3.

31.03.2014 19:18

    

Vážně, je mi tu fajn.

 

 

I když jsem to neměla v plánu, ohlížela jsem se na budovu školy přes ramenou každý krok. Stála tam, nehýbala se a co víc, z oken se nevykláněl žádný učitel ve snaze mě zahlédnout. Došlo mi, že jim je úplně jedno, kde jsem. Že mě nikdo nehledá.

    To mi dalo novou odvahu a můj další krok byl delší, jistější a rychlejší. A navíc, na semaforu mi zrovna naskočila zelená. Mohla jsem jít nerušeně dál.

    Ulice studila úplně jinak, než jak se zdála z oken školy. Byla víc kluzká a taky reálná a taky měla o něco víc ostřejší barvy, než byly ty za sklem rozmazané vodou. Ale ten člověk sedící na chodníku působil víc... neuvěřitelně.

    Přešla jsem silnici a postavila se k semaforu kus od něj. Seděl tam s rukama v klíně, obličej otočený do vozovky a prázdný výraz nehnutě upřený na auta. Byl úplně celý promáčený, měl na sobě jen rozepnutou mikinu a kapuce mu nesmyslně visela na zádech, místo na hlavě.

    Vypadal možná stejně bledě, jako já před zrcadlem na záchodcích.

    „Jo, je mi zima, ne, nechci se jít schovat. Díky.“

    Zarazila jsem se. On vážně mluvil na mě?

    Slova se od něj rozprskla jako voda z kaluží kolem a přitom se vůbec ani nepohnul, ani okem nezakroutil. Pro jistotu jsem se rozhlédla, jestli to třeba neříkal někomu, kdo se ho snažil přemluvit, ale všude okolo byly jen míhající se zmáčené boty, urousané kalhoty a skloněné deštníky ve svém setrvačném chvátání.

    „Vážně,“ řekl zase a znělo to absolutně dutě. „Je mi tu fajn.“

    „To je na mě?“ dostala jsem přidušeně ze sebe a při tom jsem si ještě pro jistotu zapíchla prst do hrudní kosti.

    Pootočil ke mě hlavu a zadíval se na moje moknoucí, třesoucí se já. Nikdy předtím jsem nezažila, aby se na mě někdo podíval s výrazem odrážející mé vlastní vnitřní pocity, ale tenhle cizí kluk to udělal během vteřiny a ještě k tomu na jedničku.

    Nejspíš ve mně viděl to samé, protože se odšoupnul po obrubníku kousek stranou a zase si narovnal hlavu do silnice. Byla jsem přesvědčená, že jsem si to vyložila přesně tak, jak to myslel – sebrala jsem se a sedla si na suchý flek vedle něj, co tam po jeho zadku zůstal.

    Chvíli jsme tak seděli, on se díval dál na auta a já na školu v povzdálí, než jsem si konečně uvědomila, co to dělám.

    Co to tu, k sakru, vlastně dělám...

    Sedím na silnici v dešti vedle úplně naprosto cizího člověka, kluka tedy konkrétně ještě ke všemu, a zírám na školu, z které jsem beze slova utekla a díky čemu teď budu mít zase problémy.

    Neuvěřitelné.

    Všechny vlasy se mi přilepily na obličej a já se začala klepat. Objala jsem si rukama kolena a oči zapíchla na špičky svých okopaných bot.

    K čertu se školou.

    K čertu s paní Šarcovou, k čertu s Paní Bovaryovou a k čertu se všema těma blbečkama, co se mi jen smějí!

    Najednou mi bylo úplně jedno, že jsem tady a ne tam a jediné, co mi teď přišlo jako nejdůležitější na světě bylo sdělit tomu vedle sebe: „Je mi zima.“