I. Denis
I. Denis
Bylo to drsný. Chtěli jste se projít po ulici a podél zdí jste viděli ležet děti ksichtem v hlíně. Nikdo se u nich nezastavil. Ani u mě se nikdo nezastavil, když mě Gaston, ten vytáhlej hajzlík, zmlátil do bezvědomí. Ukradl mi všechny prachy co jsem měl a to bylo zlý. Zatraceně zlý. Peníze, ty kovový kulatý, hranatý, vypouklí a někdy i papírový věcičky, rozhodovaly o tom, jestli v tomhle kraji daleko od luxusu, moderní naivity a sladké nevědomosti o existenci tohodle místa vůbec dostanete svolení se nadechnout. Prachy si hrabou ti, co mají ostrý lokty a za staženým zadkem tlupu nabušenejch blbečků, co uměj říct stěží pět slov. Gaston nemá ostrý lokty ani není nabušenej, zato ale nemá staženou prdel a docela mu to pálí. Přes hubu dostane člověk za život několikrát, ale když je vám čtrnáct, jste vyhublý na kost a dostanete dvakrát kamenem do spánku, je to trochu problém. Někdy v noci mě z bezvědomí probral Oliver. Třásl se mnou a začínal brečet. Před půl rokem ke mně Karla, moje šestiletá sestřička, přivedla kluka, co měl nudli u nosu a žebral o jídlo. Teď nebýt jeho, asi bych tu chcípnul. Ale probral mě a já byl na Gastona zatraceně nasranej.
Nevypadalo to dobře. Ulice byly zamořený dusnem, ale na obloze se schylovalo k pořádný mele. Jídlo jsme neviděli tři dny a všechna voda, která by se dala vypít, se vypařila. Před nedávnem jsem na ulici našel ležet kovovku. Nebyla zřejmě hodnotná, ale pořád to byly peníze. Došoural jsem se k chlápkovi, co měl na silnici rozprostřenej pultík a na něm vyskládaný láhve s vodou. To byl nejlepší job, jakej se tady dal udělat – rejžovat z chudejch tak, že jim prodáte další den života za přemrštěnou cenu.
„Vodu,“ zakašlal jsem na obra za pultem.
„Prachy?“ povytáhl obočí s posměšným úšklebkem. Položil jsem na stůl minci, co jsem našel. Nevím, co to bylo za měnu a bylo mi to jedno. Byly to peníze, tak co. Tady to funguje na počet, ne na kurz nebo hodnotu. Velký bankovky se vždycky rozdrobňovaly na menší, početnější. To byla druhá nejvýnosnější práce. Vždycky vás tam stáhli nejmíň o polovinu toho, co jste přinesli. „Málo,“ zaradoval se, ale kovovku si přitáhl k sobě.
„Tu vodu,“ připomněl jsem mu. Prachy už si strkal do kapsy.
„Za tohle ti tam tak maximálně naflušu.“
Opřel jsem se rukama o pult. Na spánku jsem měl díru a po tváři zaschlou krev. Byl jsem špinavej a smrděl. Poznal, že jen tak neodejdu. Ne, že by mě nepřepral, kdyby na to přišlo, ale on se semnou prostě nechtěl špinit. Štítil se mě. Jak frustrující! „Chci – tu – vodu!“
„Táhni špíno!“
„Vodu!“ bouchnul jsem do pultu a plivnul mu na něj.
„Tos pos...“
„Můžu ti to tvoje zboží vylepšit. Pár čistejch slin nebo moči nikoho nezabije, co?“
Chlápek se chvíli ujišťoval, jestli to myslím vážně. Nakonec asi usoudil, že bych to udělal, protože jsem dostal jeden plastovej kelímek vody. Hypnotizoval jsem to celou cestu zpátky. Modlil jsem se, abych nezakopl nebo někoho nepotkal. Tekutej poklad jsem nakonec donesl. Zastavil jsem se a jednou, dlouze si loknul. Pětina zmizela. Kopnul jsem do Olivera, aby se probudil. Kručelo mu v břiše tak, že jsem to slyšel na vzádlenost dvou metrů.
„Co, co?!“ Byl zmatenej. „Denisi, ty blbče. Vyděsil jsi mě.“ Takhle se mnou, prosím pěkně, mluví devítiletý smrad co se mu starám o jeho holou prdel a scvrklej žaludek.
Natáhl jsem k němu ruku s kelímkem. „Na. A nevychlastej to celý.“ Dva loky před dnem jsem mu to musel urvat od pysků. „Debile,“ počastoval jsem ho. „Karla jako nepije?“ Jemně jsem zalomcoval sestře za rameno. „Kar. Kar vstávej. Přinesl jsem vodu.“ Zamrkala a vděčně se na mě podívala. Vypila zbytek a zase usnula. Byla slabá a já jí to neměl za zlý. I když jsem nejstarší, nejvíc makám, abych našel prachy, tak mám ze všeho, co získám, nejmíň. Ale nestěžuju si. Karla je malý děcko a Oliver taky ještě nedorostl. Kdybych teď po něm chtěl, aby dělal všechno co já, nejspíš by vydržel týden. Možná dvanáct dní, než by zaklepal bačkorama. Ale jen co ho uznám dost schopným, půjde bez keců jinak si může táhnout pryč. Živit ho nebudu.
I když v mém sladkém domově, výstižně pojmenovaným Průrva, panuje anarchie a každej je každýmu úplně u zadku, občas se tu ukážou „muži zákona“. Ale vidíte je jen tehdy, když jdou někomu podle paragrafů jen tak pro radost nakopat řiť, nebo se stane něco, co jim může přinýst nějakou tu kovovku. Každopádně jednou týdně vyrazej do ulic s papírama a sepíšou mrtvoly, který se tu za těch pár dní nashromáždily. Evidence je přeci důležitá, ne?
Řekl bych, že je to tak deset dní, co mě Gaston obral o všechno a na rozloučenou mě uzemnil. Jenže ten potrhanej pytel masa, jehož krev byla všude kolem jen ne v něm, byl jeho. Gaston. Gaston rozsekanej na kaši. Překvapení vystřídala radost. Dobře ti tak ty sráči. Ale potom mi ten samolibej výraz ztuhnul v ksichtě. To, že si někdo dal takovou práci s někým z ulice, bylo znepokojující. Jeho tělo nevypadalo, že umřel tak jako před nedávnem jeho rukou a tyčí málem já, při obyčejný okrádačce. Ne. Někdo ho pečlivě rozmixoval a dával si pozor, aby se Gaston nedal sešít zpátky dohromady. „Kruci,“ ulevil jsem si. Oliver mi načumoval přes rameno a já ho radši rychle poslal s Karlou pryč. Nestál jsem o hodiny a hodiny pláče Karly a statečný fňukání a nudle u nosu Olivera. Fakt ne. Samotnýmu se mi z toho pohledu chtělo chvílema blít. Všude kolem bylo docela dost lidí. A k překvapení všech i poměrně hodně ježatejch – strážných, pro který je podmínkou přijetí do služby ostříhaná hlava „na ježka“.
Nikdy jsem sice do žádný školy nechodil, ale to nebránilo tomu, aby mi nedošlo, do jakýho průseru se můžu dostat a zároveň jakou neskutečnou šanci mi to naskytlo. Gaston byl sice bídák, žil na ulici a neměl rodinu a dokonce ani jedinýho přítele, ale zato to zatraceně uměl. Až dýl mi došlo, proč k sobě někoho prostě jen tak nevezme, aby nebyl sám. Gaston nebyl jen obyčejnej sirotek a bezďák. Byl to sakra dobrej lupič. Sám se naučil a vymyslel různý fígly a nehodlal se s nikým dělit. A sakramentsky mu to vynášelo, když chtěl. Mě kupříkladu obral o všechno šestkrát. A co dělal s těma prachama? Kdo ví. Možná plánoval něco velkýho, protože jinak by se už býval někam vyšvihl. Já bych to tak teda udělal. Z toho jsem usoudil, že jeho nakradený peníze se nehýbou. Gaston se nijak nelišil od Ulicáků – lidí jejichž počátkem, životem, utrpením i úplným koncem jsou ulice Průrvy. Měl na sobě stále jedny a ty samý hadry, byla na něm zažraná špína a byl hubený hlady. No řekněte, nemysleli by jste si, že při sobě nemá ani minci? Já teda jo. A ostatní taky. Jenže díky tomu, že už mě tolikrát za sebou důvěrně nasral, jsem měl o něj zájem. Ne jako o kluka, bože chraň! Ale jako o hovádko, který chci rozplácnout o zeď a vzít si zpátky co mi patří a jako bolestný i něco víc.
Gaston se nehýbal po Průrvě tak jako většina Ulicáků. Ne. Gaston byl hezky zašitej na jednom jediným místě, kde se cejtil dobře. A kde to měl taky dobře ošéfovaný. Když mi namlátil potřetí, rozhodl jsem přerušit tolik namáhavou péči o rodinný krb abych ho sledoval. Visel jsem mu na patách nepřetržitě několik dní. Zajímalo mě, kde se pohybuje, co dělá a hlavně, jak dopadly moje penízky. Vylejzal brzo ráno a zalejzal pozdě večer. Chodil k jedný krabici, co ležela u zdi nějaký polozbořený budovy. Bylo to zastrčený, ale dokonale schovaný. Teprve až po několika výletech jsem přišel na to, jak to funguje. A zjistil jsem taky moc zajímavou věc. Že někde tam má všechno hezký schovaný. A tím schovaný myslím opravdu schovaný. Nic jsem totiž nikdy nenašel.
Gaston ležel rozkrájenej na nudličky pár metrů předemnou, všechny jeho šťávy zíraly na svět z venku a já si uvědomil, že sem možná jedinej, kdo Gastona nejen že zná osobně, ale taky jedinej, kdo ví kde se schovával i se svým roztomilým pokladem.
Otočil jsem se na patě a pádil k jeho domečku.
Sice jsem tu tvoji hádanku, Gasty, ještě nerozluštil, ale je to teď nebo nikdy! Vlezl jsem do krabice. Nic. Odhrnul jsem ji. Byl tam poklop od kanálu. S vypětím sil jsem ho odšoupnul a naklonil se dovnitř. Smrdělo to, byla tam tma a divný zvuky a jediný, co tomu chybělo byl žebřík. Porozhlídl jsem se okolo. No tak, Gasty pomož mi. Ten parchant se tam přeci nějak musel dostávat, pokud to tam ulil, no ne? Žádnej žebřík ani nic, po čem by se dalo slést jsem nenašel a jen tak skákat dolů jsem nehodlal. Jestli se dovnitř nedostal on, tak je to potom pro mě nezajímavý místo. Navíc nevim, kde v kanále by se daly schovat prachy. Všechno hrálo proti jejich vzkvétajícímu zdraví – voda co je zničí, vítr co je odnese a krysy co je sežerou. A našlo by se toho určitě víc. Když už jsem začínal panikařit, že mě nějakej snaživej blbeček napráská ježatejm, že viděl Gastona natírat mi prdel a ti mě pak bez keců, jen aby měli po šichtě, zabásnou a pak už radši vypínám představivost, zakopnul jsem a rozmlátil si koleno. Bezva? Bylo to zatraceně bezva! Noha se mi zasekla v mělký rýze mezi trámy zaraženými do země. Byly tak pokrytý hlínou a špínou, že jsem si jich nevšiml. Rozhnul jsem bordel a pořádně si novou podlahu prohlídl. Pravidelně seřazený trámy měly mezi sebou mezery tak na dlaň a když jsem po jejich boku přejel prstem... Byly tam peníze! V hranách trámů byly vydlabaný otvory tak akorát na velikost kovový mince. Začal jsem je vyšťourávat jednu po druhý. Byl to vážně hotový poklad. Krabici jsem postavil za sebe jako paravan a doloval jsem a doloval. Napočítal jsem dvanáct trámů. Každý měl dvě strany. To je dvojnásobek. A v každým boku bylo zaraženejch nejmíň padesát kovovek. K takovýmu vysokýmu číslu jsem se už dopočítat neuměl, ale bylo mi to zatraceně jedno. Úplně mi stačila hromada, co sem viděl před sebou. „Gastone, ty parchante!“ zasmál jsem se. Poslední otázka zněla – jak to odsud všechno odnesu? Znovu jsem se rozesmál. Bylo mi to jedno. I kdybych to měl sežrat a následně čekat, až mě kovovky důvěrným východem opustí, je to moje! Moje, moje, moje!
A život se mohl najednou o něco pootočit.
Mohl...