1. + 2. kapitola
Samanta
Člověk je prý tvor společenský, který nemá rád samotu a vyhledává lidský kontakt.
V tom případě budu nejspíš jiný živočišný druh, protože když se za mými rodiči po zdlouhavém odcházení, a ještě delším loučení zabouchly dveře, samým nadšením se mi na tváři rozlil úsměv.
Nechápejte mě špatně, já je mám moc ráda a rozhodně se jich nepokouším zbavovat, ale vidina několika dní, kdy budu doma úplně sama, nikým nekorigována, naložená v bazénu v obklopení jídla, které jinak k vodě nesmí ani na metr, a se štůskem nastřádaných časopisů, je prostě lákavá a vítaná kdykoli a na jakkoli dlouho.
Opřela jsem se o stěnu a s nemizícím úsměvem zavřela oči.
Ticho. V domě se najednou rozhostil takový klid, že jsem dokonce slyšela hučet z kuchyně lednici. Ještě chvíli jsem zůstala nehnutě stát na místě, jen pro případ, že by se rodiče přihnali zpátky s tím, že si něco zapomněli, a když jsem tuhle možnost mohla bezpečně vyloučit, natáhla jsem se pro klíčky a vyběhla před dům.
Venku bylo krásně – teplo pozdně květnového dne mi dýchalo na tváře – a kromě toho tam na mě čekal můj nedávný narozeninový dárek. Obešla jsem starší, trochu potlučení Opel, usadila se za volantem a otočila klíčky v zapalování. Na to, že jsem měla řidičák teprve krátce, jsem pocítila nemalé souznění s řízením. Ne tak nadšeně se už na to ale tvářila máma, která si od mých osmnáctin vytrvale prosazovala právo minimalizovat moje vyjížďky bez dozoru na minimum.
Jenže, co oči nevidí, to rodič nezakáže, a tak jsem bez omezení a neopodstatněných tichých výkřiků pozor! a podívala ses doprava?! zajela do nejbližšího města, kde jsem si obstarala zásoby k přežití.
Jen co jsem dorazila domů, pustila jsem si nové album Snow Patrol a na talíř si vyskládala dobrou půlku nákupu. Do druhé ruky jsem popadla ještě sklenici džusu a steakový nůž a se vší tou náloží jídla, pití a příboru v náručí zamířila z kuchyně.
Balancovala jsem s nákladem celou cestu chodbou až k mému pokoji, kde jsem nepočítala se zavřenými dveřmi. Než jsem ale stačila zkroutit ke klice loket, dveře se rozletěli sami od sebe a z mého pokoje se vyřítil kluk s hlavou otočenou za sebe.
V ruce, v které jsem nesla nůž, jsem ucítila slabý tlak a hudbu na okamžik přehlušil zvuk tříštícího se nádobí. Po dlani se mi rozlilo lepkavé teplo.
Kluk na mě vytřeštil jasně modré oči a moje prsty na rukojeti ochably. Udělala jsem od něj krok dozadu a společně nám sklouznul pohled dolů, kde mu z břicha trčel nůž. Levou rukou si sáhl na krví nasáklou košili a nevěřícně pozvedl hlavu zpátky ke mně.
A potom se zřítil do střepů na zemi.
Kryštof
Když prvotní záchvěv chladu z mého těla odezněl, byl jsem schopný znovu nabrat vědomí a váhavě otevřít oči.
Ležel jsem na zemi v místě, kde se mi před očima znenadání zjevila holka a následná konejšivá temnota, a na břicho mi působil silný tlak. Pokusil jsem se zvednout na lokty a posadit se, ale na prsa mi zatlačila něčí ruka a ozvalo se nekompromisní: „Nehýbej se.“
„Eh… Určitě?“
Nad obličej se mi naklonila ta holka a tlak z břicha trochu polevil. „Nabodl ses na nůž!“ oznámila mi vyděšeným, lehce hysterickým tónem, a já se i přes to všechno ušklíbl. „Čemu se směješ? Můžeš hýbat rukama? Můžeš si chvíli tisknout ručník na břicho? Zavolám ti záchranku, jenom potřebuju dojít pro telefon.“
„Ne,“ vydechl jsem a znovu se pokusil posadit, přičemž mě zase přimáčkla na dlažbu. „To nebude třeba.“
„To teda bude třeba,“ trvala na svém. Tvářila se vyděšeně a nevěřícně zároveň a já ji začínal litovat. „Máš v sobě díru po steakovým noži. Určitě máš i vnitřní krvácení. Jestli se na tebe nepodívá doktor, umřeš!“
„A ty tohle všechno víš jak?“
„Tak,“ hlesla. „Stačí si pustit televizi...“
Znovu jsem se zasmál a tentokrát se rozkašlal. Tohle už nebylo tolik příjemný.
„Vidíš!“ vyjekla a mě přes rty sjel pramínek čerstvé krve. Navzdory tomu, jak moc to bolelo, jsem se cítil celkem fajn.
Konečně se mi podařilo trochu se nadzvednout, a tak jsem si mohl prohlídnout spoušť, co jsem způsobil. Ve střepech, drobcích, omáčkách a vodě vedle mě klečela roztřesená, od krve umazaná dívka, které do obličeje padaly pramínky hnědých vlasů uvolněných z culíku, a ze vzdálenější místnosti ke mně doléhala matná hudba kytary a klavíru.
„Takže ty jsi mě chtěla nařezat na nudličky porcovacím nožem?“
„Steakovým,“ opravila mě. „A do břicha sis ho vrazil sám, když jsi mi naběhl na ruku.“ Zarazila se. „Co tu vůbec děláš?“
„Ležím a pokouším se přežít.“
