2.

31.03.2014 19:17

 

Pár minut do zvonění

 

 

Na chodbách bylo ticho, jen z mojí třídy se skrz zavřené dveře linul pořád dozvuk tlumeného pobavení. Do konce vyučování zbývalo ještě patnáct minut a já tam byla sama. Napadlo mě, že správná učitelka by se za mnou měla vydat. Že by mě měla před třídou třeba bránit. Nebo mě vůbec na čtení nevyvolávat, když ví, co to se mnou dělá a jaké to vyvolává reakce. Ale paní Šarcová neudělala ani jedno z toho, co jsem považovala za normální a tak jsem si to namířila rovnou na dívčí záchody.

    Asi tak prvních sto dvacet vteřin jsem si namlouvala, že jsem v pohodě. Šla jsem rovně, v obličeji jen trochu stažený výraz a ruce i nohy bez třasu. O další dvě vteřiny později jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela na chodbě ale aspoň doběhla na ty záchodky.

    Když jsem tam už byla, zase mě to přešlo. Opřela jsem se rukama o umyvadlo, pustila jsem plný proud vody a zadívala jsem se na sebe do ušmudlaného zrcadla. Možná, že ten blbeček Vojta, co se mi dneska ze všech nejvíc posmíval, měl pravdu. Možná, že kdybych přestala mluvit úplně, bylo to lepší. Pro mě asi rozhodně.

    V hlavě se mi to všechno usadilo a já si konečně uvědomila, jak hrozný to bylo. Jak se mi všichni smáli a nikdo se mě nezastal. Nikdo.

    Rozklepala se mi brada.

    Dívala jsem se na sebe jak se mi křiví obličej a jak se mi ve tvářích pod očima odráží všechno to napětí a chtělo se mi brečet ještě víc. Po tvářích mi úplně pomalounku začaly stékat slzy tak horké, až mě to pálilo do kůže.

    Byla jsem vyřízená. Dva týdny po mě nikdo nechtěl přečíst ani hlásku a pak tohle. Cítila jsem se ponížená. Opravdu ponížená. Styděla jsem se sama za sebe a zároveň i za ty ignoranty, co mi dělali ze života peklo. Jenže rozdíl byl v tom, že oni problém neměli, já jo.

    Zhluboka jsem se nadechla, utřela jsem si dlaněmi tváře, otočila se a odšťouchla od umyvadla.

    Odhodlala jsem se a vylezla ze záchodků. Schovávat se na toaletách mi přišlo ponižující, ať už se to komukoliv mohlo zdát pořád méně pokořující, než posměch všech lidí okolo.

    Vylezla jsem na chodbu a ještě si překontrolovala, kolik času zbývá do konce hodiny. Tři minuty. Pomalu jsem se došourala k oknu. S lokty bolestivě opřenými o kamenný parapet a s hlavou v dlaních jsem sledovala ten rozmazaný svět za tabulky skel.

    Auta přejíždějící stále sem a tam, červené, černé, modré a bílé čáry uhánějících strojů, semafor opakující donekonečna svůj repertoár, spěchající chodci schovaní pod tmavými deštníky, kluk sedící na mokrém obrubníku naproti přes ulici…

    Jedna minuta. Bude zvonit.

    Nerozmýšlela jsem se snad ani půl vteřiny. Popadla jsem svůj batoh, hodila si ho na rameno a pospíchala chodbami školy dřív, než skončí vyučování. Chtěla jsem pryč z téhle pasti plné stravujícího ponížení.

    Když jsem rozrazila hlavní dveře, vlasy mi rozhodil ledový vítr a na triku mi naskákali tmavé tečky deště. Vzduch voněl po svobodě a po velkém světě, kterého moje čtení nezajímá.

    Zazvonilo.

    Seběhla jsem schody a zamířila rovnou k silnici.