7.

22.04.2014 09:09

Zachránci a zachráněnci

 

Když jsem jeho poslední poznámku o fialovosti mých rtů už neokomentovala, zůstali jsme v relativním tichu – my dva jsme nemluvili, zatímco mluvilo všechno kolem nás včetně vrčícího topení pod stolem. V podivném napětí jsme si dopili svoje půllitrové hrnky čaje, konečně se zahřáli a potom se přiblížila ta chvíle, kdy k nám měl zamířit číšník, a já budu muset přiznat, že nemám peníze.

     Blížil se rychleji, než jsem zvládla přemýšlet, už dotahoval poslední kroky k našemu stolku a já věděla, že od nosu až po uši rudnu.

     Najednou stál u nás a já se zhluboka nadechla, abych ze sebe něco vykoktala. Udělala jsem jen „E –“ a do řeči mi skočil ten kluk.

     „Omlouvám se, že je taková pomuchlaná,“ řekl číšníkovi, když stáhl bankovku z topení a natáhl s ní k němu ruku, „ale promokli jsme až na peníze.“

     Skoro se mi chtělo zasmát, ale překvapení bylo silnější než jeho vtípek.

     Číšník jenom chápavě kývnul hlavou, řekl: „V pohodě,“ a vrátil mému – teď už – zachránci čtrnáct korun. Sebral nám ze stolu nádobí a zase se odporoučel.

     A já nevěděla, jak se teď chovat. „Promiň,“ vyklopila jsem ze sebe a hned na to: „Teda díky. Vlastně díky a promiň. Teda jako…“

     „Nech to bejt,“ zarazil moje trápení a zabodl do mě oči. „Je ti líp?“

     „Jo.“

     „Přestala jsi modrat.“

     „Jo.“

     „Teď jsi červená.“

     „Hm.“ Byla jsem totálně zaražená. Nemohla jsem se přinutit znovu začít fungovat.

     „Co je?“ Už zněl trošku nejistě.

     „Fakt díky. Vrátím ti to. Kolik to…“

     „Nech to bejt,“ zopakoval poněkud pevněji a odsunul se od stolu. „Rádo se stalo.“ Sáhnul po mikině, jejíž rukávy, kapuce a spodní lem byly pořád viditelně vlhké, navlíkl si to na sebe a zůstal stát, jako by na něco čekal.

     Usoudila jsem, že to bylo na mě a tak jsem se zvedla ze židle taky, popadla svůj batoh a vyšli jsme z kavárny.

     U dveří jsem se otočila směrem, odkud jsme přišli, zatím co on úplně opačným. Už to vypadalo, že se každý rozejdeme jiným směrem, když jsem sebou trhla a obrátila se čelem vzad.

     „Já vím, že je to asi divný, tohle všechno,“ máchla jsem rukama do vzduchu v marné snaze vyjádřit se nějak přesněji, „ale fakt díky za to, co jsi udělal,“ vydechla jsem zhluboka.

     „O nic nešlo, vážně…“

     „Pro mě šlo,“ namítla jsem tiše a on na mě zůstal koukat.

     A koukal se nějak jinak, víc zamračeně, jakoby víc pátravě.

     „No, já… Jsem Klaudie,“ natáhla jsem k němu váhavě ruku. Když už nic jiného, byla jsem alespoň slušně vychovaná.

     „Daniel,“ stiskl mi ji. „Ale říkej mi Dan.“