6.
F jako fialová
Dostala jsem ovocný čaj ani jsem si nevšimla jak. Nepostřehla jsem, že by mi ho někdo objednával, nevšimla jsem si ani číšníka a málem bych si ani nevšimla, jak si ten kluk strčil ruku do kapsy a vylovil z ní papírovou bankovku. Položil ji na stůl a přitlačil na ni, až se do stran vykutálelo několik kapek. Trochu tu zmuchlaninu o hranu stolku narovnal a potom ji položil na topení pod oknem vedle nás. Nakonec si ještě vysvlékl mikinu a zavěsil ji na kraj topení k tomu.
Dělal to, jako by to byl nějaký rituál, jako by peníze vysušoval už nejméně po sté a rozvěšování mokrého oblečení bylo každodenní samozřejmostí.
Když se na mě podíval a já pochopila, že zase hloupě zírám, přitáhla jsem si k sobě kouřící hrnek a vhodila do vody sáček čaje. Dívala jsem se, jak se barvy rozptylovaly a zabíraly území, přebíraly vládu a nakonec zcela obsadily hrneček. Bylo to lepší, než tam jen tak sedět a trapně mlčet.
„Díky,“ dostala jsem nakonec ze sebe s očima pořád upnutýma na čaj.
„To je v pohodě,“ řekl na to a svezl se na židli níž, jako by z něj právě něco spadlo. Zato já byla napnutá jako kšandy, protože jsem si uvědomila, že u sebe nemám ani korunu.
Podívala jsem se na svůj batoh, co mi ležel u nohy židle a kolem něj se už tvořila loužička. Skopla jsem ho patou víc pod sebe, aby nebyl tolik vidět a založila jsem si ruce do klína.
Nevěděla jsem, co tu dělám.
„Napij se.“
„Co?“ ohradila jsem se ostře. Přikázal mi to tak nějak nekompromisně a to se mi nelíbilo.
„Prochladla jsi, a jestli nechceš mít opravdu hnusnej zápal plnic nebo něco takovýho, měla by ses co nejrychleji zahřát.“
Vytáhla jsem svoje ruce z pod stolu, ovinula je kolem šálku, a zadívala se na něj. „Proč se o mě tak staráš?“
„Nestarám,“ odsekl okamžitě skoro dotčeně, jako bych ho snad přistihla s plyšovým medvídkem.
„Ale jo, staráš,“ nedala jsem se, protože mě to po dnešku opravdu upřímně zajímalo. Ještě před chvíli mi věštili, že bych musela leda tak oněmět, aby si o mě vůbec nějaký kluk alespoň kolo opřel, a hned na to je tu tenhle a vede mě z deště na čaj a ještě má starost, abych nebyla nemocná. „Uhnul jsi mi.“
Koukal na mě, trochu vykuleně a mlčel.
„Uhnul jsi mi na tom chodníku. Sám jsi to tak přece říkal. Že mě nechceš mít na svědomí.“
Pořád bylo z jeho strany ticho. Vypadal, jako bych ho tím dostala, jako by najednou neměl co říct, co mi přikázat nebo proč na mě upírat ten starostlivo-zamračno-soustředěný pohled.
Přestala jsem na něj naléhavě poulit oči a radši jsem se zase opřela do židle a obrátila svůj obličej k oknu. Napadlo mě, že bych měla říct třeba promiň, že jsem na něj v podstatě bezdůvodně jenom protivná, ale žádný zvuk už ze mě nevyšel. Byla jsem zmatená a měla toho už dost. Cítila jsem, jak se mi něco rozpíná na hrudi a zevnitř to tlačí a zavřela jsem oči.
Možná jsem usnula a možná se jen hodně důkladně zamyslela, protože když mi znovu řekl, jako by předchozí věty vůbec neexistovaly: „Vážně by ses už měla toho čaje napít,“ měla jsem pocit, že uplynula nejméně hodina.
Otevřela jsem oči a poslechla ho.
Všimla jsem si, že se na mě zase tak divně zamračeně dívá a byla jsem z toho nervózní. Kluci se na mě nikdy nedívají. A když už, tak rozhodně ne takhle.
„Co je zas?“ řekla jsem mu najednou příšerně otráveným tónem, až jsem měla pocit, že si to nezaslouží, ale úplně stejně jsem dodala: „Už jsem se napila!“
Brousek v mém hlase přešel, až mi skoro připadalo, že si ho ještě vůbec nevšiml. „Máš pořád hrozně fialový rty.“