IV. Denis
IV. Denis
Všechno šlo jako po másle. Gastona někdo rozsekal, já si vzal zpátky svoje prachy a navíc i všechny jeho. Bylo jich tolik, že jsem je nepobral najednou. Musel jsem se vracet. Potom jsem popadl Karlu a Olivera a zdrhli jsme pryč. Bál jsem se ježatejch. Gaston je neobvykle zajímal, což bylo divný i pro boháče z Průrvy. Nevím o co šlo, ale nebylo to bezpečný. Ne, rozhodně jsme museli vypadnout.
Našel jsem továrnu. Samo sebou, že v ní přebejvali bezďáci, ale já jsem se propadl mřížema, spadnul do šachty a našel sklep. Měl zajímavě schovanej vchod – ne ten šachtou, ale jinej. Několik dní jsem to tam chodil hlídat, a když jsem se konečně ujistil, že je to čistý, nastěhovali jsme se. Neumíte si ani představit, jak jsem byl na sebe pyšnej. Bylo to poprvní, co jsem mohl Karle dát něco lepší než špinavou studenou dlažbu a drápající hladový kočky. Našel jsem nám pevný zdi a skoro suchou zem. Čtyři dny na to, co jsme si do sklepa natahali matrace a kousky dřeva, co dřív byly nábytek, začalo se to trochu komplikovat. Naše místečko obcházeli dva chlapy. Nevypadali jako bezdomovci, ale rozhodně nepatřili mezi ty šťastnější. Ukázalo se, že si nárokujou továrnu, i když jim vlastně vůbec nepatřila. Jim mohlo být tak přes třicet a my jsme děti. Ani dohromady nám nedával věk co jednoho z nich. O síle ani nevluvim.
A tak jsme se dohodli.
No, dohodli je trochu silný slovo. Oni vyjednávali, já krvácel pod cizím kolenem a Oliver utíkal před tím, kterýmu zrovna zlomil laťku o hlavu. Sklep jsme vyčíslili v hodnotě kelímku a půl vody v létě na den. Takže zatraceně předražený. Ale za náš domov to stálo. Koneckonců... mohli jsme si to teď dovolit. Teda, já si to mohl dovolit.
Karla ani Oliver o těch penězích od Gastona nevěděli. A nehodlal jsem na tom nic měnit. Karle jsem věřil, je to jen malá holka, ale podkecnout se může. Zahrozí se jí a ona zazpívá. Je to pro její dobro. A Oliver... Oliver není rodina. Tak to prostě je. I když s námi žije a je skoro jako brácha, pořád je cizí. Kdybych si měl vybrat, mezi ním a Kar, volba je jasná. Sestra je setra. Oliver je Oliver. I pro něj bych se porval – ne, že bych to nedělal skoro denně. Ale když někdo uvidí takovou kupu kovovek, zahejbe mu to s mozkem. Nehodlal jsem riskovat, že ho popadne amok, v noci mě zadusí, popadne prachy a pláchne si za lepší budoucností. Beztak by ho vobrali hned jak by kde kváknul, že chce bejt něco lepšího, protože na to má. Nebudu zapírat, i mě to napadlo. Ale jen na chvilku. Fakt. Jen na chvilinku. Malinkou chvililinku. Prachy jsem strategicky poschovával po městě. Trvalo to dlouho, ale myslím, že jsem je schoval dobře. Nikdo, kromě mě, je nemá šanci najít. Možná si řeknete, že jsem paranoidní, ale fakt jsem se chtěl vyhnout tomu, co potkalo Gastona. Když už mě někdo dostane, tak bez mejch prachů. Nechám je Karle. Karle a možná i Oliverovi. Jo, oboum. Sice ještě nevim, jak to udělat, aby se o tom dozvěděli, když budu přeměněnej na hnojivo, ale to se domyslí časem. Umírat jsem teď neměl na programu činností. Ne, díky. Život mi teprv začíná, i když není zrovna v růžových peřinkách.
Všechno šlo jako po másle. Všechno šlo jako namazaný tukem až do chvíle, kdy jsem vobral toho týpka. Říkal jsem si, že je nějakej divnej, ale vypadal dost za vodou. Nevypadal o moc starší, ale rozhodně byl vyšší. Když ho Oliver nalákal, přišel jsem na řadu já. Ten chlápek smrděl, jako by bydlel v kotci, ale to bylo vedlejší. Já zase smrděl jako stoka a taky to nikomu necpu. Jenže když mi za zadkem začal vrčet čokl, trochu jsem se lekl. Stejně jsem ho vobral. Měl sílu, to se musí nechat. Ale svýho psa za náma neposlal. Divný. Ale nestěžuju si. Nechtěl jsem bejt psí žrádlo ani nová pískací hračka. Nakonec jsme zdrhli i s lupem. Schovali jsme se v nějakých keřích nebo co to bylo, protože jsme s Oliverem šli krást do jiný části Průrvy a domů jsme to měli pěkně daleko. Dlouho čmuchali kolem. Přidal se k němu nějakej jeho kámoš a my měli chvílema nahnáno. Ale večer dali pokoj a my si mohli oddychnout. Byla to pěkná hromádka kovovek. Doplazili jsme se domů, trochu pomlácený, jak se ten cápek bránil, ale byli jsme spokojený. Oliver sice notnou dobu nadával, co jsem to vytipoval za vola – a to doslova, protože se bránil jak nějaký zvíře, ale nakonec se mu zaleskly oči při rozdělování. Zavedl jsem jednoduchej a účinej systém. Všechno – a to doslova – co se ukradne, se rozdělí stejným dílem mezi mě, něj a Karlu. A všechno, co nejde rozdělit nebo zbyde, jde na jednu hromádku, kterou si schováváme na případ nouze. A že těch nouzí je hodně. Ale na prachy, co sem měl od Gastyho, se nešahá. Teda, pokud nejde o placení sklepa nebo věcí, do kterejch těm dvoum nic není.
Ten blbeček, kterýho jsme voškubali, to totiž nevzdal a teď po nás šel. A vypadalo to, že má dost kamarádů a taky dost zvířat. Nejsem si jistej, co ho tolik naštvalo, jestli to, že jsme mu vzali prachy, trochu do něj bouchli nebo ho urazili tím, že jsme slíbili jeho brzkou návštěvu, protože víme kde je a co si vzít sebou. Nevim. Ale jistý bylo, že jsem teď museli vylejzat ven sakra opatrně. Nejtěžší bylo poznat, kdo patří k němu a kdo je naše potencionálně obět.
Řekl bych, že ta poslední možnost ho fakt namíchla.
Je to pár dní, co se to stalo. Ráno jsem vylezl ze sklepa. Oliver a Karla ještě spali a já si chtěl jít prohlídnout pár schovek na kovovky, jestli tam pořád jsou. V kapse jsem měl nějaký prachy a ještě jsem nevěděl, jestli budu vít poctivě kupovat nebo poctivě krást. Uvidíme. Zima se zakusovala až do střev a obloha hrozila, že se každým dnem roztrhne a zasype nás tím bílým hnusem. Bál jsem se, že to bude spíš dřív než dýl. Rozhodl jsem se, že seženu oblečení a deky. Nehodlal jsem si tuhle zimu odlamovat rampouchy od nosu. Ne. I kdyby na to měly padnout nějaký Gastonovy prachy, tak nás mrznout nenechám. Tohle bylo důležitý a za tohle se kovovky utratit nebojím.
Šel jsem několik hodin. Vždycky jsem se snažil pohybovat a krást daleko od sklepa. Měl jsem strach, že by na nás za chvilku přišli. Gastonův osud mě strašil někdy i v noci. Byl to nechutnej pohled na jeho zmrzačený tělo. Myslím, že ho nezabili jen tak. Nebyl to žádnej masovej vrah nebo prostě jenom psychopat s vášní v pitvání těl. Tohle vypadalo jako úkladná vražda s vyřízením účtů. A bohužel mě napadla i ta nejzjevnější možnosti, co tu byla. Když jsem o Gastym věděl, že se topí v prachách a ulejvá si je pěkně pospolu já, věděl to určitě i někdo další. Někdo mnohem víc chytrej, někdo mnohem víc silnej a někdo mnohem víc vlivnej. A ty prachy mám teď já. Já, bez práce a bez vraždění. Myslím, že ten někdo se teď pěkně zlobí a chce zpátky to, kuli čemu se tak s Gastonovým tělem nadřel. To proto jsme utíkali jako by nám za zadkem hořela koule. Prostě jsem se bál a bojím se pořád. Někdy je to horší, někdy míň. Jen prostě nevim, jestli o mně někdo ví, nebo jestli jen tápou ve tmě. Nejistota je mrcha.
Na moje schovávačky nikdo nepřišel a já měl z toho tak dobrou náladu, že jsem se rozhodl za větší část dek poctivě zaplatit. Říkám za část, ne za všechny. Domů jsem se vracel obalenej oblečením velikosti na mamuta a několika dekama. Byla to fuška dopravit to celý. Kolem byla spousta těch, co měli se zimou stejný plány jako já. Ale já to nehodlal nikomu dát.
Nebyl jsem ještě ani v půlce cesty, když jsem uslyšel na zem spadnout kovovou trubku a zavrčet psa. Nevim jak, chytrej jsem nikdy moc nebyl, ale stejně mi bylo hned jasný, která bije. A měl jsem pravdu. Ten kluk to prostě nemohl nechat jen tak bejt. Nemohl se smířit s tím, že dostal na frak a zapamatovat si, že do těhlech míst se prostě nechodí. Ne. Ne, on to musel řešit. Musel to řešit i dva týdny po potyčce. Nikdo mi nikdy tak nevisel v patách jako tenhle se svejma kamrádama. Možná jen Gasty na mě myslel se stejnou intenzitou, když mu došly zdroje a on si vzpomněl, že má poměrně blízko slabej zdroj, co neubrání majetek ani čest. Gaston. Gasty, ten debílek. Nepřestane mi ležet v žaludku. Pořád na to musím myslet. Pořád fakt. Někdy si myslím, že jsem měl nechat tu šanci plavat, nechat prachy prachama a nevšímat si toho odéru podivností, co kolem toho lítal. Měl jsem, ale neudělal jsem. Chyba? Možná, že jo. Tohle ale rozdhodně byla chyba. Možná jsem ho měl zmlátit o něco víc. Možná jsem neměl bejt tak blbej a po druhým vystopování se opravdu podívat na to, kdo vlastně je a kde ty prachy bere. Neudělal jsem to. Neudělal jsem to a teď se na mě šklebil psí ksicht, sliny mi padaly do očí a jeho tlapy stály na mých prsou. Železná tyč se důvěrně seznámila s mými zády, levým stehnem a několika vlasy, který jsem nestihl pádem na zem uchránit. Začal jsem otejkat a mrznout. Nademnou stáli tři kluci. Dva se spokojeně smály, třetí se na mě mračil a zamyšleně si mě prohlížel.
„Dělej, Joši. Dem pryč.“
„Vypadá, že tu zdechne. Nebo se každou chvílí pomočí,“ ušklíbl se jeden a sehnul se nade mně blíž. „Jo, hochu, měl sis to rozmyslet.“
„Dej pokoj,“ řekl mu ten, to jsem ho obral. Potom si ke mně dřepl, pohladil psa, co se na mě ubytoval a promnul mu srst. „Myslel jsi vážně, že si k nám nakráčíš a vezmeš nám nejcennější věc? Myslel jsi to vážně?“ Jeho hlas byl klidnej, ale neřekl bych, že to šlo samo sebou. Tlačil to ze sebe a trochu to nahánělo strach. Na jeho rameno dopadla ruka jednoho jeho parťáka, ale on jí jen shodil aniž by ode mě odtrhl pohled. „Nech mě, Sebastiane. Chci vědět, jestli o nás ví. Jestli ví kde nás hledat.“ Potom mu sjela ruka z psí srsti na můj krk a velmi nepříjemně mi pomačkal ohryzek. „Chci vědět, jestli sáhne na naši M...“
„Buď zticha. Neudělá ani nic. Nic! Podívej se na něj. Bude rád, když se zvedne. Už dá pokoj,“ řekl a kopnul do mě. Ne moc, ale kopnul. A potom se na mě otočil. „Že jo, borče, že odtáhneš daleko a budeš se modlit, abys na nás nenarazil. Budeš hodnej chlapeček a možná se ti už nic nestane. Možná,“ uchechtl se. „Debile. Musíš mít íkvé přehřátý mouchy, když sis začal s náma. Jdem pryč. Smrdí.“
Ležel jsem tam na koupených dekách, žádná krev ze mě netekla, ale hromadila se mi v těle mimo žíly. Neposlušná tekutina. Neposedí na místě. Ten pes co na mě cenil zoubky se choval divně. Buď byl dokonale vycvičenej – o čemž pochybuju – nebo rozumněl slovům a významu co se odehrálo – což je blbost naprostá. Nicméně jsem tam teď ležel a nebyl jsem schopnej vstát a dojít domů, abych zabalil Karlu a Olivera do dek a řek' jim, že tahle zima bude k přežití. Naposledy jsem takhle skončil před víc jak půl rokem. Gaston mě poflákal a já měl fakt štěstí, že mě ty dvě rány do spánku nezabily. Nechápu to. Tenkrát mě probral Oliver. Probral mě z bezvědomí a odtáhl pryč. Teď nevěděl, kde jsem, ani co se mi stalo. Teď jsem tu byl sám, neschopnej se zvednout a dotáhnout svůj kostnanej zadek do sklepa. Jediný, co mi dávalo naději, byly hadry pode mnou.
Měl jsem sto chutí říct: „Do hajzlu,“ ale nezmohl jsem se na nic.