? Není ti nic?“
„Ne a tobě? Co tě to napadlo házet po něm mikrobus?“
„A co jsem měl dělat jinýho? Házet po něm buráky?“
Zabručela jsem mu na souhlas a zkontrolovala naše bezpečnostní pásy. Rádio bylo vypnuté a my slyšeli jen zvuk výkonného motoru a v pozadí ruch města.
„Dame co s tím budeme dělat? On už o nás teď ví a nezastaví se, dokud nás nedostane. Běs ochutnal mě a Balam zase tebe. Není šance, že by se nám dřív nebo později nedostali na stopu.“
„Teď musíme hlavně pryč. Když to stihneme dostatečně rychle možná najdeme včas pomoc.“
„Dame ale oni všechny kouzelníky požírají... Je jedno, jestli po nás půjde sám Balam nebo pošlou někoho jinýho, pořád je to peklo a oni jsou démoni a ďáblové.“
„A my jsme stejně tak silní. Neboj se Nino, já je nenechám nám ublížit. Přísahám.“
Nejistě jsem se dívala na Damovu tvrdou tvář bedlivě sledující silnici. Byl odhodlaný. Položila jsem mu ruku na jeho, kterou svíral řadící páku a stiskla jsem ji.
Vyjeli jsme z města a vydali se silnicí mezi poli, kterou moc auta nevyužívala. Dam na to konečně pořádně šlápl a my se hnali vpřed. Najednou, jakoby do nás něco narazilo. Auto dostalo na deštěm zmáčené silnici smyk a my se štěstím nepřevrátili. Dam nezjišťoval co to bylo a vyrazil dál, ale naše auto bylo jako kulečníková koule uprostřed turnaje. Potom začali praskat i okna auta.
„Kde je?“ ptal se Dam, ale já nic neviděla a auto bylo dál jako smýkané proudem.
Konečně to přestalo a my jeli dál, ještě rychleji než předtím. Odjeli jsme skoro čtvrtinu nádrže, když se Dam rozhodl konečně zastavit. Zajel na vyvýšené místo navoženého převisu a s písčitým podkladem. „Myslím, že jsem v bezpečí,“ řekl.
Zastavil a chvíli v autě jen tak seděl a hleděl před sebe, než si odepl pás a pomalu otevřel dveře. Vylomila jsem zbytečky skla ze svého okna, které by mě mohli při dalším otřesu zranit a pomalu vylezla za Damem.
Přešla jsem k dveřím řidiče a řekla jsem: „Myslím, že jsme se mu ztratili.“ Pomalu jsem se se sklem v ruce otočila na Dama. Koutkem oka jsem zahlédla na konci auta jak ze střechy nad kufrem visí pár zvířecích nohou s kopyty. Jako by jsme vezli na autě krávu...
Pohlédla jsem na Dama, kterému se podezřele zaleskly oči. „Ani nevíš, jak moc jsme se mýlili.“
Dokončila jsem otočku a uviděla usměvavou hlavu Balama, jak na mě zírá ze střechy auta s oličejem nad předním sklem. Vezl se s námi a mi o tom neměli ani ponětí.
Byli jsme absolutně v háji.
DOSLOV
Balam seskočil z auta a svýma býčíma nohama udělal několik kroků podél dveří.
„Můžu vám učinit nabídku,“ řekl slizky a potěšeně. „A nebo vám můžu odpovědět na otázku, co bude dál.“
Podívali jsme se s Damem na sebe. Ta druhá možnost znamenala, že nám odpoví na naši budoucnost a naše duše v tu chvíli pohltí cosi, co v běžné řeči znamená smrt. Až na to, že pro kouzelníky absolutní smrt není. Je jen něco, co umožňujě dál vnímat a v případě ďáblů to znamená věčná muka.
Dam mě pevně stiskl kolem ramen a s vlastním sebezapřením se nadechl. „A ta nabídka je...“
VYSVĚTELENÍ
Balam – mocný ďábel z pekla. Odpovídá na to, co bylo, je a bude. Často je znázorňován se 3 hlavy – býka, člověka a berana. Má planoucí oči a ocas hada a jezdí na medvědu. Říká se mu také Bileám, Balan nebo Kouzelník.
Bies – nebo také Běs, Ďas nebo Čert. Je to zlý duch, démon a někdy také ďábel.