1.

31.03.2014 19:14

 

Paní Bovaryová

 

 

Pršelo.

    Čelem jsem se tiskla na studené sklo a pozorovala černé šmouhy letících kapek. Kolem mého obličeje se začínal po okně roztahovat zamlžený opar. Načmárala jsem do něj prstem hvězdičku, hodně nesouměrnou a košatou a dívala se, jak se kapky sraženého dechu předháněly, aby se svezly přes můj výtvor.

    Pršelo, já seděla v teple a suchu, ale stejně bych v tu chvíli raději byla tam venku a mokla, než čekala, až se na mě zase upne pozornost. Nesnáším výuku svého rodného jazyka. Nenávidím ji. Nenávidím, protože on nenávidí mě. Vysmívá se mi se všemi těmi svými slovy, složenými větami, koncovkami a dalšími oplzlostmi, díky nimž jsem každému nejen pro smích, ale rovnou za blbce.

    Za okny stále padala voda, ale já už vnímala jen vzduch, co se proměnil a zhoustnul. Skoro jsem slyšela ten hlas, co se mě teprve chystal oslovit, jeho tón i výšku i tvrdě vyslovované r. A potom se to skutečně stalo. Jedno písmenko za druhým a pohledy všech, co se nedočkavě začali otáčet za mnou.

    „Na řadě je slečna Rottrová. Přečte osmý až dvanáctý odstavec.“

    Zatajila jsem dech. Osmý až dvanáctý?! Chce mě zabít?

    „Ehm,“ odkašlala jsem si ve snaze oponovat jejímu rozhodnutí, ale učitelka se na mě zamračila a tak jsem zase zmlkla. Jenže se po mě chtěl zrovna pravý opak, výjimečně.

    „Začíná to větou: ,Když se podívala do zrcadla,…‘,“ přečetla a pobídla mě: „Pokračujte Klaudie.“

    Ten příběh jsem znala, viděla jsem film a dokonce jsem někde na internetu našla i audio verzi celé knihy, ale to, s čím na mě teď přišla řada v Paní Bovaryové, jsem nechtěla mít nic společného. City roztoužené ženy, samá slastná přirovnání a jeden výbuch emocí za druhým. A číst jsem to měla já!

    Ještě chvíli jsem se dívala na paní Šarcovou výrazem, který se vytrvale utvrzoval: To myslíte vážně?, než už se o tom nedalo ani trochu pochybovat.

    Zpotily se mi dlaně i čelo, rozklepal se mi hlas, všechna písmenka se mi rozutekla po papíře. Věděla jsem, že to bude katastrofa. Jen co jsem se prokoktala k druhému odstavci, všeobecný pokus o ticho padl a třída propukla v smích. Paní Šarcová se sice mračila a dělala pššt, ale nechala mě v tom koupat dál. Přes slovo: milence, jsem se dostávala skoro dvacet vteřin. Byla jsem rudá až na zádech a chtělo se mi brečet. Do toho nějaký blbeček začal pronášet věty jako: „Ví ta holka vůbec, co to slovo znamená?“ a „Chudák holka, ta asi vášeň a extázi může pozorovat leda tak v televizi,“ nebo „Hele, Klaudie, kdybys byla němá, možná bys lidi kolem sebe svým projevem tak neodpuzovala a třeba by se nad tebou nějakej klučičí samaritán slitoval a šáhnul na tebe.“

    Měla jsem dost. Zaklapla jsem knihu, zvedla se za škodolibého potlesku a výsměšných průpovídek a namířila si to rovnou ke dveřím.

    „Co to děláte, Klaudie?“ ptala se mě přísně učitelka. „Okamžitě se vraťte do své lavice.“ Šla jsem dál, kliku dveří jsem už měla skoro na dosah a ve třídě byl bordel jako o přestávce. „Jestli opustíte třídu před koncem vyučování, dám vám neomluvenou hodinu!“

    Ignorovala jsem ji.