9.
Zmatek
Byl to pohled z okna, co mě týden po návratu do školy zachránil od výjimečně příšerného dne. Venku se převalovaly mraky sem a tam a chvílemi vypadaly, že spadnou na zem a rozprsknou se o silnici, a pod nimi seděl Dan. Na obrubníku, vedle semaforu, se špičkami bot přitisknutými k postranní čáře, jakoby čekal na povel Start!, aby mohl vyběhnout.
Ručička hodin ve škole ukazovala pomalu konec hodiny a začátek třicetiminutové polední pauzy a já už měla zbytek vyučování jen obličej přilepený ke sklu a doufala, že Dan mezitím nikam neodejde.
Když zazvonilo, ani jsem si neposlechla, z které strany v učebnici máme domácí úkol, protože jsem hned vyběhla ze třídy, po schodech dolů, skrz dveře a po chodníku přes ulici až k semaforu.
„Ahoj!“ hekla jsem udýchaně s pusou od ucha k uchu. Po rameni mi klouzala rozepnutá mikina.
„Ahoj,“ zvedl hlavu z kolenou. „Chceš být zase nemocná?“
„Jak víš, že jsem byla nemocná?“ zarazila jsem se.
„A nebyla?“
„Byla...“
Nastalo trochu rozpačité ticho a já si přešlápla. Najednou jsem nevěděla, co mu vlastně říct a už vůbec jsem nevěděla, proč jsem se sem za ním tak rozeběhla.
„Proč tu zase sedíš?“ zeptala jsem se ho, ale neodpověděl a tak jsem pokračovala já. „Vypadá to, že bude pršet. Nechceš se jít schovat?“
„Myslíš zase do nějaký kavárny?“
„Ne, myslela jsem do školy. Mám teď půl hodiny volno, tak mě napadlo, že bys mohl sedět v šatně se mnou,“ navrhla jsem a rychle dodala: „Teda a hlavně v teple a suchu.“
Dan se dlouze zadíval na budovu přes ulici a mhouřil při tom oči. Už jsem čekala, že odmítne, když se nakonec trochu váhavě zvednul a opucoval si kalhoty.
„Nebude to někomu vadit?“ zeptal se mě a pořád nevypadal mým nápadem moc nadšeně.
„Ne,“ ujistila jsem ho. „Nikdo si ani nevšimne, že tam jsme.“
„Tak... tak dobře.“
Dan za mnou nejistě došel do školy a přitom se pořád rozhlížel do stran a tak vůbec mi přišlo, jako by se celý krčil. Byla sice pravda, že jsem ho vlastně vůbec neznala, ale tohle bylo podivné chování na každého. Dokonce ani já se takhle neschovávala sama do sebe, když jsem měla číst nahlas, a to pro mě znamenalo to vůbec největší zlo na světě.
Posadili jsme se na krátkou lavici na úplném konci šatny, kde už za námi byly jen dveře do tělocvičny. Čekala jsem, jestli Dan něco řekne, třeba proč byl zase před školou, nebo jestli nebyl taky nemocný, ale on se jen roztřásl a v obličeji měl nervózní, ostražitý výraz.
„Takže ty…“ nadechla jsem se, že mu něco povím, ale dveře tělocvičny se rozletěly a z nich vyšla skupinka kluků, kteří si zřejmě místo polední pauzy byly zahrát volejbal. Prošli kolem nás, jeden po druhým a přitom se dva z nich důkladně zadívali na Dana, jako by to byl nějaký vetřelec. Podívala jsem se na něj taky – zatnuté pěsti, napnuté svaly a výraz, jako by byl připravený okamžitě na někoho skočit a vyřídit si to s ním.
Trochu nejistě jsem do něj šťouchla loktem, abych ten oční kontakt mezi ním a mými spolužáky rozptýlila, ale nestalo se nic. A potom někdo z druhého konce chodby směrem k nám a skupince odcházejících zavolal: „Hej! Ty!“ a Dan vyskočil z lavice, prodral se mezi těmi kluky a rozeběhl se pryč.
Všichni jsme se dívali zaraženě za ním, a když nám zmizel z dohledu, všichni se otočili pro změnu na mě.
„Co to jako bylo?“ zeptal se mě jeden z kluků.
Přála jsem si být neviditelná. „No, já…“
„Kdo to vlastně vůbec byl?“ zajímal se zase jiný kluk. „Ty ho znáš?“
„A co tady dělal?“
„Byl to nějakej magor,“ řekl další, ale to už se bavili mezi sebou a tak jsem využila příležitosti, vstala z lavičky a prosmýkla se mezi nimi, dokud jsem měla možnost.
Vyšla jsem ze školy ven a doufala, že Dan bude někde poblíž, ale byl dočista pryč. Nenašla jsem ho ani u silnice, kde sedával, ani o ulici dál. Když už mě studený vítr profoukl tak, že jsem začínala zase kašlat, vzdala jsem to a vrátila se do školy.
Byla jsem z toho všeho najednou tak zmatená, že jsem dokonce začala uvažovat, jestli jsem se dneska potkala s tím stejným klukem, který mě před týdnem vzal na čaj.