2. + 3. kapitola
II
PRŮCHOD
Skladba jídla určovala rytmus střídání dní a vlastně to byl jediný způsob, jak se neztratit v čase.
Meonik je odhodlaně počítala s důsledností, přesně jak ji to Stern naučil, ale párkrát by přísahala, že stráže jejich pořadí zaměnily.
Druhý večer od Edvidova příchodu Meonik dojídala jakousi nazelenalou kaši z dřevěné misky a pozorně přitom sledovala, až dojí i její tři kamarádky. Přesně po večeři byl totiž ten čas, kdy je má přivést k rohu Pokoje, aby jim tam mohli s Edvidem sdělit cosi neuvěřitelného.
Jeho plán byl prostý a stačilo mu jen jediné slovo, aby k němu Meonik zlákal – „Utečeš.“
Když jí to předešlé noci oznámil jako hotovou věc, místo toho, aby se mu vysmála stejně jako všem těm, kteří jí o svých vzbouřeneckých myšlenkách povídali v minulosti, jen na to nechápavě řekla: „Já sama?“
„Jo.“
„Tak to nejdu,“ zavrtěla hlavou.
„Proč ne?“ chtěl vědět Edvid a Meonik v tu chvíli na okamžik připadalo, jako by vypadal vyděšeně. Potom ale přimhouřil oči. „Koho chceš sebou?“
„Všechny.“ Zkusila to. Musela.
Udělal na ni obličej. „Ty nejlíp víš, že to je nesmysl. Musíš ubrat. A hodně.“
Netrvalo jí to ani mrknutí oka, než ze sebe vychrlila ty tři jména. „Elmah. Reesy. Zajma.“
A i přesto, jak moc se bránila připojit ke všem těm úvahám o úprku, i přesto, že sama měla v živé paměti cákance krve na zdi a kousky těl jejích kamarádů poházených mezi lavicemi, Edvid v ní vyvolával něco, co ji nutilo porušovat své vlastní zásady a pouštět se na tenký led. Obzvlášť potom, co je k všeobecnému zděšení navštívil Nuvein. Jenže s Edvidovým příchodem jakoby se věci obrátily vzhůru nohama a ona sama začala vyklepávat drobky.
Zase si začala zoufale přát a věřit. Dovolila si v sobě zažehnout jiskřičku naděje. Jenže teď, když stála zády opřená o zeď a pozorovala své tři kamarádky a Edvida v malém kroužku, tvářila se cynicky a povýšeně. Jakoby v ní zápasily dvě dívky, z nichž jedna chtěla mít šanci utéct a snít o normálním životě a druhá se držela chladného rozumu, který ji až do teď udržel naživu a při smyslech.
Zajma každou Edvidovu větu atakovala slovem: „Proč?“ a Edvid každý ten dotaz ignoroval a pokračoval ve své řeči. Když skončil, Meonik si uvědomila, kolik z toho, co napovídal předešlé noci jí, z vyprávění jejím kamarádkám vypustil.
Samozřejmě ji také zajímalo, kdo je Edvid vlastně zač, proč chtěl původně sebou vzít jen ji, proč jí dovolil přibrat k nim její kamarádky, proč je tak neochvějně přesvědčený, že jeho plán bude fungovat a plno dalších otázek, ale mlčela. A ne poprvé toho dne ji napadlo, že je Edvid chce možná jen poslat na sebevražednou misi, aby si v tom zmatku, až je budou stráže cupovat na malinké kousíčky, připravil podmínky pro vlastní útěk anebo je to Nuveinův zvěd, který pátrá po rebelech. Vlastně neměla ani ten nejmenší důvod mu věřit, ale pokaždé, když se jí zadíval do očí a ona nedokázala uhnout pohledem, něco uvnitř ní se pohnulo a probudilo a zabránilo jí ho od sebe odstrčit.
„Meonik?“
„Co?“
„Nějak divně se šklebíš,“ oznámila jí Zajma a trochu ustaraně si ji prohlédla.
Meonik se podívala nejprve na kamarádku a potom na Edvida, kterého zřejmě Zajma vyrušila z nějakého dalšího proslovu. „Ne, v pohodě, pokračujte,“ vybídla je, ale stejně je neposlouchala. Nemohla si pomoct, musela si to projít v hlavě ještě jednou.
Všichni v Pokoji věděli, jaké jsou šance na únik. Nulové. Ale pokud teď Edvid tvrdil, že tu přeci jen možnost je, musela ji využít. Za velmi krátký čas by si pro ni, Elmah i Zajmu přišel Nuvein. Odvedl by je, kdo ví kam a ona by si potom nikdy nedokázala odpustit, že nevyužila jediné šance, která se jí naskytla. Byla si víc než jistá, že ty, pro které si sem přijdou, když se naplní jejich čas, čeká smrt. Neviděla jiný důvod, snad jen ten, že by je přesunuli do dalšího Pokoje pro starší děti. Ale s tím, jak snadno Nuvein zabíjel, pokoušel-li se kolem něj k otevřeným dveřím kdokoli přiblížit, sázela na první možnost.
„Takže co?“ uslyšela Edvida. „Jak se rozhodnete?“
Meonik se vrátila z myšlenek do přítomnosti a najednou se cítila příšerně nervózně. Co když řeknou ne? Co když s ní žádná nebude chtít jít? Půjde sama? Nechá je tu? Neměla by jim za zlé, kdyby se k ní otočily zády. Žít na takovém místě je samo o sobě dost vyčerpávající, natož se ještě vystavovat takovému riziku s téměř jistým koncem, jenže k její nesmírné úlevě po menší odmlce Edvidův návrh všechny přijaly.
Meonik cítila úlevu. Až do teď si pořádně neuvědomila, jak moc ji na rozhodnutí jejích kamarádek záleží.
„Je tu jedna věc,“ ozval se Edvid směrem k dívkám, „kterou chci, abyste věděly a uvědomily si ji – jdete, protože na tom Meonik trvala, žádný jiný důvod tu není.“
Zajma i Elmah se na Edvida podívaly tak, jak se je Meonik ještě mračit neviděla, ale Reesy vypadala víc než co jiného prostě jen zmateně, než dotčeně. Na Edvida ale jejich uražené pohledy neměly nejmenší účinek.
„Já vedu Meonik, ona vede vás. Ne vy ji, ne já vás. Pokud mi nebude stačit ona, zastavím. Pokud mi nebudete stačit vy, pokračuju a neohlížím se.“
„A když nebude Reesy stačit a Meonik se zastaví?“ zeptala se provokativně Zajma a Edvid si povzdychl a trochu svěsil ramena.
„Pokud zastaví a já s ní nehnu, tak zastavím taky. Už si rozumíme?“
„Jasně,“ zazubila se na něj Zajma. Věděla, že Meonik žádnou z nich nikde nenechá, takže tyhle Edvidovi řeči byly vlastně úplně k ničemu.
Pokoj se utápěl ve tmě a tiše dýchal spolu se svými obyvateli. Pět jich ale bylo vzhůru a jejich nervy se napínaly jako struny, zejména potom ty Meoničiny, protože měla neodbytný pocit, že svoje kamarádky uvrtala do smrtelného nebezpečí.
Vstala z postele, potichu se dokradla k Reesy, zatahala ji za vlasy a stejně tak vyzvala i Elmah a Zajmu. Nenápadně se jedna po druhé odkradly do umýváren, kde už na ně čekal Edvid. Meonik si ale všimla, jak se Reesy čím dál častěji sklání ke své noze a neohrabaně si sahá na kotník, až to nakonec nevydržela a popadla ji za loket.
„Co je? Děje se něco?“ zeptala se jí a byla přesvědčená, že Reesy si to rozmyslela a na poslední chvíli se chce vrátit.
„Ne, neděje,“ špitla.
„Co to tam máš?“ mračila se Zajma.
„Nic!“
Všichni na Reesy upřeli pohled a zatvářili se nervózně, až to nevydržela a neochotně odtáhla kousek ponožky od kotníku. Zděšením se mohli ti čtyři zalknout, když uviděli schovanou lžíci obroušenou do tvaru nože s opravdu ostrými okraji, které Reesy celou nohu škrábaly do krve.
„Zbláznila ses?!“ zděsila se Elmah. „Vždyť tě uvidí Nuvein! On to ucítí, pozná to! Určitě sem teď vrazí a rovnou na místě nás všechny rozklová! Musíš se toho zbavit, hned!“
Teď už Meonik chápala, proč Nuveinova včerejší návštěva Reesy tak vyděsila. Vlastně se strašně divila, jak je možné že Reesy je pořád mezi živými a ještě k tomu bez sebemenší újmy. „Kde jsi to vzala?“ zeptala se jí. Všechno, co jim poskytli, bylo dřevěné a to včetně příborů. „Kdo ti to dal?“
Reesy se začala slabě třást, jakoby se měla každou chvílí rozbrečet. „Prostě se mi to objevilo pod dekou. Samo od sebe, no vážně.“
„Víš, že to zní dost nepřesvědčivě, že jo?“
„Jo, vím,“ zakňourala a vypadala vyděšeněji, než všichni ostatní. „Ale je to pravda. Nelžu.“
„Tohle je snad zlej sen,“ lamentovala Elmah. „Proč jsi to prostě někam neodhodila? Nebo to…“
„To už je teď jedno,“ přerušila ji Meonik. „Nebudeme to tu nechávat, nechci, aby to někdo našel a Nuvein z něj potom udělal kaši. Jestli utečeme, dostaneme to odtud pryč a jestli ne, tak nás to bude stát život tak jako tak, lžíce nám už nepřitíží.“
Edvid to celé tiše pozoroval a potom se nepatrně ušklíbl a prošel kolem umyvadel, aniž by jedinkrát spustil vodu. Meonik se zarazila, ale srdce jí z toho všeho tlouklo tak rychle, že neměla už sílu odhalovat další záhady. Jen zatřásla hlavou a následovala ho.
Po umývárnách se Edvid pohyboval, jako by v Pokoji žil už celá léta. Když dostatečně obešel celý prostor a ujistil se, že tam jsou sami, vlezl do jedné místnůstky sloužící jako toaleta na samém okraji umýváren a zmizel jim z dohledu. Zajma si trochu rozčarovaně odkašlala, protože čekala, že Edvida zastihly nervy nepřipraveného a musel si odskočit, on ale vystrčil hlavu a syknul na ně, aby šly za ním.
Zajma tiše zavrčela: „No to si snad ze mě dělá srandu, na jeden záchod já s ním rozhodně nevlezu,“ ale Elmah do ní strčila a tak nakonec vešla do kabinky jako první.
Prapodivné světlo, které vyplňovalo umývárnu, na tento odlehlý kout už nedosáhlo. Celý tenhle kousíček byl tak zastrčený, že se Meonik nemohla rozhodnout, jestli o něm ví, nebo ne.
Když se všechny namačkaly okolo Edvida, nakázal jim, aby mu trochu zase ustoupily a sám si klekl a přitiskl tvář na špinavou zem. Prstem začal šťourat spáry v protější zdi, dokud se z jedné nezačal drolit písek. Když už se na zemi válela dva palce velká hromádka odrolené stěny, začal do kamenů tlouct naplocho pěstí a nakonec uvolněné kameny vyšťouchal loktem na druhou stranu zdi. „Jdeme,“ zašeptal a prosoukal se malým otvorem.
Meonik stála v umývárnách, o kterých si myslela, že je zná dokonale do poslední dlaždice a praskliny a koulela očima na díru, kterou právě zmizel ten divný kluk.
V otvoru se objevila Edvidova hlava. „Tak co je? Za mnou!“
Dívky se podívaly jedna po druhé. Meonik měla nutkání nastrkat kamarádky do té díry první, ale Edvidova natažená ruka směřovala přímo na ni.
„Meonik, tak už polez,“ sykl na ni a ona poslechla.
Když se všichni prosoukali na druhou stranu, Meonik si všimla, že něco není v pořádku. Kabinka, kterou sem přilezli, byla na konci první řady. Za ní se měly nacházet ještě dvě další. Ale po její pravé straně byla zeď. Druhá a třetí řada musela být potom o jednu kabinku kratší a tomu nerozuměla.
„Počkat,“ ozvala se a ukázala na vyndané kameny. „Neměli bychom to tam zase vrátit?“
„Ne, to už je jedno,“ řekl Edvid.
„Ale co když to najdou?“
„Tudy už se stejně nikdo nedostane. Průchod jde použít vždycky jen jednou. A až to najdou – jestli vůbec – tebe už to nebude muset zajímat. Věř mi.“
Nutkání narovnat všechno zpátky tak, jak bylo, nakonec musela potlačit i Elmah, když se Edvid vydal nekompromisně dál. Prošli malým tunelem a dostali se do soustavy chodeb a chodbiček. Některé byly tak malé, že jimi museli lézt po čtyřech. Všude je obklopovala naprostá tma a v dívkách se občas probouzela úzkost. Edvid byl vždy první a naprosto neomylně je bez jediného zaváhání vedl, dokud nezastavil.
Zlověstná čerň popínala všechen prostor a jakoby se dostávala i do myslí vetřelců a snažila se je zahalit a zmást. Nebylo vidět na konečky vlastních řas, ale Edvid před sebe natáhl ruku a... otevřel dveře, z kterých se vyvalilo oslňující bílé světlo.
Dívky si zakryly oči rukama a Reesy, celá vyděšená z toho všeho dokonce uvažovala, že si dlaně z obličeje už nikdy nesundá. Edvid počkal, dokud si všichni nepřivykli světlu a potom máchnul rukou k tomu jasnému prostoru. „Račte vstoupit,“ vybídl je.
Meonik nedůvěřivě natáhla krk. Byla to malinkatá místnůstka bez oken, bez svíček a vůbec bez jakéhokoli logického zdroje světla. Ta jakoby odnikud vycházející záře tam prostě byla, sama o sobě existovala a vše vyplňovala.
Edvid do Meonik šťouchnul a potom vecpal za dveře i zbylé tři dívky. Chytl se dveří a pomalounku je začal zavírat.
Reesy začala panikařit a Meonik na něj vyhrkla: „Ty nejdeš?“
Edvid zakroutil hlavou. „Ne. Tady to pro mě končí.“
„Jak to myslíš? To tady zůstaneš? Už se neuvidíme?“ V Meonik se neočekávaně vzedmulo rozčarování. Takhle jí to přeci neříkal!
Edvid se lehce usmál. Za tím ušklíbnutím ale bylo něco víc. Samolibé potěšení. „Až zavřu dveře, musíte omezit veškerý pohyb. A hlavně si nevyplýtvejte všechen vzduch na nadávání,“ řekl a loupl očima po Zajmě. „Budete čekat a vyjdete, až nastane čas – to poznáte. A ještě jedna věc,“ odmlčel se. „V žádném případě nesahejte na kliku!“
„Počkej –!“
„Hodně štěstí, ještě se setkáme.“
Dveře se zabouchly.
III
NUVEIN
Ozvalo se cvaknutí a klika se pohnula. Dívky se našponovaly a nervy napnuly k prasknutí, nikdo skoro ani nedýchal. A potom se dveře pootevřely a vpustily do stísněné místnůstky mezi čtyři skleslé postavy čerstvý vzduch.
Meonik se samou úlevou chtělo skácet k zemi. Ani jedna z nich neměla tušení, kolik času od chvíle, kdy za nimi Edvid zabouchl, uplynulo a už před nějakou dobou začaly propadat panice, že se dveře třeba ani nikdy neotevřou.
Okamžik radosti ale téměř ihned vystřídala ostražitost. Dívky, přestože je v místnůstce už nic nedrželo, zůstaly stát napjatě na místě a v hlavách se jim vyrojily pochyby. Co je za těmi dveřmi? Kde jsou? Co bude dál? Kde je Edvid?
Zajma po chvíli bezvýsledného zírání skrz škvíru kopla do dveří a jedno jim bylo jasné okamžitě – nejsou tam, odkud do místnosti vešly.
Všechen prostor před nimi vyplňovala tma a světlo z místa, kde byly, překvapivě rychle sláblo. Nejistě překročily práh, a když jejich oči přivykly šeru, všimly si, že se nachází v obrovském sále. Vzduch tady pulsoval načervenalou září, která ředila tmu, ovíjela se kolem podpůrných sloupů a zalézala do stropních kleneb.
Krok za krokem se opatrně sunuly vpřed. Meonik se ohlédla za místností, ale když uviděla uvnitř se cosi zablýsknout, cítila své srdce až v krku. Věděla jistě, že uvnitř nic nebylo, byla to jen dokonale prázdná svítící místnost. Zatahala Reesy za ruku a ukázala prstem na podivné odlesky. Nejistě se od ostatních oddělila a doběhla zpátky. Nevěřila svým očím, když na zemi, v místě, kde ještě před malým okamžikem stály, našla ležet čtyři lesklé, bezpochyby z kovu vyrobené zbraně. Zaváhala, ale nakonec je všechny popadla a dovlekla ke kamarádkám.
„Ty si snad ze mě děláš srandu…“ hlesla Elmah. „To už rovnou můžeš křičet: Jsme tady, Nuveine, zamorduj nás!“
„Reesy má v botě kdo ví jak dlouho lžíci a nevšiml si jí ani při kontrole,“ připomněla Meonik sestřenici. „A my nemůžeme jít dál bez ničeho.“
Zajma se zamračila a vzala Meonik z ruky jednu zbraň – byla poměrně krátká a měla široký jílec – a potěžkala ji, jakoby z toho snad mohla cokoli poznat. „Když se neobjeví, tak si přeci nemůže všimnout, že tu je kov. A jestli to tu nechal on, tak asi stejně ví, že tu jsme.“
„To nedává smysl,“ zakroutila Reesy hlavou.
Zajma se na ni uvědoměle povídala a potom zavelela: „Dělejte, musíme se hnout. Teď už je to stejně jedno.“
Meonik meč padl do dlaně, jako by čekal právě na ni. Bylo zvláštní si to přiznat, ale ačkoli neuměla bojovat a přestože to, co právě v ruce držela, bylo to největší provinění proti Nuveinovi a pravidlům Pokoje, cítila se lépe. Moct bránit svůj život nejen holými pažemi jí dávalo větší odvahu i naději.
Ani jedna z dívek neměla tušení, kam mají jít teď. Meonik doufala, že až se dveře otevřou, Edvid bude jednoduše stát u nich. Když se rozhodla utéct z Pokoje, vůbec nepočítala s tím, že její průvodce a osnovatel všech potíží, které teď měly, bude prostě z ničeho nic pryč.
Po špičkách se přesunuly až do středu rozlehlého sálu, když v tom sebou Zajma cukla a Meonik zpozorněla. Zdálo se jí, jakoby se na stropě mihl stín. Podívala se pozorněji, ale nic neviděla. Hned na to zase měla pocit, že slyší jakýsi pohyb. Rychle se ohlédla a opět tam nic nebylo. Ve stejnou chvíli se ale začaly otáčet i ostatní a Elmah pomalu pozvedala svůj meč vzhůru. Všechny se semkly zády k sobě a celé roztřesené se točily v kruhu. Na stěnách se objevily šedé stíny a kolem uší jim začalo cosi svištět.
„Co to je?“ zašeptala Reesy. „Je to Nuvein?!“
„Nevím… Ale jde to po nás!“ zaúpěla Meonik a rozmáchla se mečem, protože jeden ze stínů se rozletěl přímo na ni.
Bránily se, kolem jejich kruhu to začalo zuřivě vířit a ony s hrůzou zjistily, že žádná zbraň jim v tuhle chvíli není nic platná.
„Letí to na mě!“ oznamovala zoufale Zajma. „Do hajzlu je to ten pták nebo ne?“ klela a zuřivě se bránila.
Stíny vzlétly nad hlavy dívek, tam se spojily v jeden a ten se začal formovat do jasných obrysů – obrysů toho, čeho se k smrti děsily.
„Nuvein!“ vykřikla Elmah a veškerá snaha o udržení tichosti byla ta tam.
Ani neměly čas se tomu divit, jak na ně Nuvein pohotově zaútočil. Ladně a bez obtíží se vyhýbal nastavovaným čepelím a své tělo nechával rozplývat a zhmotňovat jak se mu právě zlíbilo. Kroužil nad dívkami jako nad kořistí a vypadalo to, jakoby se těm čtyřem jen vysmíval. Hrál si s nimi.
Byly tak vyděšené, ale přesto se urputně bránily. Nepochybovaly o tom, že tohle je jejich konec, ale odmítaly se vzdát bez boje, obzvlášť potom, co byly tak příhodně obdarovány zbraněmi.
A potom se stalo něco absurdního. Nuvein se rozpadl v stíny, z nichž jeden začal nabírat lidských tvarů. Vypadalo to jako figurína obalená černou, na zem skapávající hmotou. Žádná z nich, natož pohybu. V rukou té postavy se objevil meč stejný, jaký měly ony, a potom se ta bytost vznesla do vzduchu a zahájila útok.
Dívky se rvaly, máchaly kolem sebe zbraněmi a uhýbaly ranám, jak jen svedly. Zuřivě se bránily, když v tom útok znenadání ustal. Rozhlédly se jedna po druhé a s úlevou zjistily, že všechny vyvázly živé, jen s modřinami a drobnými šrámy. Nechtělo se jim tomu ani věřit. To přeci nemohla být pravda, že vyhrály, ne po tom, co viděly Nuveina vraždit v Pokoji. Nebo snad ano?
Postava ale nezmizela a po malé chvilce se zase snesla k zemi. Okamžik se zdálo, jakoby si tváří bez očí, nosu i úst dívky bedlivě prohlížela a potom se protočila za jedním z nosných sloupů a byla pryč.
Očekávaly další útok, rozhlížely se, odkud se zase vynoří, ale místo toho s nevýslovným údivem zjistily, že jich je pět. Najednou tam mezi nimi stály dvě naprosto identické Zajmy, které na sebe zíraly s naprosto stejnými výrazy plnými hrůzy a šoku.
Meoničino srdce tlouklo tolik, až se jí rozbrněly konečky prstů. „Zajmo?“ hlesla.
Obě Zajmy se otočily zároveň.
„To je šílený,“ zašeptala si Meonik pro sebe. „Tohle je fakt šílený…“
„Jedna z nich bude určitě ta věc!“ zavolala Elmah a Reesy stále hysteričtěji dokola opakovala: „Co budeme dělat? Co budeme dělat?!“
Jedna Zajma se vrhla na druhou. Meonik sebou cukla a potom se rozeběhla k bojujícím dívkám. Neměla nejmenší tušení, která je která, ale doufala, že pravá Zajma jí neublíží a tak začala strkat do první, kterou potkala. Dívka jí však útoky začala oplácet a tak se Meonik obrátila k té druhé a vší silou jí praštila plochou dlaní po tváři.
„Áu! U bohů, Meonik!“ zařvala ta druhá Zajma. „Přestaň mě laskavě mlátit a pomoz mi!“
Meonik se nerozmýšlela ani vteřinu, otočila se na patě a s mečem namířeným před sebe se postavila stvoření s podobou její kamarádky. Stály tváří v tvář, ale Meonik v sobě nenašla sílu to skoncovat.
„No tak, Meonik!“ volala na ni Elmah. „Na co čekáš? Zabij to!“
Ale Meonik nemohla. Představa, že by zabodla zbraň do těla někoho, kdo měl podobu člověka, který pro ni znamenal rodinu, ji téměř paralyzovala. V hlavě si neustále opakovala: Co když jsem se spletla? Co když je tohle pravá Zajma?, a nátlak její sestřenice jí ani trochu nepomáhal.
Zavřela oči, napřáhla se zbraní a švihla. Když oči otevřela, málem omdlela. Před ní, místo falešné Zajmy, stála Elmah se zakrváceným obličejem a výrazem plným zděšení a bolesti.
Meonik v zoufalství upustila meč a vrhla se k ní, ale to neměla dělat. Nebyla to Elmah, byl to jen převlečený přízrak a než se Meonik stačila vzpamatovat, ucítila na svém pravém předloktí pálivou bolest, jak jí kůží projela nepřítelova zbraň.
Zranění ji překvapilo tolik, že upadla na zem. Už celé roky se jí nestalo nic vážnějšího než odřené koleno nebo zadřená tříska v dlani a teď ji ta palčivá bolest na okamžik ochromila. Rychle se ale musela vzpamatovat, když na její hlavu mířila další rána. Vyskočila zpátky na nohy a uskočila dalšímu výpadu. Nikdo jí ale nestál po boku proti stínu v podobě Elmah a tak se ohlédla. Na kratičký okamžik spatřila výjev, kterému se jí ani nechtělo věřit.
Kolem v dohledu bylo najednou možná dvacet osob a všechny vypadaly jako ony. U jednoho podpěrného sloupu zápolila Reesy s falešnou dvojnicí Meonik, zatímco opodál bojovala další její kopie s jednou z několika Elmah, které tu byly a kousek vedle skutečné Meonik se bránila Zajma před zuřivými útoky dvou Reesy, jedné Elmah a dokonce i jí samotné.
Bylo jich tam tolik a všechny vypadaly na vlas stejně. Meonik se málem podlomila kolena, když si uvědomila, že se všechny čtyři kamarádky pravděpodobně zabijí navzájem.
Obrátila svou pozornost zpátky před sebe, kde stála Elmah a zpříma se jí zadívala do očí. Byla to skutečně její sestřenice, nebo jen přízrak? Meonik si nemohla být jistá ničím, ale zároveň nebyla schopná té dívce před sebou ublížit. A vzápětí ji napadlo, že to může být skutečná Elmah, která si naopak myslí, že Meonik stojící před ní, která ji zranila, je falešná.
Bezvýchodná, žalostná situace.
Elmah vyrazila proti své sestřenici a vydala při tom tak nelidský skřek, že nemohlo být pochyb o tom, že to není člověk. Jenže i přes to nebyla Meonik schopná zaútočit. Do vzduchu se ale vymrštily jiné dva meče a jejich hroty se zastavily až Elmah u krku. Meonik se zaraženě ohlédla na své zachránce, kterými byly Zajma s Reesy a přitom si také všimla, že nikdo jiný kromě nich už v sále není – všechny přízraky někam zmizely.
„Ukonči to, Meonik,“ ozval se Zajmin chladný hlas. „Hned!“
Meonik se opatrně skrčila pro svůj meč, který předtím upustila, ale když zbraň pozvedla, roztřásla se jí ruka. Její dvě kamarádky byly očividně přesvědčené, že osoba před nimi je nepřítel. Kde potom ale byla pravá Elmah?
„Na co sakra ještě čekáš?!“ štěkla po ní Zajma. „Dělej, zabij tu věc!“
Meonik přistoupila k obklíčené osobě a přitiskla jí meč na prsa. „Kde je Elmah?“ zeptala se, ale žádné odpovědi se jí nedostalo a tak přitlačila ještě víc, až přes šaty začaly prosakovat kapky lepkavé tekutiny. „KDE JE?!“ zahřměla.
„Meonik!“
Meonik strnula a přimhouřila oči. Znělo to přesně jako hlas její sestřenice, jenže postava před ní mlčela.
„Rychle, Meonik!“ zavolala Elmah zase a ona se otočila, aby zjistila, odkud hlas vychází.
Už podruhé ale udělala tutéž chybu, která se jí mohla stát osudovou. Ruka falešné Elmah vystřelila vzhůru a udeřila jí do obličeje. Meonik by přísahala, že ta pěst byla snad z olova, jakou měla sílu. Rychle se ale vzpamatovala a bezmyšlenkovitě vrazila té věci meč do hrudi. Bytost nelidsky zasyčela a rozplynula se v mnoha malých stínech do ztracena.
Zajma s Reesy popadly Meonik, otřesou skutečností, že zapíchla meč do těla své sestřenice, a táhly ji pryč na druhý konec sálu.
Elmah stála u otevřených dveří a zuřivě na ně mávala.
* * *
Na druhé straně stál Edvid. Přes hnědou kazajku měl nataženou kroužkovou košili a u pasu se mu houpal uvázaný meč. Za ním stál bezmála tucet mužů.
Meonik vletěla dovnitř, div se nezastavila o člověka, co jí vběhl do cesty a užasle se podívala na toho jediného, kterého tam znala. „Edvide…?“
První, co ji napadlo, když ho uviděla, bylo, že vypadá starší, než jak působil v Pokoji a druhá věc, co ji proběhla hlavou, že působí mnohem víc… sebevědomě a neohroženě.
„Nemáme čas, jednotku vám představím až později, teď se musíme odsud rychle dostat,“ zpražil ji a otočil se zády, jako by mu byla najednou na obtíž. Potom se ale zastavil a se slovy: „Říkal jsem ti přece, že se ještě uvidíme,“ se usmál. „Teď to teprve začíná,“ dodal, než se začal proplétat mezi muži.
Meonik si hřbetem ruky otřela krev, která jí stékala po spánku a slepovala dlouhé vlasy. Tak nějak doufala, že to, co bylo před okamžikem, byl ten útěk a tohle setkání je právě už ten konec. Mýlila se ale, jako toho dne už několikrát. A možná největší omyl bylo věřit Edvidovi. Cítila se zmatená a zrazená, nechápala, proč je nechal v místnůstce a proč jim nepřišel na pomoc, když byl celou dobu jen kousíček od nich. Nešlo jí na rozum, jak se dostal sem nebo jak se sem dostali ti ostatní lidé a vůbec co to má u všech bohů vlastně znamenat?
Pohlédla se na své kamarádky. Byly živé a až na potrhané šaty, špínu a únavu v pořádku. Měly odhodlané výrazy a vypadaly, že jim je na rozdíl od ní jedno, jak se sem Edvid dostal, hlavně, že tu je a ony už nejsou sami.
V Meonik se ale vzedmul vztek. Měla Edvidovi věřit, tisíckrát ji ujišťoval, že může, jenže teď jí spíš připadal jako intrikán a zrádce. „Co tohle má znamenat?!“ křikla do jeho vzdalujících se zad. „Kde to jsme a kdo jsou tihle?!“ ukázala na muže kolem a přitom se hrozivě mračila.
Edvid se k ní nevzrušeně obrátil a lhostejně pronesl: „Jsme v Pevnosti, někde tady je Pokoj a my jdeme odsud ven. A tohle je moje jednotka, která tě… tedy vás přišla zachránit. Pokud to chceš jmenovitě a nemyslím si, že by ti to teď k něčemu bylo, tohle je Lort, můj zástupce, Saeh jako druhý zástupce, léčitel Faoli, navigátor Teler, expert přes kladení a anulování pastí Nuspin a Garleo, Poum, Ledy, Ij a Hinq jako ti nejlepší vojáci vycvičení pro všestranný boj. Tak,“ vydechl, očividně spokojen se svým proslovem a Meoničiným šokovaným výrazem. „Ještě nějaké nesrovnalosti?“
Meonik zamrkala a zavřela pusu. Bylo to na ni od Edvida hodně slov, zával jmen a plno specializací, ale ona se jím zmást nenechala. „Jo. Sousty! Tak na začátek o co tu k čertu jde? Já myslela, že tě Nuvein hodil do Pokoje a ty seš zatím nějakej velitel?! Jak je možný, že jsi…“
„Meonik, uklidni se.“
„Nechci se uk–…“
„Lorte!“ přerušil ji Edvid zase, jakoby ji vůbec neposlouchal a mávl na nějakého mladíka. „Vezmi je a dejte jim vodu, jsou vysílené.“
Lort, na první pohled stejně starý jako Edvid, se světlými, rozcuchanými vlasy a úzkýma očima jakoby jí někoho připomínal, ale Meonik moc dobře věděla, že je to nesmysl. Nemohl, to bylo vyloučené. Lort na dívky mávnul rukou, aby šli za ním, ale Meonik zadržela na místě ruka, kterou ji Edvid položil na rameno.
Cukla sebou.
Edvid si její reakce nevšímal. „Meonik, poslyš,“ začal nezvykle rozpačitě a s jemným tónem v hlase, jakoby mu bylo něčeho líto. „Vím, že jste unavené a zmatené a stala se spousta věcí, ale musíme odsud co nejdřív zmizet, takže to všechno, co na mě chceš vychrlit, bude muset opravdu počkat.“
Meonik tiše supěla. Chtěla znát odpovědi, chtěla ujištění, že sebe a své kamarádky nezavedla do ještě většího nebezpečí, než jaké pro ně představovalo vězení, ale zároveň byla stále v údivu, že už jsou takovou dobu mimo Pokoj a pořád ještě naživu. Také ji zajímalo, proč v soukromí s ní mluví tak citlivě, zatímco před ostatními se k nim chová povýšeně.
Edvid se naklonil blíž k Meonik a starostlivě se na ni zamračil. „Nech si to čelo od Faoliho ošetřit. A ruku taky.“
Meonik se beze slova obrátila k někomu, kdo Faoli být mohl ale dost možná také ne a rozhodla se raději místo čištění roztržené kůže dohnat své kamarádky. Našla je společně s Lortem, který mezitím každou navlékl do zbroje, jakou nesli všichni, a když se k nim připojila, změřil si ji pohledem.
„Na, obleč si to,“ vrazil jí do rukou její vlastní. „Je to trochu velký, ale…“ pokrčil rameny a při pohledu na ni, jak se nemotorně souká do těžké kroužkové košile, která sotva slyšitelně cinkala, se uchechtl.
Meonik cítila, jak ji to táhne k zemi, ale potom se zarazila a zběsile se začala zase soukat z košile ven. „To je z kovu?!“ vyhrkla zděšeně.
„Ne, není!“ vztáhl k ní Lort ruce ve snaze ji uklidnit. „Tohle Nuvein neuvidí, nemusíš se bát, dobře?“
Meonik se přestala vysvlékat, ale o moc klidnější nebyla. „Jak to? Jste si tím jistý? A co ty meče, co máme? Vy ho neznáte, vidí úplně všechno. Všude. Tohle je vážně špatný!“
Lort si povzdychl. Její kamarádky mu šlo uchlácholit mnohem snáz. „Tohle není kov, je to v pohodě,“ ujišťoval ji a Meonik ho pozorně sledovala tak dlouho, dokud se skutečně neuklidnila.