5.

03.04.2014 20:55

    

Naprostý (ne)zájem

 

Šel rychle, až jsem mu sotva stačila a několikrát mě i napadlo, jestli se mě náhodou nepokouší na poslední chvíli setřást. Že si to třeba s tím čajem rozmyslel a jediný co teď chce je zmizet z deště a mého dohledu.

    Byl několik dlouhých kroků přede mnou a proplétal se mezi deštníky a já za ním jen vlála jako nějaká špatně uvázaná šála. Lidi kolem na mě třeštili a kouleli očima, ale nikdo, ani jeden jediný člověk se u mě nezastavil a nezeptal se mě, jestli jsem v pořádku.

    Asi bylo normální potkat na dopoledne na ulici za příšerného lijáku cizí malou holku, co nemá deštník ani bundu, je na kost mokrá a fialová jak ta obloha nad námi.

    Asi bych na to už měla být zvyklá. Že si každý hledí svého. Že každý radši sklopí hlavu, jen aby mě a problémy, co ze mě prýští jak ta voda z rozšlápnutých kaluží, neviděl.

    Rozkašlala jsem, chytila se za prsa a klopýtla.

    Nic.

    Nikdo po mě nenatáhl ruku, ani tázavý pohled o mě nezavadil. V tu chvíli mě přestalo překvapovat, že si ten kluk seděl sotva metr od svištících aut na obrubníku a každému to bylo úplně fuk.

    Zavřela jsem oči a cítila, jak se něco uvnitř mě bolestivě stahuje. Zápal plic klepal na dveře. A potom mi na rameno spadla něčí ruka a mě to zastudilo, jak se mi z promočené látky vymáčkla voda a stekla mi po paži.

    „Jsi v pohodě?“

    „Vypadám tak?“ Byl to ten kluk a tvářil se starostlivě. Měřil si mě pohledem a já byla pořád v předklonu.

    „Ne,“ řekl a zatáhl mě za ruku, abych se zase rozhýbala. „Asi už jsi nemocná.“

    „Nepovídej,“ dostala jsem namáhavě ze sebe, zatímco mě vražedným tempem táhl chodníkem dál. „Jak to, že ty nejsi?“

    „No, já si už na zimu asi zvyknul,“ pověděl tak nějak zamyšleně a potom po mě střelil ostrým pohledem, o kterém jsem nevěděla, jestli znamená zlobu, nebo nesouhlas, nebo starost. „Narozdíl od tebe.“

    Nedržel mě za ruku, jak se dva lidi běžně držívají, ale svíral mi prsty zápěstí a spíš mě tak nějak za sebou vlekl. Zřejmě měl naprosto přesnou představu, kam jde, protože snad ani jedinkrát nezpomalil, dokud jsem neuslyšela cinknout zvoneček nade dveřmi. Během okamžiku na mě přestaly dopadat provazce ledové vody, ale ovanul mě teplý vzduch.

    Znovu jsem se rozklepala.

    Omotala jsem si ruce kolem těla, nahrbila jsem se a mžourala na lokál přes řasy plné vody. Chvilkami mě dokonce napadalo, jestli to už nejsou slzy, ale nevybavovala jsem si, že bych s pláčem od útěku ze školy začala.

    Škola.

    Znovu mě chytil za předloktí a dovedl mě ke stolečku v rohu místnosti. Posadil mě do křesla a přistrčil mi nápojový lístek.

    Podívala jsem se na ten barevně popsaný papír a udělalo se mi od žaludku trochu nevolno. Nemohlo to být snad ani déle jak hodina, co jsem seděla v suchu ve třídě a snažila se pochytat všechna písmenka, co se mi z Paní Bovaryové pomíchala na papíře. A k tomu mi ještě pořád zněly v uších ty kecy, co na mě kluci ve třídě pořvávaly.

    „...Slyšíš?“

    „Co?“

    „Jakej si dáš ten čaj?“ Zřejmě to opakoval, protože to říkal tak nějak důrazně.

    Podívala jsem se na ten pitomý papír s nabídkou a až moc ostentativně polkla. Ani se toho nedotknu. Nebudu číst! „Ovocnej. Dám si ovocnej.“ Vypustila jsem to z pusy tak prudce, až jsem se zadýchala. Moje plíce běžely závod, dost hlasitý závod. „Co je?“ zavrčela jsem a hned se zarazila. Bránit jsem se měla ve škole, před těmi tupci, ale on se mi neposmíval, teda... alespoň zatím.

    „Já jenom, no... Nemám tě odvíst radši k doktorovi. Vypadáš fakt hrozně. Teda, ne jako hrozně, spíš jako...“

    „Co?“ zeptala jsem se zase, tentokrát spíš trochu vystrašeně, protože na mě koulel očima, až mě to děsilo. Vždyť ten kluk byl úplně cizí!

    „Seš celá fialová.“