V.
Přestože byla Callis z toho příšerného dne nesmírně unavená, většinu noci se ve své posteli jen bezradně převalovala. Vedle ní ležel v peřinách jako obrovský přízrak Stín. Dlouhé nohy mu trčely po stranách z postele a svými zády se tiskl na Callis, kterou zahříval.
Callis by to nikdy nepřiznala a před ostatními, zejména pak Maer, si dávala velký pozor, aby si toho nikdo nevšiml, ale z nebezpečného a hrůzu nahánějícího tvora vychovala v jádru mírumilovného vlka. Povahou se mnohdy podobal obyčejnému psu, i když svou podstatu krvelačného Cú-Sith v sobě nikdy tak úplně nedokázal zapřít. Callis ale Stína jednoduše rozmazlila, přestože jej původně dostala s účelem vycvičit z něj bestii, jenž bude poslouchat a chránit jedinou osobu, ji.
Callis zabořila prsty do Stínovy husté srsti za krkem. Lámala si hlavu starostmi a právě teď svému vlkovi záviděla, že se nemusí s ničím takovým potýkat a dokáže klidně spát.
Zbytek noci Callis strávila úvahami, čeho chce Arn Breevort dosáhnout a jestli se mu právě teď spí tak spokojeně, jak se po celý čas choval, nebo zírá s hlavou plnou myšlenek do stropu nad sebou jako ona. Nakonec začalo svítat, až se rozednělo úplně a ve chvíli, kdy Callis uslyšela z předpokoje Maer otevírat dveře, shodila Stína ze své postele, aby ho tak neviděla. Stín při tom bezohledném aktu vydal naštvaný, hrdelní zvuk, který se ale ani v nejmenším nepodobal běžnému výhružnému vrčení a potom se uraženě odebral na své místo vedle dveří.
O celou hodinu později byla Callis sice oblečená, ale ani v nejmenším připravená na další setkání s Arnem. Ve své šatně se zdržovala, co chvíli po Maer chtěla, aby jí přečesala vlasy, až jí nakonec poslala pryč a sama se usadila před zrcadlo. Začala si na ruce navlékat jeden náramek za druhým, až to vypadalo, jakoby měla na předloktích ozdobné, cinkající rukávy. Nakonec v sobě ale sebrala dostatek síly a vyšla ze svých komnat.
Tak trochu doufala, že v takovýchto brzkých ranních hodinách Arn ještě stále spí, když ale vešla do hodovní síně, seděl tam na robustní židli u stolu, o područku opřenou rukou si přejížděl po vousech a nepřítomně se mračil na džbán. Callisiny boty sice o dlažbu obvykle hlasitě klapaly, ona se ale naučila našlapovat tak zlehka, že když se opravdu snažila, nebyla skoro vůbec slyšet. A právě teď se jí povedlo vejít do místnosti tak tiše, že ještě několik dlouhých okamžiků od jejího příchodu si jí Arn nevšiml. Když se tak ale stalo, jeho výraz se v mžiku změnil. Najednou měl tvář samý úsměv a začal se natahovat po svém talíři, jehož obsahu se až doposud nedotkl. Callis už ale nemohl ošálit. Nechal se nachytat a taktika veselého, bezstarostného šlechtice mu už teď byla k ničemu.
Callis se posadila na druhý konec stolu. Arn se ještě chvilku pokoušel usmívat a působit uvolněně, jako předešlého dne, ale nejspíš nebyl tak hloupý, jak si Callis myslela, protože s tím snažením za okamžik přestal. Zvláštní bylo, že ani jeden z nich nepromluvil, zejména Arn by měl správně při Callisině příchodu vstát, uklonit se a pozdravit ji.
Z nenápadných bočních dveří vyběhl sluha, který okamžitě začal před Callis snášet mísy s ovocem, které měla tak ráda. A potom se stalo, že najednou byla Callis v jedné místnosti společně s Arnem Breevortem o samotě. Neměla sebou Stína, Lukas ji nedoprovázel, Maer zavalila úkoly a služebnictvo se stáhlo do ústraní. Dokonce nikde poblíž nebyl ani dolévač, který se obvykle držel tiše stranou, přesto na dohled.
Na malý okamžik Callis napadlo, jestli se právě teď nestane něco zásadního. Třeba jestli se Arn nerozhodne vzít osud do svých rukou, nevrhne se přes stůl a na místě ji nezardousí.
Arn se ale rozhodl pro úplně jinou taktiku, a to chovat se slušně. „Dobré ráno,“ popřál Callis několik dlouhých minut od okamžiku, kdy přišla a začala snídat.
„Bylo by lepší, kdys mi sdělil, že odjíždíš,“ řekla na to.
„V tom případě je mi líto, že ti zkazím den,“ odpověděl a strčil si do pusy něco, co by ona po ránu pozřít v žádném případě nemohla. „A nejspíš bych tě měl připravit i na skutečnost, že to nebude jen tento,“ dodal.
Callis pořád ještě z hlavy nevyhnala tu myšlenku, že být s ním o samotě je zatím ten nejnebezpečnější okamžik, jaký se od její korunovace stal a to dokonce i přes to, že Arnovo chování a přístup se od minulého dne rapidně změnil, pokud tak ovšem mohla soudit z těch pár chvil, které spolu zatím od úsvitu strávili.
„Chceš snad naznačit, že se zde hodláš zdržet?“
„Nenaznačuju. Já ti to oznamuju.“
„A na jakém základě soudíš, že tě tu jen tak nechám?“ otázala se ho. Dívala se na něj a trochu při tom mhouřila oči, což dělala téměř bez ustání a díky tomu její výraz stále vypadal, jakoby se zlobila. Callis se zkrátka nikdy netvářila mile. Neuměla to a vždy působila vážným a nepřístupným dojmem, který se s její dospělostí jen upevnil. Bylo jí sice pouhých devatenáct let, nikdo by si ji ale, a to ani v případě, že by nebyla královnou, netroufal proti sobě rozhněvat.
Arn ale jejímu pohledu vzdoroval neohroženě a snad ho ani trochu neznejistil. Místo toho se jí díval do očí a ani trochu nevypadal, že by měl v nejbližších chvílích nebo dokonce dnech ztratit pevnou půdu pod nohama. „Vážně to chceš řešit při snídani?“ zeptal se jí.
Než ale Callis stačila cokoli odpovědět, do místnosti nahlédl Lukas. Když uviděl, že Callis je tu s Arnem sama, na malý okamžik mu v obličeji problesklo zděšení. Místo zdvořilosti, jaká se od jeho rytířského postavení vůči velkovévodovi Breevortovi očekávala, věnoval Arnovi pouze dlouhý, varovný pohled a rychle došel ke Callis.
„Má paní,“ uklonil se. „Omlouvám se, že vás ruším, ale neodkladně s vámi musím mluvit. V soukromí.“
Callis obrátila hlavu od Lukase na Arna a na chvíli se na něj zamračila úmyslně. Nebylo těžké uhodnout, že se to s největší pravděpodobností týká právě jeho, i když měla stále na mysli krátký seznam katastrof, které mohly bez zjevných příčin kdykoli a v kteroukoli dobu nastat. Nepokoje. Živelné pohromy. Epidemie. Atentát… Tentokrát bylo ale naprosto předvídatelné, že se Lukasova slova nějakým způsobem týkají osoby sedící naproti ní.
Callis vstala a společně s Lukasem vyšla z hodovní síně. Nezastavili ale hned za dveřmi, nýbrž o pořádný kus dál chodbou. „Co se děje?“ vyzvala ho.
„Jde o Talearna Breevorta,“ řekl Lukas a Callis si založila ruce na prsou.
„No jistěže ano,“ odtušila.
„Zjistili jsme, že patnácti členná družina jeho stráží a té – pardon, toho Laury nebyli všichni, kdo s ním na Inaen přijeli.“
„Co tím chceš říct? Že se tu toulá víc jeho lidí? Lidí, kteří stále sympatizují s Breevorty?“ Lukas sice trochu zavrtěl hlavou, ale Callis jeho nervozita dosti znepokojovala a doufala, alespoň, nebo spíše zejména, poslední část její otázky není pravda. „Kdo tu teda je?“
„Zatím nevíme přesně, kolik jich je, ale do dnešního rána jsme jich odhalili na třicet. Zatím se zdá, že jde skutečně všechno o Breevortovy sluhy, které sebou přivezl z Rilosu.
„Co znamená: nevíme přesně?“ zeptala se ho Callis. Její hlas o něco zesílil oproti předešlým slovům, což znamenalo, že teď už neměla daleko k tomu, aby se skutečně rozkřikla.
„Při vší úctě,“ pravil Lukas se sklopenou hlavou, „ale kdy naposledy jste procházela celý hrad? Je to mnohem větší prostor, než jen západní křídlo a Inaen pojme spoustu služebnictva. Už jsem ale vydal rozkazy a právě teď probíhá po celém hradě prověřování všech zde přítomných osob. Do pár hodin vám budu schopný říct, kdo přesně sem přijel s velkovévodou.“
Callis na to nic neřekla, jen se snažila uklidnit a také čekala, až Lukas zvedne hlavu od podlahy. Věděla, že on je ten poslední, komu by měla vyčítat nedostatečné nasazení. Lukas se staral o její bezpečí už celá léta a ani jednou neselhal, co víc, ani jednou se k ní žádná hrozba nepřiblížila. Vždy byl ten, kdo jí chránil vlastním tělem, ten, kdo přikázal vše zkontrolovat raději dvakrát, než mohla Callis vstoupit, ten, kdo nepřipouštěl sebemenší náznak pochybení v její obraně a ten, kdo spíš než ona neodpouštěl a bez výjimek a slitování trestal neúctu vůči její osobě, jakoby snad byla spáchána na něm samém.
„Jak se mohlo stát, že jsme o nich tak dlouho nevěděli?“ chtěla vědět Callis a Lukas se na ní zase začal konečně dívat.
„Hned jak jsem se dozvěděl, že Talearn Breevort míří na Inaen, vyslal jsem jednotku, jak víte, která je po zbytek cesty doprovodila. Už tehdy jich ale bylo pouze sedmnáct, což znamená, že ostatní museli cestovat nezávisle na nich a mí muži o těchto lidech neměli tím pádem žádné tušení. Na hrad se potom museli dostat jedině vchody pro služebnictvo.“
„Jak to, že si jich nikdo nevšiml už dříve?“
„Měli šaty, jaké se nosí tady.“
„Kdo jim je dal?“
„Vypadá to, že byly jejich.“
Callis se už nadechovala k další otázce, a to jak k nim tedy potom přišli, ale odpověď se nabídla téměř sama. Nijak jinak, než že je do nich oblékl sám Arn a ten je musel získat jedině tak, že si je jeho rodina odsud před tou spoustou let odnesla. Položila tedy jinou otázku. „Jak jste si tedy všimli, že nepatří k našim lidem?“
„Jeden strážný si všiml podivného chování.“
„Jakého?“
„Někteří sloužící v hradu bloudili,“ řekl Lukas. „Myslel si, že je zde nový, ale když mu položil otázku, kdo je, bez otálení mu odpověděl, že patří k velkovévodovi.“
„Zajímavé,“ povytáhla Callis nad tím zjištěním obočí. Nedávalo jí smysl, proč by si Arn dával takovou práci, aby nevěděla, že je v hradě mnohem víc jeho lidí, než s kolika před ní při jeho příjezdu předstoupil, aby se potom ani trochu nesnažili zastírat, že s ním mají něco společného. „Je to všechno?“ zeptala se potom Lukase. „Můžeme se vrátit na snídani?“
Lukas přikývl na souhlas, ale když společně dorazili zpátky do hodovní síně, Arn byl pryč. Callis i Lukas si byli naprosto jistí, že ze dveří této místnosti po dobu jejich rozhovoru nikdo nevešel dovnitř, ale ani ven, což znamenalo, že Arn se odsud mohl dostat pouze jedinou cestou, a to chodbami pro služebnictvo.