4. + 5. kapitola
IV
ŠPATNÁ CESTA
Pevnost se zdála nedozírně rozlehlá, strašidelně tichá a bez života a Meonik se nechtělo věřit, že nějaká stavba může být tak obrovská. Nekonečně se táhnoucí chodby bez oken a dveří vyplňovala jen zlověstná mléčná mlha, která skupince znemožňovala vidět víc jak čtyři lokte před sebe. Jediné zvuky, které se kolem nich rozléhaly, byly jejich vlastní kroky, dech a sotva znatelné cinkání zbroje, díky němuž měla Meonik neustále neodbytný dojem, že je někdo musí každou vteřinou pro ten rámus v jinak naprostém tichu objevit.
Přestože byl Pokoj vskutku velký, nikdy se v něm nedalo pořádně si protáhnout tělo, a tak dívky odvyklé chůzi a námaze byly po chvilce unavené a po pár hodinách úplně vyčerpané. Těžká zbroj je stahovala k zemi a škrtila kolem hrdel a kráčet s mečem na opasku nebyla také žádná sláva.
Když konečně zastavili, aby si dívky mohly na chvíli vydechnout, všechny čtyři doufaly, že už co nevidět musí být z Pevnosti venku. Nebylo přeci možné, aby nějakou stavbou, ať už jakoukoliv, procházeli takovou dobu a stále se nedobrali nějakého východu.
Jakmile ale zastavili, Meonik vysíleně padla na zem a usnula dřív, než se stačila začít Edvida zase vyptávat a probudil ji až kopanec od Reesy. S brbláním se posadila a pokusila si utřídit myšlenky. Na tváři měla otlačené kroužky. Rozhlédla se a na malý okamžik byla zděšená, kde jsou všechny děti a lavice a známé zdi, než si uvědomila, že jsou z Pokoje pryč. Pořád tomu nemohla uvěřit. Utekly! Utekly a stále žijí!
„Máš jít za Edvidem,“ řekla jí Reesy, když se na ni Meonik zamračila poté, co si uvědomila, jakým způsobem procitla.
„Cože?“
„Byl tu a říkal, že až se vzbudíš, mám tě za ním poslat.“
„Nebyla jsem ještě vzhůru,“ namítla Meonik.
„Tak teď už jsi,“ řekla na to Reesy a popotáhla si opasek.
Meonik připadala Reesy trochu rozladěná, ale to mohlo mít na svědomí spoustu věcí a tak na ni jen neurčitě zabručela, vstala a vydala se Edvida hledat. O několik metrů dál, když ji přízračná mlha oddělila od odpočívající skupinky, na něj narazila.
„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ pronesla poněkud odtažitě.
„Jo. Jak se cítíš?“ otočil se k ní Edvid a z nepochopitelného důvodu se na ni usmál, což Meonik z velice konkrétního důvodu namíchlo.
„Myslíš tím: ,Oh, Meonik, jak ti je po tý hrůzný události, kdy ses se svými kamarádkami málem navzájem povraždila, zatímco já stál se svými chlapy celou dobu za dveřmi a užíval si to představení?' Jo, díky Edvide, mám se fajn.“
Přes jeho obličej přeběhlo hned několik výrazů od zamračení, přes podráždění, až k upřímné lítosti. „Nešlo to jinak,“ hlesl. „Mrzí mě to.“
„Mě taky.“ Jeho smutný pohled ji trochu obměkčil, i když nechápala, jak to dokázal. Zavrtěla nad tím vším pro sebe hlavou a Edvid znovu zpozorněl.
Omlouvání skončilo. „Ukaž čelo,“ nakázal jí, a když si schválně nechala spadnout do tváře pramen vlasů, vzal ji za bradu a natočil její hlavu sám. Přimhouřenýma očima sledoval zaschlou krev, která jí stekla až na tvář, potom uchopil její zraněnou ruku a prohlížel si ji stejně tak důkladně. „Nebyla jsi za Faolim,“ zkonstatoval, když skončil.
Meonik bezvýrazně pokrčila rameny a odešla zpátky ke kamarádkám.
Elmah, Reesy, Zajma a Meonik šly bok po boku. Edvidovi muži jim poskytovali dostatečné soukromí, až to vypadalo, že se od nich záměrně odtahují.
Reesy se poslední část cesty neustále rozhlížela, i když nebylo kam dohlédnout a vypadala z toho všeho fascinovaně. „Jak myslíte, že to tu je velký?“ zeptala se kamarádek.
„Hodně velký,“ řekla Elmah.
„Ohromný,“ přidala se Meonik.
„Jak dlouho tady žijeme?“ zeptala se Zajma a zároveň si i odpověděla: „Co si pamatujeme. A co tady o tom víme? Vůbec nic. Jsme úplný šílenci…“ zakroutila hlavou. Meonik měla dojem, že Zajma si teprve až teď plně uvědomila, co udělaly.
„Všechno je tu divný. Hodně divný. Ale to byl Pokoj taky,“ uzavřela Elmah.
Meonik se přiblížila k místu, kde už visela mlžná opona. Natáhla k ní ruku a na zlomek vteřiny v ní smočila své prsty. Bylo to, jako kdyby je namočila do chladivé vody, která po sobě nezanechávala ani stopu mokra. Potom se ale mlha mrštně odtáhla od ruky a usedla na vzdálenějším místě a od té doby už před ní to podivné cosi pořád jen utíkalo. Meonik toho chtěla využít a najít stěnu, ale nepodařilo se jí to.
„Je to jako hodně povedená iluze,“ zamumlala. „Jakoby to nebylo ani skutečný.“
„Co jsi to říkala?“ zarazil se jeden z mužů, co se k nim zrovna nacházel nejblíž. Jmenoval se Hinq a právě teď na Meonik velmi podezíravě koukal.
Trochu se polekala. „Jen, že to tu je divný, proč?“
Hinq zamyšleně pokýval hlavou a nechal ji zase být.
Zastavili.
„Co je?“ pronesla udiveně Zajma.
Elmah zaklepala na rameno muži s dlouhými vlasy před sebou. „Nevíš, co se děje?“ zeptala se ho, ale on jen zavrtěl hlavou.
Meonik vyrazila oddílem vpřed, dokud nenarazila na Edvida. „Proč stojíme? Jé zeď!“
„No… zeď. Jak bych to jen…“ ošíval se zmateně a poprvé od té doby, co ho Meonik znala – a nebylo to příliš dlouho – se nechoval, jakoby věděl všechno. Škodolibě se ušklíbla, i když po pravdě, vidět ho takhle nebylo zrovna nic povzbuzujícího. „Vidíš tu zeď?“ ukázal na ni prstem. „Tak ta tu být neměla.“
„Neměla?“ nechápala Meonik. „Jak jako neměla?“ pohlédla na Lorta, který stál vedle, a doufala, že jí řekne něco smysluplnějšího.
Ale Lort jen zopakoval: „Neměla.“
„Tak trochu nám to, totiž vlastně opravdu hodně zkomplikovalo situaci.“
Meonik ale pořád nechápala, v čem je problém. „Tak půjdeme jinudy, ne?“
Edvid zběsile zakroutil hlavou. „Meonik, ta zeď tu prostě nikdy dřív nestála, rozumíš?“
„Ehm… jo.“
Edvid si ale v jejím výrazu musel přečíst opak, protože začal vysvětlovat. „Tudy, skrz tu zeď,“ poplácal ji, „měla vést naše cesta. A protože teď tu je, my nevíme,“ Lort si důrazně odkašlala a Edvid s povzdechem svěsil hlavu, „já nevím,“ opravil se, „kudy máme jít dál.“
Meonik si založila ruce v bok a vystrčila bradu. „Jakože se odsud už nedostaneme?“
„Jakože jsme teď v rejži.“
„Co chceš teda dělat?“
„Pokud jsi ty nebo někdo jinej neviděla cestou dveře nebo něco takovýho, tak se musíme vrátit.“
Edvid se otočil čelem vzad a vystřelil na druhou stanu roztahaného oddílu. Meonik s Lortem mu byli v patách, a než ho dohnali, Edvid už na druhém konci rozmlouvat s vysokým, štíhlým mužem. Měl úzký obličej, jemně zelené oči a dlouhý nos. Ze světlých vlasů, které mu kolem hlavy obepínal kožený provázek, mu vykukovaly ostrohranné uši.
„Kdo to je?“ špitla Meonik Lortovi.
„Ten?“ ukázal prstem. „To je Saeh.“
Pokračovali v cestě, čas jim prokluzoval pod nohama, ale došlo k jedné změně. Zdi už nebyly velkou záhadou, nýbrž se čas od času nechaly skrz nepřirozeně bílou mlhu vidět, což jim ale vůbec v ničem nepomohlo.
„Vážně jsme šli tudy?“ rozhlížela se Meonik podezíravě. „Zdá se mi to tu jiný…“
„Je to tu jiný.“
„Ale…? Myslela jsem, že se vracíme stejnou cestou?“
„Vracíme,“ řekl Edvid nevzrušeně, ale Lort se zarazil a podíval se na něj.
„Ty jsi jí to ještě neřekl?“
Edvid sklopil oči, aby se vyhnul Meoničinu udivenému výrazu a zamumlal: „Neřekl.“
Meonik si založila ruce v bok a upřela na něj pronikavý pohled. „Co?“
Edvid se ještě jednou podíval na Lorta, jakoby u něj hledal podporu, ale ten ho místo toho kývnutím hlavy pobídl k odpovědi. „No co? Čekal jsem, jestli si toho všimne sama…“
„Jestli si všimnu čeho? Toho?“ rozhodila rukama na celou chodbu. „Toho si přece musel všimnout každej!“
„Ony si ale nevšimly.“
Meonik se krátce ohlédla po svých kamarádkách a zaujala ostražitý postoj. „O co tu jde?“
„My vlastně nejdeme jinudy. Teoreticky.“
„Já vám teď vůbec nerozumím,“ zatřásla Meonik hlavou. „Proč to nevnímají, ale já a vy všichni ostatní jo?“
„Jak ti to tady připadá?“ položil jí Lort otázku a Edvid někam zmizel „Je to tu divný, že jo. A co Pokoj? To místo taky není vůbec v pořádku, mám pravdu? Byly jste v něm zavřený strašně dlouhou dobu, nikdy jste nevyšly ven, celý dny a měsíce a roky jste vůbec nic nedělaly, nic kromě Pokoje neviděly…“
„Kam tím směřuješ?“
„Prostě o tom zkus přemýšlet.“
Lort ji nechal stát na místě a také odešel. Meonik ale sama se svým zmatkem nezůstala dlouho, protože se u ní zase objevil Edvid. V každé ruce držel podivný zámotek a jeden jí strčil až pod nos.
„Na, vezmi si.“
Meonik si ho podezíravě prohlédla a počkala, dokud Edvid nepolkne první sousto. Teprve až potom ochutnala také. Jakmile se jí ale vláčné těsto dostalo na jazyk, vykulila oči. Ještě nikdy nejedla nic tak dobrého.
„U bohů, co to je? Je to tak… tak…!“
Edvid se zachechtal. „Čadej. Tradiční elfský jídlo, něco jako náš chleba. Ale ty ho asi jíš poprvý, jak tak na tebe koukám, co?“
„Jo, no,“ mumlala s plnou pusou. „V Pokoji jsme měli jenom kaši a zase jinou kaši a pak nějaký další divný, bezbarvý a nechutný věci.“
„Tak to počkej, až ochutnáš pořádný jídlo. Tohle je pro nás oproti tomu asi něco jako to, cos teď popsala,“ ušklíbl se a Meonik mu nevěřila.
Když dojedli, Edvid si odkašlala a promnul dlaně. „Chtěla jsi informace. A já ti je dám. Ale nemůžu ti říct všechno. Ne teď.“
„Proč ne?“
„Jsou totiž věci, který bys v tuhle chvíli nepochopila, i když si myslíš opak.“
„To ale nemůžeš vědět.“
„Ano, můžu,“ odpověděl stroze a Meonik došlo, že nemá cenu se s ním dohadovat. Nechtěla, aby si to s tím objasňováním rozmyslel a tak to nechala být a přikývla.
„Tak dobře. Začni.“
Edvid na chvíli zadržel dech, jakoby najednou netušil, co říct jako první. „Chci, abys věděla, že vám nikdo z nás nemá v úmyslu ublížit a už vůbec ne já. To jsem ti měl říct asi hned na začátku.“
Meonik znovu přikývla, jakože to bere na vědomí, ale o tom, jestli Edvidovi nebo komukoliv jinému tady bude věřit, ještě rozhodnutá nebyla.
„Ta věc s chodbami…“ pokračoval. „Nikdo jsme neměli tušení, jak rychle z vás vliv Pokoje bude prchat. Z tebe to zmizelo abnormálně rychle, což je dobře. Teda aspoň myslím.“
„Počkej... Vliv Pokoje? Co to jako má být?“
„Lort ti to před chvílí naznačoval,“ připomněl jí. „Nuvein vás tam držel proti vaší vůli, ale i tak jste v Pokoji všichni žili v klidu, bez přehnané potřeby se bránit a odevzdaně jste zaujali svá místa na lavicích. Věř mi, že normálně by to takhle vůbec nemohlo fungovat. Lidé by se bouřili, bojovali, i když by věděli, že zemřou, zbláznili se, kdyby měli své dětství prožít v jednom uzavřeném prostoru. Ale nic z toho se v Pokoji nedělo. Protože jste byly ovlivněné, aby k ničemu takovému nedošlo.“
Meonik se na Edvida dívala s pootevřenou pusou a tvářila se vyjeveně.
„Víš, ani jedna z vás nebudete schopné pochopit určité věci. Roky jste byly odříznuté od světa a ovlivněné. Nepočítej s tím, že všechno půjde snadno. Ztratily jste velký a podstatný kus svého života a to na vás zanechá hluboké stopy. Meonik…?“
„Ehm, no, já jen,“ zamrkala a zatřásla hlavou, aby si trochu utřídila myšlenky. „To, co říkáš, je ohromně zneklidňující a taky se tomu dá těžko věřit, i když by to dávalo smysl, když se nad tím zamyslím, ale teď vůbec nechápu, jak tohle všechno souvisí s těmi chodbami a zdmi a cestou, co se mění a přitom vlastně vůbec ne a proč já si toho všimla ale Zajma s Reesy nebo Elmah ne?“
„To je právě to, o čem Lort chtěl, abych ti řekl hned, ale já čekal. Když jste byly v Pokoji, absolutně a bezpodmínečně vás ovlivňoval. Když jste z něj ale odešly, přestal na vás působit. To ale neznamená, že jako lusknutím prstu na vás přestane mít vliv. Je to ve vás, jste tím nasáklé skrz na skrz a bude trvat, než z vás vyprchá. Jenže potíž je v tom, že nevíme, jak rychle se to bude dít. U tebe ale, zdá se, to je rychlejší, než u tvých kamarádek. Začínáš jasněji uvažovat, víc se projevuje tvoje skutečná osobnost, všímáš si toho, co mi vidíme naprosto zřetelně ale ty bys o tom správně, být pod naprostým vlivem Pokoje, neměla mít ani tušení. U každé z vás to bude asi trochu jiný. Byl bych ale rád, kdybys svým kamarádkám nic z toho, co jsem ti teď prozradil, neříkala. Jestliže se ještě nezačaly vzpamatovávat, v ničem by jim takové zjištění nepomohlo.“
Meonik o tom chvilku přemýšlela, ale nakonec souhlasila. Říct jim to ostatně mohla kdykoliv, kdyby to bylo potřeba. Pořád jí to ale nedávalo celé smysl. Proč Edvid tak obšírně vysvětloval jejich duševní stav, když ona se jich původně ptala na tak obyčejnou věc, jako proč cesta, kterou se vrací, vypadá jako úplně jiná, kterou ještě nešli?
Po krátké odmlce promluvila. „Proč tahle chodba teda vypadá jinak?“
„Tohle ti nemůžu vysvětlit. V tuhle chvíli na tom nezáleží.“
„Proč ne?“
„Pro tvoje bezpečí…“
„Pch!“ vyprskla, jen co to Edvid vyslovil. „Ale prosím tě, nech toho! Na moje bezpečí jsi měl myslet, když mě mlátil Nuvein!“
Edvid nakrčil obočí a ne poprvé ho napadlo, že mu to Meonik nejspíš nikdy neodpustí. Určitě ne do doby, než pochopí, co se tam vlastně doopravdy stalo. Jenže ani tak nebylo jisté, jestli kdy dojde k tomu, aby ji to měl možnost vysvětlit.
„I kdybych ti to řekl, tak to nepochopíš.“
„Pochopím.“
„Tak neuvěříš.“
To bylo docela dost možné, ale odpověděla: „Zkus to.“
Jenže Edvidovi se do toho nechtělo. Neměl v plánu říkat jí něco takového, rozkazy zněly jinak, ale on zároveň cítil, že Meonik mu začíná navzdory všemu věřit, přinejmenším posledních několik minut nezpochybňovala každé jedno slovo, které vypustil z úst, tak co měl dělat? Zahodit tuhle šanci a mlčet?
Ne.
„Bude ti to znít asi šíleně, ale… věc se má tak, že Nuvein vládne velkou mocí. Ovládá magii a kouzla se na něj vážou sama, jakoby pro ně byl jakýsi magnet. A ten vliv Pokoje, o kterém jsem mluvil, byl ve skutečnosti vliv kouzel, která v sobě držel. Takže vy všechny jste pořád ještě, více či méně… očarované, abych tak řekl.“
Meonik si umínila, že nedá Edvidovi důvod říct, že měl pravdu, když jí tvrdil, že to nepochopí ani tomu neuvěří. Ve skutečnosti se staly přesně tyhle dvě věci a obě naráz. Netušila, jestli si nevymýšlí, ale ani nemohla tvrdit, že lže. Nevěděla zkrátka nic, než že je odkázaná na to, co jí řekne a vzhledem k tomu, kde teď byla, co měla na sobě a s kým mluvila, přikláněla se k té druhé možnosti.
„Nuvein ví, že jste pryč z Pokoje a chce vás tam mít zpátky. Hledá nás, ale neví, kde jsme, tak se nás snaží dostat tím, že přestavuje cesty. A my se teď kvůli tomu trochu ztratili.“
„Aha.“ Meonik měla dojem, že ztratit se nedá buď vůbec anebo úplně, ale rozhodně ne trochu, jenže to v tuhle chvíli bylo vedlejší. Pořád se jí v hlavě totiž ozývalo, že je Nuvein hledá. Měla za to, že se s ním už střetly, bojovaly a vzhledem k tomu, že jsou stále živé, tak i vyhrály, ale jak pomalu začínala chápat, nic nebylo tak, jak se na první pohled zdálo.
Nastalo ticho.
Na Meonik toho bylo moc. Musela vstřebat informace, po kterých toužila celé roky, ale teď když je znala, necítila se o nic líp. Možná jí bylo dokonce ještě hůř, než když žila v nevědomosti.
„Proč jste pro nás přišli?“ zeptala se po chvíli.
Edvid neodpověděl hned. „Nejsi ráda, že jdete pryč?“
„Jasně, že jo, ale nechápu to.“
„Co?“
„Proč by sem zrovna pro nás kdokoli chodil a riskoval. Prostě jen tak? Tomu nevěřím.“
„A není to jedno? Chceme vás dostat ven. To je vše.“
Meonik se neúmyslně plahočila po Lortově boku, zatímco její kamarádky se vlekly více či méně daleko za ní, lhostejně roztroušené mezi ostatními.
„Jak dlouho už jdeme?“ zamručela Meonik otráveně.
„Čtvrtý den,“ odpověděl jí Lort.
„Přijde mi, že se tu motáme už celou věčnost… Počkat,“ zarazila se. „Jak to víš? Vždyť je tu furt stejně. Pořád jenom světlo.“
„Řídíme se podle Eiz.“
„A to je co?“
„Prsten.“
„Aha. Jo, jasně… prsten,“ pronesla v domnění, že si z ní jen utahuje.
„Vážně,“ trval Lort na svém. „Má ve svém středu kulatý kámen, okolo kterého v drážce obíhá stejný, ale podstatně menší kamínek. V noci kámen ztmavne a před den zase zesvětlá. Je to jednoduchý.“
Meonik se tomu ušklíbla a stejně si myslela své. Potom, co jí ale zakručelo v břiše, oslovila Lorta s další otázkou.
„Něco by mě zajímalo,“ začala. „Když jdeme čtvrtý den a je nás tu patnáct, kolik ještě máme jídla a vody? Protože já viděla ty vaše tlumoky a moc velký teda nejsou. A teď jsme se navíc ztratili.“
„No, my se neztratili, protože to…“
„Ztratili,“ přerušila ho a Lort na ni udělal obličej.
„Neztratili. Jenom se to zkomplikovalo. A s těmi zásobami si narazila na poměrně ožehavý problém. Všechno záleží na tom, jak rychle se odsud dostaneme pryč. Samozřejmě jsme to měli celý propočítaný a vzali jsme v potaz i případné potíže, ale nemusíš se ničeho bát. Edvid to má pod kontrolou.“
„Edvid tu má koukám všechno pod kontrolou,“ poznamenala jízlivě. „A všechny.“
Lort na to nijak nereagoval a Meonik se na něj zadívala. Najednou z něj nemohla spustit pohled a tak ho propichovala ledově šedýma očima, dokud se na ni znovu nepodíval.
„Co?“
„Někoho mi připomínáš.“
„Asi jen náhoda,“ reagoval Lort překvapivě odtažitě.
A v tom si to Meonik uvědomila. Vzpomněla si, čí tvář v něm spatřila a proč jí ta povědomá podoba nenechala v klidu. Připomínal jí Sterna Dúzla.
Stern Dúzl.
Přeběhl jí mráz po zádech, až se zachvěla. Jeho tvář měla zase před očima, v uších jí zněl jeho smích. Tolik se na něj snažila zapomenout, jenže… jak by vůbec kdy mohla?
V
DVEŘE
Podle Edvidova prstenu byla právě noc a to znamenalo, že si oddíl mohl odpočinout. Meonik se zase přidala ke svým kamarádkám, ale ty se netvářily ani trochu spokojeně.
„Co je?“
„Něco nám tu přebejvá,“ zaťukala si Zajma se zhnusením na lehkou zbroj.
„Poum mi to nedovalí sundat ani na chvilinku,“ přidala se Reesy. „Nejen, že to je děsně těžký, ale ono mi to trhá i vlasy!“
„Reesy, už jsem ti kolikrát říkala, že zrovna ty si nemáš co stěžovat,“ ozvala se Elmah. „Podívej se na mě a Meonik. Máme vlasy až po pas a musely jsme si je kvůli tomuhle nesmyslu svázat šňůrkou, takže už přestaň fňukat.“
Meonik se znovu podívala na Reesy, jejíž zrzavé vlasy byly dlouhé jen po ramena a potom se zarazila. „Kdo je Poum?“ Ale Reesy místo odpovědi v okamžiku zrudla. „Nebo víš co, radši to nechci vědět,“ rozmyslela si, položila se na podlahu a zavřela oči.
Způsob, jakým kdosi Meonik probudil, byl v jejích očích velice necitlivý a trestuhodný. Čísi ruka jí držela ústa i nos, a když se jí začalo nedostávat vzduchu, instinktivně kolem sebe začala mávat pěstmi a kopat nohama a to ještě dřív, než ji napadlo otevřít oči. Když ale bylo jasné, že už je vzhůru, sundal jí Lort z obličeje dlaň, ale i tak schytal jednu ránu do ramene.
„Seš normální?!“ obořila se na něj a Lort jí opět zacpal pusu.
„Pssst! Tiše!“ napomenul ji šeptem a potom honem dodal: „Promiň. Nechtěl jsem tě vyděsit.“
„Ne a co si teda chtěl?“ rozčilovala se.
„Vyhnout se tomuhle.“
„Čemu?“
„Abys řvala a mlátila kolem sebe.“
„No tak to se ti fakt nepovedlo.“
„Ne, to máš pravdu,“ souhlasil.
„Tak co chceš?“ zavrčela na něj. Pořád ještě nebyla úplně vzhůru a navíc se jí nelíbilo, když jí někdo dusil, takže se cítila v právu být nazlobená a protivná.
„Ehm, no. Pojď se mnou.“
„Kam?“ zívla.
„Prostě pojď a nezdržuj už,“ vytáhl ji na nohy a odvedl od nerušeně spících kamarádek.
Edvid dřepěl u země a živě diskutoval s dvěma muži, kteří stáli u něj. Jeden z nich byl Saeh a s tím druhým už Meonik také jednou mluvila, ale jeho jméno si nevybavovala.
„Meonik!“ otočil se Edvid, když uslyšel kroky. „Skvělý, jsme tu všichni. Jo a tohle je Teler.“
„Nazdar.“ Výborně, Meonik, jsi učiněný talent na první dojmy, problesklo jí hlavou, ale od toho probuzení zkrátka neměla náladu. „O co jde?“ zeptala se a Teler odešel. Napadlo ji, že se možná urazil, ale to by bylo směšné.
Edvid na ni pohlédl a celý se rozzářil. „Našli jsme dveře!“
Meonik na okamžik vykulila oči a rozhlédla se. „Kde? Žádný tu nevidím.“
S očividně dobrou náladou si Saeh sundal kroužkovou košili a odepnul od opasku meč a Edvid si začal protahovat ruce.
„Ty dveře se musí teprve najít. A pak otevřít.“
„Neříkal jsi teď, že jste je už našli?“
„Neprovokuj a koukej,“ zamračil se na ni nespokojeně a přiložil dlaně na stěnu.
Saeh udělal to samé, jen o kousek dál a poté oba zavřeli oči a začali se soustředit. Po chvilce posunuli ruce o kousek blíž jeden k druhému a tak to opakovali, až najednou Edvid od stěny doslova odletěl, jako kdyby do něj někdo strčil. Tak tak udržel rovnováhu a hned zase přiskočil zpátky.
„Saehu!“ šťouchl do něj s vítězoslavným výrazem ve tváři. „Tady!“ namířil prst na místo před sebou.
„Chytneš to?“ zeptal se ho Saeh.
Edvid odhodlaně přitiskl čelo na zeď. „Chytnu.“
Meonik se tázavě podívala na Lorta, ale ten se tvářil nadšeně a vůbec si jí nevšímal. Edvid se tiskl ke stěně, občas přejel dlaněmi po zdi, ale jinak se nic nedělo. Meonik se užuž nadechovala, že poznamená cosi jízlivého, když v tom se Edvid roztřásl. V obličeji začal rudnout, čelist měl sevřenou v bolestném úšklebku a na spáncích a krku mu vystouply žíly.
Saeh s Lortem sebou zděšeně trhli a přiskočili k němu. Lort ze sebe chvatně strhl kroužkovou košili a potom ho se Saehem popadli každý za jedno rameno, nohou se zapřeli o zeď a vší silou se snažili svého velitele odtrhnout od zdi, ale marně. Meonik pochopila, že je něco špatně.
„Meonik, poslouchej!“ zavolal na ni plně zaměstnaný Saeh. „Musíš…“ nedořekl, jak musel nečekaně zabrat, aby Edvid nepadal dál do stěny. „Musíš Edvida podlézt a… a stoupnout si k němu čelem. Ale nes–… nesmíš se dotknout zdi, rozumíš?“
Meonik přikývla a nemotorně se vysoukala z těžké košile. Odepla si od opasku zbraň a zhluboka se nadechla. Najednou se bála. Měla strach o Edvida, nerozuměla tomu, co se děje, ale přiběhla k těm třem a opatrně začala prolézat kolem Lorta.
„Saehu já se dotknu!“ oznámila zoufale. „Edvid je u tý zdi strašně blízko, nedostanu se tam!“
„Musíš!“ Saeh už skoro vší tou námahou křičel. „Prostě vydechni a…“
Meonik viděla, že Lort i Saeh napínají své síly na maximum, a když pohlédla na Edvida, připadalo jí, jako kdyby vůbec nevnímal, co se děje. Měl zavřené oči, tvář staženou a celý byl v křeči. A potom se navzdory snaze o pár centimetrů přiblížil zdi.
Přestala otálet. Chytla se Edvida kolem pasu a opatrně se k němu začala přitahovat. Cítila, že má každý sval v těle napjatý, a i když to nebylo na první pohled poznat, snažil se vší silou držet od chladné zdi co nejdál.
Meonik se dostala před Edvida, objímala ho celým svým tělem a křečovitě se držela jeho košile. Uchem přitisklým k jeho hrudi slyšela, jak splašeně mu tluče srdce a s hrůzou si uvědomila, že to její se přizpůsobuje jeho šílenému tempu. Bylo to sotva pár vteřin, co se jí podařilo dostat před Edvida a pevně se k němu přimknout, když ucítila, jakoby jí něco svázalo. Neviditelné provazy ji obrovskou silou táhly od něj ke zdi a ona si připadala bezmocná. Na zlomek okamžiku povolila veškeré své úsilí, nechala se spolu s Edvidem přitáhnout stěnou blíž a potom napjala všechny svaly a škubla tělem vpřed.
Něco ji táhlo a drtilo kosti. Nemohla se nadechnout, ale odmítala se vzdát. Zaryla prsty do Edvidových zad a zabořila mu svou tvář do hrudi. Slyšela, jak jim srdce uhání o závod, jak Lort se Saehem vrčí a hekají námahou, jak prostor kolem nich podivně šumí a praská… a potom ucítila tupou bolest v zádech, jako kdyby jí někdo prudce udeřil a všichni čtyři odletěli od stěny a tvrdě dopadli na zem.
Meonik přistála na Edvidovi. Saeh s Lortem se rozplácli okolo nich, ale hned byli na nohou a začali ji zvedat na nohy. Meonik zjistila, že má vyražený dech a v předklonu lapala po vzduchu. Edvid pořád ležel na zemi a nehýbal se.
„Jsi v pořádku?“ ptal se jí Saeh a držel ji přitom za ruku.
„My–… Mym–… Jo.“
„Edvide?!“ křičel Lort. Klečel u přítele a třásl s ním. „Edvid se neprobral!“ oznamoval. „Něco se stalo! Něco se…“
„Přiveď Faoliho,“ nakázal mu Saeh a Lort v mžiku vyskočil a vyřítil se ke vzdálenému oddílu.
„Co mám dělat?“ ptala se Meonik, když popadla dech. Byla vystrašená, celá se třásla a bodalo ji v zádech a při pohledu na bezvládného Edvida jí začaly běhat mžitky před očima. Saeh jí ale neodpověděl. „Saehu?“ oslovila ho a naléhavě zopakovala: „Co mám dělat?“
„Nemůžeš…“ zarazil se a rázně zavrtěl hlavou. „Já… Ne–,“ povzdychl si a potom na okamžik pevně sevřel oči, jakoby se rozmýšlel. „Tak jo, fajn. Dobře.“
Meonik si klekla z druhé strany vedle Edvida a čekala, co jí Saeh řekne.
„Chyť ho za levou ruku a přilož svou dlaň na jeho. Druhou ruku mu polož na čelo.“
Edvid měl rudé, horkem rozpálené dlaně a když se ho Meonik dotkla, na okamžik ucukla. Jeho obličej na tom byl stejně, ale ona i Saeh na něj i přes ten žár, co z něj sálal, položili ruce.
„Neumře, že ne?“
Ale Saeh ji neopověděl, jen na ni krátce a znepokojivě pohlédl, až se jí z toho sevřelo srdce.
„A teď,“ pokračoval v instrukcích, „zavři oči a soustřeď se na horko, co ho spaluje. Mysli na to, že chceš, aby odešlo z jeho těla pryč. Zvládneš to?“ Meonik nejistě přikývla a Saeh na ni vykřikl. „Meonik!“
„Jo, zvládnu to!“
„Tak se připrav. Odpočítám to. Tři – dva – jedna… teď!“
Oba zavřeli oči. Meonik se soustředila jen na Edvida, i když to bylo těžké. Myslela na jeho dlaň ve své, na ruku přiloženou k jeho čelu, na všechno to horko, co jí od něj pálilo do kůže. V duchu se ho ptala, jak mu má pomoct. Ve své mysli ho žádala, aby se probral. Zoufale si přála, aby neumíral.
Náhle ucítila, jak jí pažemi prostupuje nesnesitelný žár. Stoupal jí k ramenům, přeléval se hrudí, postupoval tělem do nohou, až ji pohltil celou. Cítila se, jakoby vzplála a měla shořet na popel. Chtěla se Edvida pustit, ale nešlo to. Zachvátila ji panika. Pevně svírala víčka, tiskla k sobě ústa.
A potom, stejně nenadále, jako horko přišlo, ji začalo i stejným způsobem opouštět. Ruce jí sklouzly podél těla a ona se zhroutila na zem vedle Edvida. Ztěžka dýchala, oči měla stále zavřené a v uších jí pískalo.
Zajma se s námahou posadila a promasírovala si přeleželý krk. Zaklela, když zjistila, že jí drátky kroužkové košile vytlačily hluboké otisky do těla.
Elmah už byla vzhůru a pobaveně svou kamarádku sledovala. „Vyspinkaná do růžova?“.
Zajma si znechuceně odfrkla. Nechápala, jak to ostatní dělali, ale vždycky byla celá otlačená jen ona. V těle měla pokaždé vrytý každičký hrbolek, kterého se jen dotkla a považovala to za nespravedlnost.
„Mám z toho pitomýho oblečení polámanej krk a pomačkanou kůži a…“
„…rozcuchaný vlasy a bolavý kosti…“ šklebila se Elmah. Její lamentování znala nazpaměť.
Zajma se na ni nasupeně zahleděla a potom nevybíravě strčila do Reesy, která očividně na rozdíl od ostatních neměla nejmenší problém v drátěné košili spát, i když všem tvrdila opak.
„Mmm…“ zamručela, ale oči nerozlepila.
„Prober se, ospalče,“ šťouchala do ní dál Zajma, ale potom se rozhlédla a zarazila. „Moment – kde je Meonik?“
„Není tu,“ pokrčila Elmah rameny. „Ale to ani Edvid.“
Meonik přivedla k vědomí neutuchající bolest v zádech, která ji sevřela, když s ní Edvid začal neomaleně třást jako s hadrovou panenkou.
„Prober se! Meonik!“
Meonik by mu nejraději vynadala, že s ní hází a způsobuje jí tak muka, ale nebyla schopná slova, natož se pohnout a praštit ho. Jediné, na co měla sílu, bylo na chvíli pozvednout víčka a dát mu najevo, že je vzhůru a už s ní nemusí kymácet. Příliš rychle jí ale poklesla a to Edvida zjevně moc neuklidnilo.
„Meonik!“
Edvida jímala hrůza, když viděl její bledou tvář a slyšel přerývavý dech, zatímco mu bezvládně spočívala v náručí.
„Edvide, jak…?“ ozval se Lort, který právě dorazil. „Ty ses…“
Edvid ho ale nevnímal. Byl zaměřený pouze na Meonik, nic jiného ho nezajímalo, i kdyby se tu před ním zjevil sám Nuvein. Když ale zahlédl Faoliho, okamžitě ho k sobě zavolal.
„Rychle!“ naléhal. „Vůbec nevím, co se…? Nerozumím tomu. Probral jsem se a ona… Pomoz jí!“
„Uhni stranou,“ nařídil mu Faoli jemným hlasem a sklonil se nad Meonik. Jeho pergamenově bílá tvář působila oproti Meoničině ještě bleději, ale to mohlo být způsobeno kontrastem s uhlově černými vlasy a stejně tak tmavýma očima.
Saeh se konečně vzpamatoval a přestal na dění před sebou jen nečinně zírat. Jakmile si ale uvědomil, co se stalo, zhoupnul se mu žaludek. „Edvide, j-já…“ zablekotal, ale Edvid ho ostře utnul.
„Teď ne!“ štěknul po něm a vzal Meonik za ruku. „Co s ní je?“ naléhal na Faoliho.
„Nevím. Je velmi slabá. Nech mě pracovat.“
„Faoli já tě prosím…“
„Edvide, uklidni se!“ okřikl ho Faoli rázně. „Tímhle jí opravdu moc nepomůžeš.“
„Ale zvládne to?“ Spíše ho prosil, než aby se ptal.
„Snad. Totiž ano. Ano, měla by.“
Meonik jen letmo vnímala, jak se jí cizí ruka dotýká. Věděla, že to je Faoli, ale nebyla schopná se na něj podívat.
„Ten zámek, Edvide,“ ozval se opatrně Saeh. „Neotevřel se. Musíš to dokončit.“
„Ne.“
„Ale…“
„Jediný, co musím, je být teď u ní!“
„Ale ztratí se spojení! Už se nedostaneme ven!“
Edvid vztekle zavrčel a neochotně vstal. „Kde to bylo?“
Saeh připíchl prst ke stěně. „Tady.“
Edvid se znovu obrátil čelem ke stěně a několik sáhodlouhých minut tam cosi dělal, než se zase vrátil k Meonik. Vypadal, jako by měl dvě tváře – jednu neuvěřitelně citlivou, když starostlivě shlížel na Meonik a jednu zuřivou a nepřátelskou, když se podíval na Saeha.
„Nevíš náhodou, co se jí stalo?“ Zeptal se ho ale způsobem, který naznačoval, že něco přinejmenším tuší.
„Ty… Já…“ začal Saeh zase nešťastně koktat. „Neměl jsem jinou možnost. Nechtěl jsem, ale…“
„Ne,“ vydechl Edvid nevěřícně a když Saeh mlčky přikývl, začal se vzteky třást. „To jsi neudělal,“ kroutil hlavou, jakoby odmítal uvěřit tomu, co mu Saeh naznačoval. „Nemohl jsi ji přeci vystavit takovýmu nebezpečí. Neměl jsi na to právo! Víš přeci, co Meonik znamená, tak jak jsi mohl…?!“
„Umřel bys!“
„A teď možná umře ona!“ namířil prst na dívku, nad kterou se skláněl Faoli.
V tom okamžiku se přestal Edvid ovládat. Dvěma rychlými kroky přiskočil k Saehovi, popadl ho za límec košile a přitáhl si ho blíž, až do sebe narazili. Hleděli si zpříma do očí a Saeh nejevil sebemenší náznak toho, že by se začal bránit. Lort ty dva tiše pozoroval z místa u Meonik, ale nehodlal se do toho nijak vměšovat.
Edvid ztišil hlas, což u něj nikdy nevěstilo nic dobrého a zavrčel. „Dostal jsi rozkaz. Zopakuj mi ho.“
„Chraň ji,“ hlesl Saeh smířeně.
„Bude v pořádku,“ ozval se do toho zmatku Faoli a Meonik otevřela oči.
Edvid trhnutím pustil Saeha a zadíval se do země.
„Zemřel bys,“ zopakoval mu Saeh urputně.
Edvid se zamračil. „Ona nesmí. Víš to moc dobře.“
„Neotevřel jsi dveře,“ nedal se Saeh. „Bez tebe bychom tu zůstali všichni a ona by se odsud stejně nedostala.“ Saeh vysvětloval něco, čeho si byl Edvid sám dobře vědom, ale odmítal si to připustit. „Co bys na mým místě dělal ty?“ křiknul na něj Saeh, kterého teď také začala přemáhat zlost.
„Ale ona…“ Edvid chtěl protestovat. Chtěl si vylít vztek, chtěl se donekonečna přít o to, co Saeh směl a nesměl udělat, ale věděl, že jednal správně. Že udělal, co mohl. Že on by se nejspíš na jeho místě zachoval stejně.
„Co… ty dveře?“ zasípala Meonik.
Edvid se k ní přihnal a ve vteřině klečel na zemi. „Nemluv,“ nakázal jí starostlivě. „Musíš se šetřit.“ Slabě a s neskonalou úlevou se na ni usmál, a potom se otočil na Lorta, Faoliho a Saeha. „Vy se teď vraťte pro ostatní a zkontrolujte Elmah, Zajmu a Reesy, jestli jim nic není. Já zatím otevřu dveře a potom tady na vás s Meonik počkáme.
Meonik se pokusila nazdvihnout na loktech, ale záda ji sevřela křeč a ona začala padat zpátky na zem. Edvid, který se u ní ještě stále skláněl, ji pohotově zachytil, aby se neuhodila do hlavy. Najednou se zarazil. Vnímal její měděné vlasy, jak mu prokluzují mezi prsty i šedé oči, které se do něj vpalovaly, a cítil se zvláštně. Nepřemýšlel, když ji popadl do náruče a zvedl ze země jako malé dítě.
Meonik zamumlala nadávku.
Edvid několikrát rychle zamrkal, jakoby si až teď uvědomil, co udělal a potom, aniž by ji pustil, zeptal se jí: „Co ti je? Tebe něco bolí?“
„Ehm…“
„Nelži mi.“
„…záda.“
Edvid se zamračil. „Jak to?“
Meonik byla v jeho náručí celá nesvá a nervózní a měla podezření, že se červená. „Mohl bys mě vrátit na zem?“
Opatrně ji spustil na vlastní nohy a založil si ruce na prsou. „Co se vlastně stalo?“ zeptal se jí a ona mu stručně vylíčila celý ten krátký okamžik, který vedl k takovému zmatku.
Edvid zblednul. Okamžik na Meonik vyjeveně zíral a potom si přejel dlaní přes obličej a několikrát za sebou se ujišťoval, jestli to je skutečně pravda.
„Zachránila jsi mi život,“ hlesl potom. „Saeh měl pravdu. Vážně bych umřel, kdys neudělala, co ti řekl.“
„Takže jsme tě zachránili oba dva, ne jen já,“ upozornila ho a nepatrně se ušklíbla.
Edvid se zadíval do země a nic na to neřekl. Nastalo ticho, během kterého si Meonik uvědomila něco znepokojujícího.
„Edvide…“ oslovila ho a nejistě se rozhlédla kolem. „Víš, když se to celý zvrtlo, dělali jsme docela velký hluk. Určitě to muselo být slyšet daleko chodbou, možná, že nás zaslechl i Nuvein, nebo někdo jiný odsud. Vlastně se teď divím, že sem nepřiběhli ostatní, když jsme začali křičet?“
„S tím si nedělej starosti,“ řekl. „Nikdo neslyšel nic.“
„Ale jak to?“
„To tahle mlha,“ zamával rukama kolem dokola. „Je to jako bublina. I kdyby byl celý oddíl jen deset metrů daleko, ve chvíli, kdy se mezi nás dostane tohle… cosi, tak nás to úplně izoluje. Nic není skrz vidět a ani slyšet. Proto se taky držíme tolik u sebe a posíláme předsunutý hlídky. Je snadný se tu ztratit. Mohla bys ode mě být na dosah ruky a přesto mě nevidět ani se nedovolat pomoci.“
Meonik chápavě kývla hlavou. „Tak to leccos vysvětluje.“
„Jo.“
„A kde jsou teda ty dveře?“
„Dívej se.“
Edvid se k ní otočil zády a ukazováčkem začal neuspořádaně jezdit po té zpropadené stěně. Zeď se začala v místech, kde se jí dotknul, drolit a odhalovat ornamenty. Prach se sypal na zem a Meonik s otevřenými ústy sledovala tu úchvatnou podívanou. Když Edvid skončil, zůstal ve stěně vytesaný obrys dveří. Nevypadaly ale skutečně, skoro jako by je jen někdo nakreslil, ale klíčová dírka, kterou prostupovalo z druhé strany jasné světlo, byla opravdová.
Edvid se usmál Meoničinu užaslému výrazu a potom se sehnul a podíval se skrz otvor. Přiložil k němu ústa a zašeptal něco, čemu nebylo rozumět. Potom se opět postavil, přitiskl obě dlaně ke stěně a krátce do ní zatlačil vší silou, jakoby se s ní pokoušel pohnout. V tu chvíli se vše začalo odloupávat od obrysu a pod vrstvou kamene a omítky se objevilo dřevo. Když na zem spadl poslední kousek zdiva, zůstaly před nimi krásné dveře s mramorovou klikou, jaké Meonik ještě nikdy neviděla.
Edvid znovu přistoupil ke dveřím a otevřel je dokořán.
Meonik užuž čekala, že uvidí zelenou trávu, svítící slunce, řeku, květinu, klacek nebo cokoliv, ale na druhé straně nebylo nic jiného, než další bílé stěny bez oken, vyplněné zvláštním světlem a obloukovitý strop.
Strop!
„Je jiná,“ hlesla a Edvid na ni nechápavě pohlédl. „Ta chodba,“ ukázala dovnitř. „Není v ní zamlženo, jsou vidět všechny zdi a je menší, než tahle.“
Edvid opatrně nahlédl na druhou stranu a potom se ušklíbl. „Víš, co to znamená? Že jsme zase o něco blíž svobodě!“
„Já spíš doufala, že už bude za těmi dveřmi…“
Edvid si došel pro lehkou výzbroj, kterou si předtím svlékl, připevnil si k opasku zbraně a podal Meonik její kroužkovou košili. Ta si ji ale odmítla obléct, na čemž zase Edvid neoblomně trval a tak se o to přetahovali, dokud k nim nedošel zbytek oddílu. Nakonec si ale stejně Edvid prosadil svou, když na Meonik košili násilím navlékl. Také ji chtěl vzít do náručí a nést, ale jakmile se jí dotkl, zavrčela na něj.
„Ani to nezkoušej,“ zarazila ho. „Mám nohy, půjdu po svých.“
„Ale…“
„Ne.“
Edvid ji po krátkém váhání nechal být, ale nesl ji alespoň meč, aby měla co nejmenší zátěž. Jakmile ale Meonik udělala krok, ochromila ji bolest a ona se zase začala kácet k zemi. Edvid ji popadl tak rychle, že ani nestačila začít protestovat. Musela ale uznat, že záda ji bolí o mnoho míň, když ji držel. Cítila se ale tak trapně, že se na něj nemohla ani podívat.
Edvid prošel s Meonik na druhou stranu a Lort zadržel její kamarádky, které se k ní chtěly procpat a spustit povyk. Takhle jen vystrkovaly hlavy přes ramena mužů, aby alespoň zahlédly, co se s jejich kamarádkou děje a kde to celou dobu byla.
Chodba, na kterou se dostali, byla plná vyboulenin a matoucích zatáček a každou chvíli se rozbíhala do různých stran, přičemž všechny kromě jedné nikam nevedly a akorát je zdržovaly, když na takovou narazili a potom se museli vracet. Také byla o poznání užší, než ty, kterými procházeli předtím, vedle sebe teď mohli jít pouze čtyři osoby. Jediná příjemná změna byly jemně zdobené stropní klenby.
Cesta se ale zdála být nekonečná.
Meonik se vymanila z Edvidova sevření, jak jen to bylo možné. Pomalu začala zase nabírat síly, i když ji záda zcela nepřestala bolet. Navíc se jí v hlavě vynořila jeho slova, která ho zaslechla křičet na Saeha, když se potácela kdesi mezi bolestným vědomím a sladkým nevědomím, zatímco se ji Faoli pokoušel vzkřísit. Netušila, proč by mělo být pro všechny tolik důležité její bezpečí i za cenu ztráty někoho jiného a nahánělo jí to strach. Věděla, že za tím vším musí něco být, že by se tolik lidí nenamáhalo s jejich záchranou jen tak pro nic za nic, ale během té krátké chvíle, co strávila po boku Edvida a ostatních, pochopila, že ne všechno, na co by ráda znala odpověď, ve skutečnosti slyšet chce.
Přestože už dokázala jít bez cizí pomoci a bolest byla sice palčivá, ale snesitelná, ve chvílích odpočinku na tom byla o poznání hůř. Vždy, když si měla lehnout na tvrdou zem, ucítila každý protestující nerv v zádech a tak skoro nespala. Navíc Edvid trval na tom, že se musí držet u něj. Kde ale byla Meonik tam byly i její kamarádky. Lort všem třem neodbytným dívkám šetrně vysvětlil celou situaci i s tím, co se Meonik stalo a proč je teď zraněná. Nedalo se říct, že by z toho měly radost. Nějakou chvíli propalovaly nevraživým pohledem kohokoliv, kdo se k nim jen přiblížil a tak se stalo, že mezi nimi a všemi ostatními byl několik kroků rozestup.
Když hlídka probudila oddíl, aby zase pokračovali dál v cestě, Meonik jen zaúpěla a s nemalými obtížemi se začala zvedat ze země, přičemž ji Edvid bedlivě pozoroval. Vyskočil na nohy a zajímal se, jak jí je a jestli by nebylo lepší, kdyby ji někdo část cesty zase nesl.
Meonik ale jeho přehnaná starostlivost rozčilovala a tak ho odbyla se slovy, že jí dobře a aby ji už nechal na chvíli být.
Edvid se na ni uraženě zadíval, ale nakonec, ač neochotně, ji propustil ze svého dohledu. Koneckonců tu byla v celém obležení jeho vlastních lidí, kterým plně důvěřoval, takže vlastně nebylo vůbec nutné, aby se držela konkrétně jen u něj samotného, i když tak byl klidnější.
Meonik zpomalovala, nechala kolem sebe projít i kamarádky a v krátkém čase se propracovala až na konec skupiny.
„Čau Saehu,“ pozdravila ho, když dospěla až k němu.
„Meonik,“ usmál se na ni, ale byl v tom znát smutek. „Jak ti je?“ zajímal se.
„Jsem v pořádku,“ zopakovala už po několikáté. „O nic nejde. Trochu mě bolí záda, to přejde.“
„Ani jsem neměl možnost se ti omluvit.“
„Za co?“
„Že jsem tě vystavil nebez–…“
„Nemáš se za co omlouvat,“ přerušila ho rázně. „Edvid to přehání.“
„Ani bych neřekl,“ namítl a Meonik zakoulela očima.
„Prosím tě, zachránil jsi mu život a on s tebou za to málem vymetl podlahu. A mě jsi k tomu nepřinutil, udělala jsem to, protože jsem nechtěla, stejně tak jako ty, aby Edvid umřel.“
„To ale nemění nic na tom, že jsem jednal proti rozkazům.“
Meonik se na chvilku zastavila a pohlédla na Saeh. „Já tě fakt nechápu,“ pronesla. „Ty ho zachráníš, on tě chytne pod krkem a ty se ho ještě zastáváš… Neměl bys být spíš naštvanej? Protože já bych teda rozhodně byla.“
„Edvid jednal, jak musel.“
„Neřekla bych, že se musel chovat jako pitomec,“ poznamenala nevybíravě a Saehovi cuklo v koutcích úst.
„Neuraz se,“ řekl, „ale teď jeho chování nemůžeš pochopit.“
Urazila se. „Jak myslíš,“ pokrčila rameny, jakoby se jí to nedotklo. „Proč seš vlastně až takhle vzadu?“
„Mám tu hlídku. Nikdo nesmí jít za mnou.“
„Tak to tě musím varovat, že já možná půjdu,“ upozornila ho, chytla se za záda a zase o něco zpomalila.