VII.
Celé dopoledne strávila Callis v sedle doprovázena Stínem a mladým štolbou. Proháněla se po pláních a kličkovala lesem, cválala i vyklusávala. Tommyho slova v ní zanechala další hromadu otázek a ona se jimi probírala jednu po druhé, obracela je ve své mysli, hodnotila ze všech stran, rozebírala je a zase skládala dohromady, jakoby snad byla přesvědčená, že vše dokáže seřadit do smysluplné roviny, v níž nalezne vysvětlení i samotné řešení.
Když se jí ale nic z toho ani po několika hodinách nepodařilo, rozhodla se vrátit zpátky na Inaen. Žádného přivítání se jí tam ale navzdory očekávání nedostalo. Lukas byl stále pryč a Arn Breevort ani jeho Laura nebyli k sehnání. Vzhledem k tomu, že už přešel i čas oběda a služebnictvo Callis sdělilo, že k jídlu se nikdo nedostavil ani jej do žádných komnat neodnášeli, rozhodla se po svém nevítaném hostu pátrat. Ani trochu se jí nelíbilo, že přestože je u ní na hradě, nemá o jeho pohybu vůbec žádné informace, o to spíš že jeho i všechny ty, kteří s ním přijeli, měla mít její stráž pod neustálým dohledem.
„Maer,“ oslovila Callis svou služebnou, když se ve své šatně převlékala z jezdeckého oblečení zpátky do šatů. „Sežeň mi kohokoliv od stráží, kdo byl Lukasem pověřen hlídat Talearna Breevorta a jeho lidi. Chci mluvit s někým, kdo ho má dle rozkazů pronásledovat na každém kroku. Budu v zahradním altánu, tak ať za mnou přijde tam.“
„Jistě, paní,“ řekla Maer a odspěchala.
Callis si navlékla na každý prst ještě několik zlatých kroužků a také opustila své komnaty. Za doprovodu dvou stráží sešla do severních zahrad, kde se usadila v nemalém dřevěném altánu plným prošívaných polštářů a zdobených dek, kam si nechala donést občerstvení a také horký čaj. Horské počasí mělo sice svůj půvab, ale zároveň bylo zrádné a snadno se dalo podcenit, stejně tak jako panování. Callis po malých doušcích upíjela horký čaj a čekala, ale ani poté, co byla přesvědčena, že za ní Maer už dávno musela někoho vyslat, nikdo stále nepřicházel, což jen umocňovalo její nervozitu. Nedokázala sledovat pohyb ani vlastních lidí, jak potom tedy mohla doufat, že bude mít Arnův pohyb pod kontrolou? A na klidu jí nepřidávaly ani informace, které jí dnes sdělil Tommy.
„Víte, kde je Lukas?“ zeptala se po chvíli Callis jednoho ze stráží.
„Naposledy se zmiňoval, že odjíždí někam ke Středolesí, má paní“ odpověděl ten vyšší z nich.
Callis přimhouřila oči. Nevěděla, že je Lukas až takhle daleko a také jí teď nanejvýš zajímalo, jaké události ho přiměly, aby ji opustil v době, kdy potřebuje jeho ochranu a podporu nejvíce. Zřejmě se ale muselo jednat o něco závažného, což v ní vyvolalo jen další otázku, a to proč o ničem neví. „Co tam dělá?“
„Nejsem si jist, ale vzal sebou jednotku rekrutů, má paní.“
Callis sáhla znovu pro šálek, až její prstýnky zacinkali o keramiku a zlehka upila chladnoucího čaje. Pokud sebou Lukas nevzal vojáky, nemuselo jít o nic závažného, to ovšem ale zase nevysvětlovalo, proč jí opustil, je-li to jen nějaká rutinní záležitost. Mohl tím přeci pověřit kohokoli jiného, zástupců, generálů a všech těch ostatních měl k ruce spoustu.
„Ty,“ ukázala Callis na toho, co doposud ještě nepromluvil, „běž a zjisti, kde se právě nachází Agex a že s ním chci neprodleně mluvit. Měl se ke mně dostavit už ráno. A ty,“ obrátila se zase na toho vysokého muže, „zajdi za archivářem a řekni mu, že chci vědět, na co přišel a aby mi své návrhy hodlal ještě dnes předložit.“
Stráže se ani nepohnuli, jen se jeden po druhém podívali, jakoby snad po nich Callis chtěla, aby vypálili nejbližší usedlost.
„Tak na co čekáte? Běžte!“ pobídla je.
„Ale…!“ vyhrkl ten vysoký. „Při vší úctě, mi máme rozkazy vás hlídat!“
„Moc vám to nejde, vzhledem k tomu, že jsem se bez vás obešla celé dopoledne,“ řekla na to Callis a po očku sledovala, jak oba dva muži rudnou ve tváři. Dobře věděli, že kdyby se to dozvěděl Lukas, nechal by je degradovat.
„Královno, m-my…“ začal koktat zase ten druhý, ale Callis ho mávnutím ruky umlčela.
„To je v pořádku. Pro tentokrát se nic neděje. Pokud ale nesplníte, co vám říkám, Lukas bude vaše nejmenší starost, rozumíme si?“
„Jistě, královno,“ řekli oba zároveň a viditelně nespokojení s vývojem událostí a se situací, do jaké se dostali, se jí uklonili tak hluboce, jak jen jim to zbroj dovolila a potom se téměř rozeběhli za svými novými úkoly, aby se k ní mohli zase co nejdříve vrátit.
Callis se spokojeně dívala, jak ti dva mizí na schodech a když už je neviděla vůbec, opřela se do polštářů a šálek čaje si přitáhla k obličeji.
„Ti tvoji strážní nestojí vážně za nic,“ ozvalo se nečekaně Callis za zády, která se úlekem div nezadusila vdechnutým čajem. „Zmizet jim z dohledu není vůbec těžké, ale takhle jim vyhrožovat bylo trochu kruté, nemyslíš, Callis?“ Zpoza okrasných keřů vyšel Arn, na tváři spokojený výraz a kolem něj nikdo, kdo by ho hlídal. Už podruhé se od jeho příjezdu ti dva ocitli o samotě.
Callis se ale celá naježila a když byla schopná zase popadnout dech, obrátila se na Arna se zuřivým výrazem ve tváři. Vadilo jí, že ji vylekal a byla naštvaná, že se po Inaenu pohybuje, jako by mu to tam patřilo. Navíc s ní zase mluvil jako s nějakou obyčejnou holkou. „Arne!“ vyhrkla a položila svůj čaj na stůl. „Špehovat královnu je zločin, který se trestá…“ řekla, ale další slova se jí úplně zadrhla v hrdle, když si k ní bez dovolení přisedl a natáhl se po jejím šálku, z kterého se bez zábran napil.
„Hm, výborná volba,“ pověděl, když vracel čaj zpátky na stolek. „Růžový, řekl bych. Nemám pravdu?“
Callis na něj chvilku nevěřícně zírala a zvažovala, jestli je skutečně tak troufalý a hloupý, že právě udělal to, co udělal. Potom jí ale plně došlo, co se právě odehrálo a jak moc nehorázné jeho chování je, což na ni bylo už opravdu příliš. „Jak si dovoluješ!“ obořila se na něj. Arn na ni pohlédl hnědýma očima a lehkým úsměvem, jako by právě vůbec nezuřila, což jí v tu chvíli rozlítilo ještě víc.
Vyskočila na nohy a obrátila se k Arnovi. Její obočí tvořilo ostrou šipku, z očí jí div nesršely blesky a vůbec tak nějak celá její tvář působila mnohem děsivěji, než si kdy Arn dokázal představit. Každý detail na Callis najednou umocňoval dojem, jaký chtěla, aby z ní lidé měli – vysoké boty, upnuté šaty, kovové, nezdobené šperky, vyčesané vlasy, tmavě nalíčené oči, namalované nehty, tón jejího hlasu i samotný přísný výraz v její tváři.
Arn se navzdory své sebejistotě, která z něj vyzařovala každým směrem, nepatrně přikrčil, když se k němu Callis sehnula a jednou rukou se opřela o opěradlo těsně vedle jeho krku. Jejich obličeje od sebe byly jen malý kousek, až by se náhodnému kolemjdoucímu mohlo snad zdá, že je právě svědkem čehosi romantického. Opak byl však absolutní pravdou, nic nemohlo být té situaci vzdálenější.
„Myslíš si, že si můžeš dělat, co chceš, ale to se hrozivě mýlíš,“ řekla mu. „Vezmi si všechny své sluhy, co jsi na Inaen propašoval, i tu ubohou stráž, která ti má navodit pocit bezpečí, a vypadni. Nezkoušej na mě žádné žádosti o audienci ani nepočítej s tím, že bych ti ještě kdy dovolila se ke mně přiblížit. Seber se a zmiz a buď rád, že ti ponechám Rillos a moc, kterou až do teď Breevotové měli. Nenuť mě změnit názor a přehodnotit rozhodnutí, které vůči vašemu rodu učinila Madllin Averell. Je ti vše, co jsem řekla, jasné?“
Callis mluvila tiše a klidně a její hlas působil hluboce a pevně, až z toho Arnovi přeběhl mráz po rukou. Lehce, skoro okem nepostřehnutelně kývl hlavou v odpověď, Callis se na něj ještě jednou zamračila a potom se od něj odtáhla, otočila a odkráčela pryč.
Když se Arn vzpamatoval z tak náhlého a pro něj naprosto neočekávaného projevu Callisiných sympatií vůči němu, byl schopný zase se narovnat do sedu. Promnul si paže, které mu ještě před okamžikem olizoval chlad a vydechl. „Tolik ke zdvořilostem,“ pronesl do ticha.