8.
Přivítání
Následující čtyři dny proběhli v tempu, jaké je mému životu poměrně neznámé.
Když jsem se vrátila v dešti po setkání s Danielem opět domů, byla jsem vyčerpaná. Nemohla jsem dýchat, sotva jsem se doplazila do postele. Celou dobu jsem se děsila chvíle, kdy se rozrazí dveře, v nich bude mamka a místo obličeje na mě bude zírat jen rozžhavená láva s vyletujícími kusy hornin.
Místo toho ale, když jsem otevřela oči, měla jsem pod rukou teploměr, na čele máminu dlaň a nade mnou její výjimečně starostlivý výraz. Za deset minut mi hlava klouzala po sedadle spolujezdce, neschopná se udržet zpříma. Pořád dokola se mi zavíraly oči, i když jsem se je snažila udržet otevřené. Za okny auta ubíhalo město a semafory a po skle spolu závodily kapky deště. Mamka mě vyložila v nemocnici, kde mě probudila jenom injekce a potom už jsem ztratila pojem o světě úplně.
Když jsem se znovu vzbudila doma ve své posteli, cítila jsem se lépe. Bohužel mi ten pocit vydržel přesně dvě vteřiny, než jsem si uvědomila, co jsem všechno provedla.
Odešla jsem z vyučování.
Utekla ze školy.
Toulala se po městě s cizím klukem.
Máma mě zabije, až vylezu z pokoje!
K mému nedozírnému údivu a neskonalé úlevě se nic nestalo. Nejen, že jsem přežila, ale dokonce jsem nedostala ani vynadáno. Vlastně, když tak o tom přemýšlím, mamka mi řekla jen, že byla ve škole, když jsem byla nemocná a že tam všechno vyřídila. Upřímně jsem dost vážně zapochybovala, jestli vůbec ví o tom, proč jsem onemocněla.
„Zlobíš se na mě?“ pípla jsem při náhlém návalu odvahu u večeře, protože to nevědomí, jestli mamka ví o mém záškoláctví nebo ne, mě děsilo víc než samotný trest.
Ale řekla jen: „Nezlobím se a jez, ať můžeš zítra zase do školy. S učiteli jsem mluvila, a jestli tě bude paní Šarcová posílat za ředitelem řekni jí, že už jsem to s ním všechno probrala.“
Vykulila jsem oči, řekla díky, nasoukala se do nepromokavé bundy s obrovskou kapucí, popadala jsem batoh a vyrazila po šesti dnech nemoci zase do školy.
Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se tam nebála jít, protože bála a hodně. Už dopředu jsem se děsila těch pohledů a řezavých poznámek.
Mamka mě vyklopila z auta před školou, jen na mě zavolala, abych nesedala k otevřeným oknům, a už jsem běžela skrz právě se spouštějící déšť. Nad hlavou jsem si držela poloprázdný batoh a nepromokavá bunda za mnou jenom vlála.
Ve třídě se po mém rozhostil snad ještě větší hluk, ve kterém se stále opakovalo moje jméno.
„Podívejte se na Klaudinu, ta si to schytá!“
„Hele jak si jde, ta určitě ještě nebyla za třídní.“
„Páni. Takovejhle průšvih, co má ona, bych teda nechtěla ani náhodou.“
„Může si za to sama, když je blbá a uteče ze školy!“
„Stejně Rottrovou vyhoděj. Za tohle se vylučuje, určitě!“
Bezva.
Došla jsem až ke svému stolu, kde na mě čekal nějaký papír. Po bližším prozkoumání jsem zjistila, že je to test z rozboru textu.
Fakt, fakt bezva.
Do třídy vešla paní Šarcová a otevřela okno v zadní části třídy, takže ten studený vzduch foukal přímo na mě, ale to nejlepší na tom bylo, že z venku to táhlo jenom na mě.
Krásné přivítání, napadlo mě hned a nejistě jsem zvedla ruku, na které mi začala naskakovat kusí kůže. Paní Šarcová mě nechala se hlási dobré dvě minuty, než se ke mně otočila a jízlivě řekla: „Copak Klaudie? Nerozumíš zadání svého písemného testu?“
Třída se zachechtala a já se opatrně rozhlédla po spolužácích. Nemohla jsem uvěřit, že jsou tak zlý. Jak je možné, že se mnou nikdo, ani jeden jediný žák nekamarádí? Nikdy jsem jim nic neudělal, nikomu jsem se nesmála, když ostatní ano a nikdy jsem na žádného z nich neřekla špatné slovo, i když jsem tisíckrát mohla. Tak proč se oni chovali ke mně tak strašně?
Jestli ten jediný důvod je, že mi nejde čtení, tak je to k pláči.
„…-no Rottrová?!“ zvyšovala na mě učitelka hlas.
Vytrhla jsem se ze zamyšlení a zamrkala.
„Už jsi zase zpátky ve škole, kde se dodržují pravidla, tak prosím odpověz, když jsi tázána!“
„Ano.“
„Ano nerozumí zadáním?“ řekla, jako by si ujasňovala, jak to myslím.
„Ne.“
„Ne co?!“ začínala být rozzlobená.
„Promiňte, já jen, jestli bych nemohla to okno zavřít, protože to z něj na mě fou…“
„Tak se obleč. Je tady příšerný vzduch, chvilku to vydržíš.“
„Ano…“ hlesla jsem a stáhla si rukávy svojí jediné mikiny až ke konečkům prstů. Cítila jsem, jak se mi vlasy od větru převalují po zádech sem a tam.
Konečně jsem si k sobě přitáhla písemku. Byly to čtyři velké, hustě popsané listy a já na to jen vykulila oči, protože dobrá polovina otázek musela být z látky, na kterou jsem chyběla.
Udělalo se mi špatně. Byla jsem zpátky ve škole. V tom příšerném kolotoči potupy a nespravedlnosti.