festival knih HUMBOOK

16.10.2016 16:50

 

 

Kdo čte, ví, že proběhl historicky první knižní festival Humbook ( – kdo nečte, není třeba, aby o tom dále nějak podrobněji věděl, beztak mu ta informace k ničemu nebude,) a já na takové akci (stejně jako dalších několik stovek lidí) samozřejmě nemohla chybět!

 

Vezmu to stručně. Teda, v rámci možností.

Po příchodu do sálu Elektra mě pohltil hluk, lidi, horko a na ruce mi přistál mimoň. Milé. Zorientovat se nám dalo trochu zabrat, ale po zjištění, že se nejedná o nijak zvlášť obří prostory, už to bylo v pořádku.

 

 

První, kam jsem se nachomýtla, byl konec povídání o tom, jak se vaří kniha. I ten kousek, co jsem stihla zaslechnout, mi přišel moc zajímavý, škoda že jsem nedokázala dorazit dřív, ale co se dá dělat.

 

 

Odtamtud jsem zamířila do hlavního sálu si poslechnout povídání s třemi českými autorkami – Michaelou Burdovou, Marií Rejfovou a Lenkou Dostálovou. Pro mě je vždycky zajímavé setkat se (i když ne přímo osobně) s českým autorem.

 

 

Následovala Ruta Sepetys. Nevím, jak se to stalo, ale její příchod a povídání jsem nějak minula a do hlavního sálu se přimotala, až když u ní stály zástupy fanoušků s knihou na podpis. Byla tam vážně slušná fronta, která se poté odklonila na schodiště, kde tvořila rovněž ucházejícího hada. Nicméně o hodinu později jsem s Rutou vskutku zažila setkání a to velmi osobního charakteru – vrazily jsme do sebe na toaletách. Jo, fakt. Ruta ale byla opravdu milá, vztáhla ke mně ruce a se slovy: „Oh! I‘m sorry, honey!“ se ujistila, jestli jsem v pořádku. Nebyla. Úplně mě ta milá žena zaskočila. Ale pro všechny její fanoušku – nebojte, Rutě jsem neublížila (ani ona mě, jestli někoho zajímá dovětek k té příhodě). A když jsme se potom o chvíli později znovu potkaly na chodbě, stačil nám už jen vzájemný úsměv. Toliko k celém milému incidentíku :)

 

(fronta na Rutu v sále / pokračující fronta na Rutu na schodišti)

 

A nakonec přišel zlatý hřeb večera (teda alespoň pro mě). Christopher Paolini. Krátce ještě předtím, než se tu začnu úplně rozpouštět, řeknu, že jeho série měla zásadní vliv na mém knimolství. Navíc to byla během stonání kniha, po které jsem vždy neomylně sahala a celou sérii jsem četla 3x (první díl 4x). No jo, fanoušek. Když jsem potom v roce 2012 prošvihla jeho návštěvu Prahy a následnou autogramiádu, bylo mi to strašně moc líto. Upřímně jsem nepočítala s tím, že by k nám Christopher ještě kdy přijel, ale přísahala jsem si, že pokud ano, musím jeho autogram získat i kdyby byl na druhým konci republiky. A hele, byl tu a ani ne moc daleko! :) 

 

 

Jeho příchod do sálu doprovázely ovace. Bylo narváno. Hrozný, příšerný, nezvladatelný vedro a nedýchatelno. Ale všem to bylo fuk, protože Christopher působil mile a sympaticky a vyprávěl nám o svém dětství (opravdu zajímavá informace byla, že když dokončil domácí výuku, nudil se tolik, že začal na zahradě kopat jámu), o tom, jak začal psát Eragona a co vedlo k takovému úspěchu. Další zajímavý fakt – Eragon se původně jmenoval Kevin. Jako fakt. Následně Christopher slíbil, že jestli v nějakém svém budoucím díle bude postava jménem Kevin, tak rozhodně zemře příšernou smrtí. A také lehce mlhavě naznačil cosi neurčitého o pátém dílu, co nikomu ale neuniklo, byla poznámka, že to bude delší než Odkaz dračích jezdců. Wau. Jestli ale bude psát pomalu, umřeme všichni – my, jeho fanoušci a naši blízcí, kteří z nás zešílí. Potom ještě krátce četl z každého dílu svých knih (první věta první knihy, elfské cosi z druhé, trpasličí něco z třetí – tady se poté obrátil na překladatele a se škodolibým úsměv mu popřál: „Good luck!“, a jeho nejoblíbenější slova z poslední knihy: „The end.“). 

 

(Polini zažívá nálet českých fanoušků)

 

Když nastal čas autogramiády, vypuklo šílenství. Na chudáka Christophera se sesypali fanoušci a doslova ho namačkali na zeď. Bylo mi ho líto a upřímně takové chování nemám ráda. Všichni byli ujištěni, že autogram dostane každý, kdo o něj má zájem a taková tlačenice, jaká nastala, byla tak trochu – ne, vlastně dost ostudou. Jelikož jsem se nemačkala s ostatními, stále jsem ve frontě, která se podobně jako u Ruty přesunula na schodiště, až úplně vzadu. Čekala jsem na podpis hodinu, spíš dýl, ale to je fuk. Mám ho! Christopher byl milý zdálky i zblízka, chvíli jsme debatovali o mém jméně, poděkoval mi, že jsem čekala v takový frontě i za to, že čtu jeho knihy a potom jsme se rozloučili. Minuta, dvě nanejvýš, ale moje čtenářské já je navýsost spokojené, s obřím podpisem v prvním výtisku, který mám od roku 2009. Juchůů! :)

 

 

Trochu mě mrzí, že jsem nestihla Natalju Ščerba, ale přijela jsem pozdě a popravdě, než jsem její jméno viděla v programu Hubooku, ani jsem o ní nevěděla. Nicméně i tak bych ráda využila příležitosti a poslechla si kousek jejího povídání.

 

Závěrem bych ráda řekla, že jsem si to užila. Sice ne tak fyzicky (vím, je to často vytýkáno, to horko a nedostatek vzduchu a místa, protože nás tam bylo skutečně hodně), ale po duševní stránce jsem absolutně spokojená. Možnost setkat se s oblíbeným spisovatelem je vždycky neopomenutelná a já jsem moc ráda, že takováto akce proběhla a doufám, že příští rok bude zase a zase se setkáme se zajímavými autory :)

 

(z festivalu jsem odcházela za tmy a spokojená :) !)