Podzim šustí v listí... a já znovu otevírám složku PL

18.09.2016 09:08

 

Na vědomost se dává, že ač mám plné ruce (a taky hlavu a život) práce, podobně jako Mulder se Scullyovou vytahuju na světlo jednu trošku zaprášenou složku a znovu otevírám akta… eh, totiž, promiňte – dokument s Podzimním listím.

 

Když půjdu úplně od pramene, začalo to, a to vím na den přesně, protože to mám zapsaný, 10. října 2013. Panejo. Za necelý měsíc to budou tři roky, co vznikla první slova, padla ta zásadní jména, nastínila se pro mě čím dál důležitější atmosféra, začala se rýsovat dějová linka. Ale není to tak, že bych napsala několikero kapitol a potom příběh na dlouhé roky absolutně pohřbila, to vůbec. Psala jsem i následující rok a ten minulý jsem se přinejmenším dost často na něj dívala. Celou tu dobu jsem připisovala, brousila charaktery, dolaďovala prostředí, motala vztahy a vazby, vytvářela zápletku, ale pořád jsem cítila, že to není tak úplně, úplně ono, něco mi unikalo, nějaká souvislost, nějaký bod, o který je třeba se opřít a naplétat nitky… 

 

 

Když mi konečně došlo, co to je, začala jsem se řádně pídit po informacích. Vždyť hlásám, že se schyluje k pověstným slavnostem, které nejsou jen tak obyčejné ejchuchu a do místního lesa se nechodí jen pro houby. Jenže dané téma, které si o napsání řeklo samo, je pro mě trochu (dost) neznámá a najít potřebné informace není vůbec hračka (ač se to může jevit jako opak).

 

Nojo, jenže! Knihovna v našem městě byla přes půl, a dost možná že vlastně úplně celý rok zavřená, náhradní místo mělo omezené prostory a nabídku a vůbec, v tu dobu jsem psala Srdcetep a hned na to se vrhla na dokončení Vlčích máků, takže Podzimní listí šlo samo sebou stranou (a návštěva knihovny tím pádem taky). 

 

 

Až konečně teď, začátkem září, ji s velkou slávou otevřeli.

Po čtyřech letech jsem byla znovu v naší knihovně, nově opravené, celé takové hezké a tiché a úžasně vonící starým papírem a novým dřevem. Oddělení naštěstí zůstala na svých místech a ani na těch vražedných schodech, co vedou do patra, jsem se poprvé od doby, co knihovnu znám, nepřizabila, páč jsou nový, vyztužený a vržou už jen trochu. Tentokrát jsem byla řádně připravená, táhla jsem s sebou potištěný dvě áčtyřky papíru popsanýho tituly, na který jsem se chtěla mrknout. Tady nastal trochu problém, signatury, oddělení, nápisy a rozdělovače… znáte to. Lítala jsem od regálu k regálu z uličky do uličky, co chvíli někde nechávala svoje taháky a knížky, co jsem vydolovala z hlubin vesmíru, pořád jsem si někde něco pokládala a potom to hledala, neustále rozdělovala kupičky, nesystematicky pobíhala chodbičkami… Našla jsem půlku toho, co jsem chtěla (odborná literatura na mnou požadované a poměrně nestandardní téma, jako je pohanství, není tak úplně v kurzu a titulů je jak drobků od Mařenky - málo a daleko od sebe) a počet doplnila tím, co jsem původně vůbec nechtěla, ale cestou se mi to ocitlo v náručí. S náloží knih jsem vylezla z budovy východem, o kterém jsem až dosud netušila, že ho vůbec má, a chvilku dezorientovaně zjišťovala, kde jsem se to ocitla, načež jsem se konečně, dvě minuty před zavíračkou (knihovník zalomil rukama, když jsem se uráčila svou návštěvu ukončit, přísámbů), odebrala domů s vědomím, že si MUSÍM hlídat termín (prodloužení, prodloužení, prodloužení a pak až) vrácení a doufat, že se (jako vždycky a navzdory všem poznámkám v diáři a papírkům na lampičce) nezapomenu a nebudu muset platit tu horentní pokutu, co si nově nastavili, protože za tu bych už měla ty knížky nový, koupený a navěky věků doma.

 

 

Po tomhle malém dobrodružní (jo, když to napíšu takhle, působí to dost zoufale…) jsem si domů přitáhla pět kilo v jedenácti titulech. Probrouzdala jsem se svým textem, nasála atmošku, připomněla si, že Maud je bručoun a Eric má na čele (pod proužkovanou čepicí, teda) ustaranou vrásku a sáhla po první knize – encyklopedii keltské mytologie.

A co jsem vám tam nenašla za skvosty! Odborná literatura pro mě nikdy nebyla tak v kurzu a zábavná, to vám povím. Taky tam byl bůh "velký chlupáč" nebo "malý rohatec" a další výšplechty…

 

 

Takže teď se vesele pročítám legendami, jmény, spojitostmi, výmysly i doloženými fakty, překrucuju informace k obrazu svému, zkoumám, jak je využít a aplikovat na svůj příběh. Mezitím sem tam jukám do textu a po chvilkách si čtu, opravuju překlepy a přepisuju nelibozvučné věty, chystám se (až se prokoušu tou donesenou literaturou a konečně dám dohromady „to něco“, co mi celé ty roky chybělo) na úplný přepis, pěkně od začátku až ke konci, všech dosud vzniklých sto patnácti stran, sedmnácti kapitol, bezmála dvaceti osmi a půl tisíci slov. Minimálně ještě jednou tolik jich chystám, jak se ale znám (a jak to zatím vidím), bude jich spíš dvakrát víc.

 

 

Tenhle příběh, jak už název sám napovídá, je o podzimu, je jím prodchnutý, dýchá z každé stránky, z každé věty. Roční období a počasí je podstatnou součástí děje, mnohem, mnohem víc, než kdy tomu tak u nějakého mého příběhu bylo, je to směrodatný ukazatel, je to jedna z hlavní postav. A kdy jindy by se mi měla tahle kniha psát lépe, než právě v období, v kterém se odehrává? Jak lépe nasát atmosféru, jak lépe popsat tohle pestrobarevné, chladné období, než v čase, kdy panuje?

 

 

Podzimní listí je pro mě trošku výjimečné (já vím, že to říkám u každé své knihy, ale po pravdě, každá je svým způsobem v tom či onom jiná, a tím také „zvláštní“). Tady jsem ale, mnohem víc, kladla důraz na pocit, na to, jaký by měl mít čtenář ze slov vnitřní dojem. Samozřejmě tu je děj a hrdinové a dialogy, ale důkladněji než obvykle se zaměřuju na vykreslení prostředí a situace a vnitřních pohnutek postav. Je to takové celé dojmové a prochladlé a ovoněné půdou a kávou, nahořklé rodinnými a sociálními vztahy, zamíchané okamžikem, kdy víc než kdy jindy záleží na slavnostech a jejich významu a symbolice, než na všech soukromých problémech a smutcích, kdy je to celé zabalené do barevného listí a ovázané tajemným pozadím příběhu.   

 

Je to zkrátka podzim. Krásný, divoký, chladný, zrádný a pomíjivý. Jako život.